Komentář: Česká instituce zločinu a trestu: Otázky změny v českém vězeňství z perspektivy vězně

Sedím ve vězeňském autobuse, kterému se v místní hantýrce říká ponorka. Pohledem zvenčí jde rozeznat na první pohled – neexistující okna překrytá bílo-fialovými pruhy, která mají bránit trestancům pohledět svobodnému světu do tváře. Kolem pasu mám pevně utažený kožený opasek, k němuž jsou řetězem připnuta pouta. Zajímá mě ale, jak na cestě ven odtáhnu dva těžké černé vaky plné vzpomínkových předmětů, které jsem posbíral za více než osm let tady. Přemýšlím nad možností změny.

Změnou jsem se zabýval posledních několik měsíců, konzultoval ji s odborníky z řad různých oborů, které mají s vězeňským sektorem co do činění, studoval ji v odborných knihách, aktivně se o ni snažil. Vedl jsem dlouhé hovory, filozofické debaty s odsouzenými, přemítal nad možností změny člověka a nad světem uvnitř. Pokaždé jsem došel ke stejnému závěru: české vězeňství potřebuje změnu. Alespoň tak se to jeví podle statistik z posledních let, dle kterých se do českých věznic vrací nadpoloviční většina všech propuštěných. To je alarmující číslo. Míra recidivy v České republice je dlouhodobě jednou z nejvyšších v celosvětovém m​​​​​​​ěřítku, jak píší Jaroslav Veteška a Slavomil Fischer v knize Psychologie kriminálního chování. V posledních dvou desetiletích se pohybuje mezi 60 a 70 procenty, což v praxi znamená, že se po propuštění do věznic vrací téměř 7 z 10 lidí, kteří si tam již dříve odpykali trest.

Tato nepříznivá statistika staví Českou republiku na přední příčky na světě. V úspěšnosti nápravy odsouzených zaostáváme za vyspělejšími zeměmi západní Evropy, podle publikace Psychologie kriminálního chování se v Německu a Nizozemí do věznic vrací přibližně každý druhý odsouzený. I za zeměmi Skandinávskými, kde je recidiva dokonce jednou z nejnižších na celém světě – v Norsku dosahuje pouhých 20 procent a představuje nejnižší míru recidivy na světě.

Sedím v autobuse a dozorce si mě zle prohlíží. Jako by čekal na okamžik, kdy se svého souseda zeptám na otázku, jak je to možné, že se celých osm let snažím změnit sebe i systém, aniž bych zaznamenal větší úspěch. A kdy mi bude moci důrazně vysvětlit, že mluvit zde uvnitř je zakázáno. Zvenku autobus vypadá stejně. Ovšem uvnitř se cosi děje. A pak mě napadá – co když je to všechno naopak? Co když mají ona neexistující okna zabránit pohledu zvenčí sem?

Už zase mě převáží do jiné věznice jen proto, že nesouhlasím se systémem převýchovy vězňů, který je i dnes ve 21. století stále jen institucí, která zločince především izoluje a trestá. Pro společnost je to samozřejmě vítaná praktika chránící jedince i ji samotnou. Platí to ovšem jen do té chvíle, než se člověk ocitne na druhé straně. Teprve potom totiž pocítí, jak je celý kolos zločinu a trestu zkostnatělý a jak je citlivý na pokus o sebemenší změnu. A přitom právě tohle prostředí potřebuje proměnit od samotného základu.

Situace je nepříznivá

Podfinancování, nedostatek zaměstnanců, přeplněné věznice – to je jek krátký výčet problémů, kterými české vězeňství trpí. O tom, že je situace alarmující, hovoří mimo jiné fakt, že se mezi odsouzenými podle posledních odhadů Vetešky a Fischera nachází až 80 procent závislých jedinců. To jasně poukazuje na provázanost drogové problematiky s politikou trestní a nutí zamyslet se nad možností systémových změn. Ve věznicích se přitom nachází převážně vícekrát trestaní – tedy lidé, kteří za zdmi českých věznic vykonávají svůj několikátý trest a prostředí dobře znají. Tyto osoby pak často trpí poruchami chování, osobnosti či dalšími patologickými jevy.

Situace je samozřejmě mnohem komplexnější. Příčiny a zdroje delikvence a kriminality mají biopsychosociální kontext a jsou zakořeněny v osobnosti člověka. Takto stižení jedinci jsou navíc zavíráni mezi sobě podobné a ve vězeních tím vzniká ideální podhoubí pro bujení patologií všeho druhu. Napravovat takové jedince se může jevit jako nemožné. Zvláště v situaci, kdy české vězeňství trpí podfinancováním a nedostatkem zaměstnanců. Vyřešení těchto otázek je přitom nutným předpokladem pro tolik potřebné poskytování individuální péče odsouzeným i pro změnu systému jako celku.

Nic není tak černé, jak se na první pohled zdá

Přestože je otázka českého vězeňství společensky nezajímavým tématem, je v posledních letech otevírána poměrně často. Mohou za to velké mediální kauzy či odsouzené osobnosti. Není to sice dostatečně často, nakolik by si téma zasloužilo, přesto existují snahy učinit ve vězeňství změny. Ty povedou k úspěšné resocializaci a integraci odsouzených zpět do společnosti.

Trendem posledních let jsou snahy o resocializaci a integraci odsouzených zpět do společnosti po vzoru západních a severských zemí, kde je kladen větší důraz na jejich rehabilitaci než na samotný trest. Obecně totiž platí, že lidské zacházení s vězni zvyšuje jejich šance na opětovné zařazení do společnosti, alespoň taková je norská trestní filozofie, podle níž tradiční represivní věznice nefungují. Přestože jsou však Skandinávské země považovány za modely úspěšné vězeňské praxe, v Českých zemích je podobné zacházení teprve v plenkách.

Otázky výchovy a vzdělávání odsouzených osob, odborného působení na dospělé v průběhu výkonu trestu, mají přitom celkem obstojný vědecký a teoretický základ. Složitou a komplexní problematikou se dlouhodobě zabývá mnoho oborů: počínaje psychologií a psychopatologií, sociologií, speciální a sociální pedagogikou, andragogikou, penologií, resocializační pedagogikou a andragogikou, až po samostatný obor psychologie kriminálního chování, který oblast popisuje a zkoumá jako celek. Teoretické základy k řešení existují.

V praxi jsou ovšem poznatky těžko uplatnitelné – po letité zkušenosti nemohu než konstatovat, že velké ideály popisované v knihách či studiích zkrátka nefungují. Při čtení vše vypadá nadějně, vznešeně a snad i uvěřitelně, realita mnohdy pokulhává za papírovými předpoklady. Výsledkem je, že hlavní náplní zaměstnanců je vytvořit dojem „Potěmkinovy věznice“, jak to tady nazývám já.

Pracovníci zaměření na výchovu a vzdělávání odsouzených nemohou sami o sobě vyřešit problematiku kriminality a recidivy. Ta je odrazem politicko-ekonomického stavu společnosti, její kultury, mravní vyspělosti, rodin, výchovných vlivů a dalších faktorů. Viníka je můžeme hledat spíše v systému jako celku než v jednotlivcích. Jednotlivci často mohou odsouzeným poskytnout lidský přístup, který napomůže, aby odsouzení si ještě více nezatvrdili protispolečenské postoje a nerespektování autorit, pravidel a zákonů. Pracovníci vězeňské služby se kvůli nedostatku zaměstnanců nemohou věnovat resocializaci a integraci odsouzených do hloubky. Veškerý čas v práci většinou zabere činnost spojená se základním chodem a fungováním věznice.

V praxi není výjimkou, že ve věznici pracuje jeden psycholog, který má na starost několik set odsouzených. Může se jeden člověk se zabývat svými svěřenci jinak než povrchně? Odpověď je nasnadě. Proto není ojedinělé, že se u zaměstnanců po letech práce v českém vězeňství objevuje syndrom vyhoření, během kterého dochází k celkovému psychickému a fyzickému vyčerpání, ztrátě idealismu, energie a smyslu k práci.

Jak dnes vypadá výkon trestu odnětí svobody na papíře

Proces, kterým odsouzení prochází od nástupu do věznice až po samotné propuštění, je dnes postaven na několika styčných bodech a má jasně stanovená pravidla včetně mechanismů, které mají působit na odsouzeného a jeho resocializaci a integraci zpět do společnosti.

Odsouzený je po příjezdu do věznice zpravidla umístěn na nástupním oddělení věznice, kde dochází k psychologickému, pedagogickému, sociálnímu a popřípadě lékařskému a dalším posouzením. Absolvuje „kolečko“, které určí nejvhodnější strategii intervence Programu zacházení.

Program zacházení sestavuje speciální pedagog věznice na základě komplexní zprávy o odsouzeném, která je vypracována pomocí prediktivního nástroje SARPO – souhrnné analýzy rizik a potřeb odsouzených. Nástroj byl do praxe zaveden v roce 2012, kdy byla nastavena metodika a proces zpracování komplexní zprávy o odsouzených v nástupním oddělení věznice. Dnes je Program zacházení hlavním nástrojem pro odbornou práci s odsouzeným a hlavním prostředkem výchovného působení. V praxi jde o celodenní systém aktivit a činností rozdělený do odborných částí – pracovní aktivity, vzdělávací aktivity, speciálně-výchovné aktivity, zájmové aktivity a oblast utváření vnějších vztahů.

Odsouzený je po „kolečku“ umístěn na příslušné oddělení věznice, kde stráví většinu svého trestu a je vůči němu uplatňován Program zacházení, který se pravidelně aktualizuje. Následně je pracovně zařazen, či se může pokusit o zahájení vzdělávání na Středním odborném učilišti Vězeňské služby ČR, které je postaveno na roveň zaměstnání. Souběžně se zaměstnáním, či studiem probíhají další speciálně-výchovné aktivity. Jde o široký repertoár individuálních či skupinových speciálně pedagogických, psychologických, terapeutických, sociálně právních aktivit. Ty mají za cíl korekci a změnu delikventního chování na chování sociální přípustné.

Důležitou součástí jsou i individuální či skupinové zájmové aktivity, které mají uspokojovat kulturní potřeby odsouzených, udržovat je v dobrém fyzickém a duševním zdraví, poskytovat regeneraci pracovní síly a vybízet k odreagování či změně emočního ladění. Konkrétní možnosti jsou v každé věznici jiné.

V případě nespokojenosti či z jiných důvodů se může odsouzený pokusit jednou za tři měsíce o přemístění do jiné věznice, vybrat si jeden z oborů Školského vzdělávacího střediska nebo se pokusit o zařazení na specializované oddělení související s jeho trestnou činností a pokusit se pracovat na svých kriminogenních faktorech. Možností také je navázat spolupráci s nestátním neziskovým sektorem.

V průběhu svého výkonu trestu může být odsouzený přeřazen do jiného stupně zabezpečení, přemístěn do jiné věznice či být podmíněně propuštěn po třetině, polovině či dvou třetinách trestu. Na závěr trestu jsou někteří odsouzení umisťováni na výstupní oddělení, kde mají podstupovat speciální program zacházení, jež je má připravit na život na svobodě. Tím výkon trestu většinou končí.

​​​​​​​

Do Výstupního oddělení umisťuje odsouzené zpravidla 6 měsíců před plánovaným skončením výkonu trestu odnětí svobody ředitel věznice, a to na návrh odborných zaměstnanců. Odsouzeným vězňům musí být v předstihu před propuštěním zajišťována pomoc zaváděním postupů a speciálních programů, které jim umožní přechod ze života ve vězení do občansky bezúhonného života ve společnosti.

Podstatou činnosti výstupního oddělení je zajištění takového zacházení s odsouzenými, které jim pomůže předvídat úskalí přechodu do občanského života.

Program zacházení výstupního oddělení se skládá z těchto oblastí: komunitní setkávání, sebeobslužná činnost, poradenství (sociálněprávní, psychosociální, profesní), vzdělávání a zájmová činnost, pracovní činnost, extramurální aktivity.

Jaká je skutečnost

Smutným faktem zůstává, že odsouzení jsou běžně umisťováni do vzdálených věznic, kam se obtížně dojíždí jejich rodině a blízkým. A to i za předpokladu, že mají být umisťováni zpravidla do 100 kilometrů od místa bydliště, přemisťovat se pomocí žádostí se obvykle nedaří.

Míra spolupodílení se na programu zacházení není v každé věznici stejná, protože podléhá libovůli zaneprázdněných zaměstnanců. Odsouzený se může pokusit ovlivnit trest jen do té míry, kolik mu to dovolí systém – především to, zda bude pracovat či studovat, na kterém oddělení věznice bude umístěn či jaké volnočasové aktivity bude navštěvovat, a to ještě sporadicky.

Naplňování programu zacházení často v praxi neznamená víc než plnit normy v práci, věnovat se stolnímu tenisu, deskovým hrám či četbě a dvakrát denně uklidit svůj rajon. Odsouzení si sami uklízí vlastní oddělení, kde každému většinou přidělen jeden rajon – například chodba, koupelna, WC. Po třech měsících úklidu rajonu získá odsouzený kázeňskou odměnu, tzv. pochvalu, která se mu zapíše do osobní karty. Jsou ale i oddělení, kde nefunguje téměř nic a činnost na programu dne je morálně zpustlejší.

V každé věznici platí jiná pravidla po vzoru rčení: jiný kraj, jiný mrav – někde se s odsouzenými pracuje na vysoké úrovni a vše funguje, jak by mělo, ale jinde se s odsouzenými pracuje výrazně méně. Obrovské rozdíly mohou existovat i mezi jednotlivými odděleními v jedné věznici.

V praxi se vedle sebe mohou nacházet dva odlišné světy. V jednom ze světů odsouzení pracují v nejlepších zaměstnáních a na venkovních pracovištích, využívají možností venkovních návštěv či možnosti přerušení trestu a mohou třeba i vařit či péct. O pár metrů na oddělení vedle, ale není co jíst, většina odsouzených je nezaměstnaných a náplní dne je sledování televize a spánek, vše pod vlivem drog a léčiv, které způsobují většinu problémů mezi odsouzenými.

Blýská se na lepší časy?

Když se člověk zadívá hlouběji pod povrch, může nabýt dojmu, že se začíná blýskat na lepší časy. Vize budoucnosti českého vězeňství je posílení zaměstnanosti a vzdělávání odsouzených a současně s tím reagování na evropské trendy resocializačních a reintegračních aktivit. V rámci toho došlo mimo jiné k zahájení inovativního projektu Otevřené věznice Jiřice. V současné době je dle Vetešky a Fischera ve věznicích realizována řada reintegračních projektů zaměřených na sociální inovace, jde například o programy Restart, Revenant, Recovery, Reborn.

Vězeňský systém sice nenabízí své služby všem, a už vůbec je odsouzeným neservíruje na zlatém podnosu, pravdou zůstává, že za současné situace nelze pokrýt potřeby všech. Když se ovšem odsouzený dostatečně snaží a chce, může využít čas strávený za mřížemi ke svému prospěchu.

Zachránit jednoho člověka znamená zachránit celý svět, říká se. To samé platí v současné době i pro vězeňský sektor. Každý další jedinec, který se do vězení nevrátí, se dá považovat za úspěch. Aby šla ovšem tato politika aplikovat na většinu vězeňské populace, na to si budeme muset ještě nějaký čas počkat. Bude k tomu zapotřebí systémových změn.

Starého psa novým kouskům nenaučíš

Když jsem psal článek o českém vězeňství, dlouho jsem nemohl přijít na kloub tomu, proč se do věznic vrací stále ten samý počet propuštěných vězňů. V čem tkví jádro problému, ptal jsem se stále dokola sám sebe. Vždyť se toho za poslední roky změnilo tolik – a přece to nemá vliv na počet vracejících se vězňů.

Odpověď přišla znenadání na jednom ze sčítání odsouzených probíhajícím na dlouhých chodbách věznice. Jako bych si pro ni musel přijet až sem, celých 350 kilometrů od mého rodného města. Za odpověď vděčím postaršímu muži, který měl být, po dlouhých letech zde, propuštěn na svobodu. Poněkolikáté. Těžko přeučíte chování starého zločince tím, že na něj budete uplatňovat principy, které jej budou nutit do něčeho, co zjevně nefunguje a co se zdá být jen jakýmsi sociálním experimentem vystřiženým z dílny knížete Potěmkina. To mě napadalo, zatímco jsem poslouchal nenávistné projevy vůči většinové společnosti. Zpochybňování autorit, zákonů a pravidel, hodnot. Jen samé loupení, krádeže a drogy. Jenže co když to „něco“ nefunguje právě proto, že s některými lidmi zkrátka pracovat nelze, že je u nich změna prakticky nemožná? Právě v tu chvíli jsem pochopil onu smutnou skutečnost, že nelze napravit všechny.

Říká se, že kde je vůle, tam je i cesta. Já osobně jsem pro tuto variantu. A právě nedostatek či úplná absence vůle cokoliv ve svém životě změnit je často kamenem úrazu části vězeňské populace, která se do věznic stále vrací. Smutným a kvůli své nepopularitě často opomíjeným faktem zůstává, že část vězeňské populace být socializována nechce jednoduše proto, že se neidentifikují se společností, ve které žijí. Tito jedinci mohou opovrhovat většinovou populací, včetně pravidel a norem. Odsouzení se jako menšina cítí utlačováni a nemají zájem žít jinak než doposud. Tato skutečnost ovšem souvisí spíše s kulturními odlišnostmi, než s trestní politikou a vězeňstvím. Problém existuje na celospolečenské úrovni a zde je také nutné ho řešit. Problém s nepřizpůsobivými těžko vyřeší české vězeňství, stejně jako drogovou problematiku a závislost. Ponechat veškerou zodpovědnost při práci na odpadišti lidstva v rukou vězeňského systému je proto alibistické.

Systém, který má své mouchy

Český vězeňský systém zkrátka není dokonalý. Odsouzení stále ještě trpí nedostatkem prostoru k důstojnému bytí a tísní se mezi sebou na malých odděleních.

Pracovní podmínky nejsou o mnoho lepší. Odsouzení totiž často pracují v zaměstnáních, v nichž provádí celodenní rutinní činnost, která jen stěží poskytuje uspokojení jejich základních potřeb. Do učebních oborů se odsouzení hlásí často právě z důvodu snahy vyhnout se pracovnímu zařazení do podobných zaměstnání, v nichž spatřují novodobé otroctví. Nebo se tak snaží přiblížit svým rodinám, získat stipendium či přídavek ke stravě.

Převážná většina ods. je přitom zařazena do 1. platové skupiny a pobírá 50 % minimální mzdy, která bývá často dále kráceno normami, které musí ods. Plnit. Normy jsou nastaveny, že 100% normu lze dosáhnout jen s vypětím maximálních sil, zda-li vůbec. Při plnění 50 % normy ods. dosáhne na pouhých 25 % minimální mzdy. Ze které mu po srážkách (dluhy, popř. exekuce, VTOS, alimenty apod.) zůstává cca 15 % na vlastní účely, což v praxi znamená několik set korun na nákup v předražené vězeňské kantýně. Takový systém práce a odměny přitom odsouzené jen stěží může naučit pracovním návykům.​​​​​​​

Také zdravotnictví v českých věznicích podstatně zaostává za tím, které je lidem nabízeno venku a jeho stav je tristní. Trpí podfinancováním, nedostatkem zaměstnanců, proto poskytování individuální péče je nedostatečné.

Zdravotní péče odsouzených

Právo uvězněných osob na zdravotní péči je v současné době realizováno především prostřednictvím vězeňského (resortního) zdravotnictví. V případě nutnosti specializované péče, kterou není možno poskytovat v rámci Vězeňské služby (VS) ČR pak s podporou civilního zdravotnictví. (zdroj: Právní aspekty poskytování zdravotních služeb osobám ve výkonu vazby, trestu odnětí svobody a zabezpečovací detence.)

Součástí všech věznic jsou zdravotnická zařízení VS ČR. Lékaři jsou zpravidla zaměstnanci věznice, což ovšem nevylučuje, aby ambulantní specialisté docházeli do věznic externě. V rámci vazebních věznic Praha-Pankrác a Brno jsou zřízeny takzvané vězeňské nemocnice, které jsou prostřednictvím vlastních lékařů či s pomocí externích specialistů schopny poskytovat i specializovanou zdravotní péči.

Vězněným osobám nepřísluší právo na svobodnou volbu lékaře a jsou přímo odkázány na zdravotní služby, které jim poskytne vězeňský lékař. V praxi ovšem existují obrovské rozdíly mezi poskytováním zdravotní péče odsouzeným v jednotlivých věznicích. Není výjimkou, že se odsouzený nemůže dostat dlouhé týdny k lékaři (tedy že mu není poskytnuta zdravotní péče) či že odsouzeným nejsou včas předepisována léčiva včetně těch, která užívá pravidelně.

Může za to především nedostatek zdravotního personálu v některých věznicích, který o tuto nepopulární práci jednoduše nemá zájem. Motivace lékařů k práci ve věznicích je minimální, což do jisté míry souvisí s platovými podmínkami, náročností práce ve věznici a nepochybně i klientelou vězeňských lékařů. České vězeňství dlouhodobě trpí nenaplněnou poptávkou po zdravotnických pracovnících, zejména po lékařích.

Existují také mezery ve vzdělávání. Vězeňský systém sice nabízí odsouzeným široký repertoár učebních oborů, což je logické vzhledem k faktu, že jsou nepočetnější skupinou ve věznicích právě odsouzení se základním vzděláním. Dodělat si maturitu je ovšem podstatně složitější. Vyučeným bez maturity je přitom, dle statistických ročenek VS ČR z posledních let, přibližně každý třetí odsouzený. Pro takové množství lidí je ojedinělá možnost doplnit si vzdělání nedostatečná. S možností vysokoškolských studií je tomu stejně tak. Několika málo jednotlivcům je sice umožněno studium Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy, realizované ve Věznici Ruzyně, ale věnovat se tomuto oboru je spíše vizí, hraničící s utopií. Přitom podle L. L. Runella, kterého citují Veteška a Fischer (2020), existuje prokazatelná souvislost mezi získaným postsekundárním vzděláním v průběhu VTOS, snížením pravděpodobnosti recidivy a úspěšným návratem do společnosti.

Ani zde výčet nedostatků vězeňství nekončí. Pokulhává i nabídka služeb, které jdou do hloubky a mají potenciál dosahovat psychologických, psychoterapeutických či adiktologických kvalit. Není to přitom jen kouření a popíjení kávy, které odsouzeným reálně škodí. Vězněným lidem je v dnešní době předepisováno množství psychiatrických léčiv. S patologií souvisí také špatná strava s nedostatkem vitamínů a minerálů a nutné abnormální úsilí k tomu, aby se člověk se mohl stravovat zdravě. Nabídka pohybových aktivit a sportu je na tom stejně. Přitom všechny tyto metody a praktiky přispívají ke zvyšování osobní odolnosti člověka nejen ve vězení, ale pomáhají zvládat těžkosti i v běžném životě, čímž přispívají k postupnému zanikání nezdravých vzorců myšlení i chování a ozdravě ve všech rovinách bytí.

Velkým nedostatkem současného vězeňství je nemožnost uspokojování biopsychosociálních potřeb, především potřeby sociálních kontaktů s jinou než kriminální subkulturou, a to včetně potřeb fyziologických a potřeby sounáležitosti a lásky. Odsouzení často trpí dlouhodobým odloučením od opačného pohlaví, s tím je spojená deprivace a frustrace potřeb fyzického kontaktu a lásky. K dispozici jsou pouhé tři hodiny lásky měsíčně, a to ještě uprostřed návštěvní místnosti, mezi dalšími odsouzenými a jejich rodinami, často bez možnosti doteku či jiného fyzického kontaktu. Ještě k tomu za předpokladu, že jsou rodiny za odsouzenými schopny se dopravit. Některé věznice sice odsouzeným nabízejí nestandardní návštěvy umožňující bližší fyzický kontakt, není jich ovšem mnoho a odsouzení se mohou fyzicky sblížit povětšinou nejčastěji jednou za čtvrt roku.

Jistou naději v oblasti utváření vnějších vztahů přináší možnost Skype hovorů, které byly do praxe zavedeny v období covidu, přesto ani ty nefungují vždy a všude, jsou jen pro některé odsouzené, a to ještě v maximálním rozsahu dvacet minut týdně. Skype hovory byly zrušeny rozhodnutím Generálního ředitelství VS ČR v červnu 2024, nově je mohou využívat pouze odsouzení s dětmi. Od roku 2017 mohou odsouzení telefonovat dvacet minut denně svým blízkým za cenu zhruba 1,2 korun za minutu, což je oproti dřívějšku značný pokrok. Dříve bylo možné volat zpravidla jednou týdně, a to maximálně v rozsahu 12 minut za cenu 15 korun za minutu. V současnosti také probíhá pilotní projekt ve věznicích Břeclav-Poštorná, Heřmanice a Všehrdy, kde mají odsouzení na některých odděleních možnost uskutečnit 20minutový videohovor, za cenu 6 korun za minutu. Žádnou z těchto změn ovšem nelze považovat za zásadní.

Změny jsou do praxe zaváděny pomalu, přesto existují

Odsouzení mezi sebou běžně mluví o tom, že se v českém vězeňství od dob komunismu nezměnilo prakticky vůbec nic. Na pokojích se stále tísní povětšinou po šesti až osmi lidech, přičemž na každého z nich připadají právě tři metry čtvereční k žití. Stále dokola se opakuje desítky let starý jídelní lístek, jemuž vévodí chleba s paštikou a UHO, univerzální hnědá omáčka, podávané k příloze. Spí se na starých vojenských postelích. Trávení volného času na dlouhých chodbách a přeplněných pokojích nenabízí povětšinou příliš velké možnosti seberealizace. Přijmout tento názor by ovšem znamenalo vězeňskému systému křivdit. Pravdou totiž je, že změny přece jen probíhají a pomalými krůčky přibližujeme k vyspělejším zemím.

Za poslední roky došlo mimo jiné k humanizaci českého vězeňství, doplnění vysokoškolského vzdělání u zaměstnanců věznic. Zpřehlednění přinesla digitalizace vězeňského systému, což systematizovalo a ulehčilo práci s odsouzenými. Došlo ke standardizaci práce s odsouzenými a vznikly standardizované programy zacházení zaměřující se na snížení rizika recidivy u odsouzených se zvlášť vysokými kriminogenními faktory či u takových, u nichž je naděje reintegrace do společnosti. Vznikla nová specializovaná oddělení, ve věznicích byla zřízena nová pracoviště, jakými jsou například call centra a došlo ke vstupu nestátních neziskových organizací na pole vězeňství.

Právě neziskové organizace se snaží změnit nepříznivou situaci svojí činností, prostřednictvím které nabízejí aktivním odsouzeným tolik potřebnou pomocnou ruku. Doplňují tím stávající služby a odbornou péči věznic, které nejsou schopny, kvůli nedostatku zaměstnanců, uspokojit potřebu individuální péče o odsouzené. Nestátní neziskové organizace, které do věznic dojíždí, se povětšinou věnují řešení dluhové problematiky – podle Vetešky a Fischera v knize Psychologie kriminálního chování na každého odsouzeného v současné době připadá přibližně 6 až 7 exekucí – či sociálních otázek. Vždyť právě řešení dluhové problematiky a sociálního zázemí je hlavním předpokladem bezproblémového návratu do společnosti. Zacházení s odsouzenými do hloubky je zase důležité pro dosahování, když už ne zásadních, alespoň dílčích změn. Najdou se ovšem i takové neziskovky, které pracují se závislostmi, s oběťmi trestných činů, popřípadě s jednotlivcem a jeho individualitou, včetně otázky jeho seberealizace. Repertoár nabízených služeb je široký a cílí na správná místa.

Učinit změnu nelze ze vteřiny na vteřinu

Každý z nás ví, jak je někdy těžké v životě učinit změnu. Jenže aby nim mohlo docházet u delikventní a kriminální subkultury, je ovšem potřeba více. Je třeba učinit změny v samotné instituci českého vězeňství, a to samé v celé společnosti. Pro jednotlivce v současné době existuje jakáž takáž cesta, ta ovšem k řešení problému na celém celku nevede. K tomu je zapotřebí vybudovat systém, který bude odsouzeným poskytovat: odbornou péči, která ve výsledku povede ke změně myšlení, cítění a chování; a terapeutickou a adiktologickou péči. Je třeba vybudovat funkční systém oddlužení a sociální pomoci, přednostně v oblasti bydlení a zaměstnání. Zapotřebí je také soustavné péče a práce po propuštění.

Dobrou zprávou je, že se české vězeňství v těchto otázkách ubírá správným směrem. Nestátní neziskové organizace a jejich služby, specializovaná oddělení, standardizované programy a další inovace jsou toho přímým důkazem. Přesto je třeba neusnout na vavřínech a pokračovat dál. Co víc, je třeba se zaměřit na drogovou politiku a její provázanost s politikou trestní, na snižování kulturních odlišností a práci s menšinami či na integraci nepřizpůsobivých do společnosti ještě předtím, než se do výkonu trestu vůbec dostanou. A je třeba do vězeňství zainvestovat peníze, nové schopné lidi, práci a čas.

To všechno už je ovšem na specialistech z řad mnohých oborů, kteří mají s institucí zločinu a trestu co do činění. Právě na nich záleží, zda se jednoho dne dočkáme fungujícího systému – uzdravení systému, od jednotlivce, až po celek. To všechno je vize spíše utopistická, přesto ne nemožná. Žádná společnost nemůže plně pochopit samu sebe, bez toho, aby se podívala na svoji odvrácenou stranu. Jen tak může zacílit pomoc a působit na jedince, kteří jsou produktem jí samé. Je třeba se podívat pravdě do očí a začít pracovat. Kdy jindy je ta pravá chvíle než teď.

Sedím na vězeňské posteli a skrze mříže pozoruji východ slunce. Je ráno. Červánky halí krajinu do rudého hávu, jehož odstíny zalévají kopce vpovzdálí. Ze zahrady do místnosti doléhá tiché štěbetání ptáků. Je absolutní klid. Po těle se mi rozlévá příjemné teplo. Pohled do obrovské žhnoucí koule vycházející nad obzorem mě na malou chvíli oslepuje. Učinit změnu musí člověk nejprve sám u sebe, napadá mě. Jenže co se utvářelo dlouhá léta, přece nelze změnit jen tak ze vteřiny na vteřinu. Člověk se o to musí pokoušet každý další den. Nové věznici jsem dlouho nemohl přijít na chuť. Přesto jsem se odmítl vzdát. A tak jsem každý další den, i přes nepřízeň osudu, nepřestával věřit. Vyplatilo se. A já dostal možnost nahlédnout místo, kde se jakýmsi zvláštním způsobem zhmotňují všechny mé vize o tom, jak by měla fungovat věznice, která podněcuje člověka k tomu učinit ve svém životě pozitivní změny. To, co bylo dříve pouze v mé mysli, se stalo realitou zde, na specializovaném oddělení Věznice Všehrdy, kde se s odsouzenými pracuje na vysoké úrovni.

Změna je možná tím nejtěžším procesem v životě člověka, jak píše zakladatel individuální psychologie Alfred Adler. Přesto je možná.

Text je výstupem korespondenčního kurzu základů žurnalistiky pro ženy a muže ve vězení s názvem Jak napsat příběh pro média, který Katedra mediálních studií a žurnalistiky připravila ve spolupráci s občanským sdružením Za branou.