Kdyby mi ruku neošetřili, přišel bych o ni, říká jeden z pacientů Mediků na ulici

Brno - Medici na ulici ošetřují každé pondělí a pátek lidi bez domova v provizorní ordinaci, kterou jim město poskytlo. Dříve jim nedělalo problém ošetřovat lidi na lavičce, to byl občas dokonce luxus. Vytvořili si zde komunitu lidí, kteří za nimi chodí pravidelně. Mnozí pacienti nemají pojištění, takže je to pro ně jedna z mála možností lékařského vyšetření.

Vcházím ke dveřím Kontaktního centra na ulici Vlhká. Areál připomíná spíše opuštěný sklad s několika buňkami než místo, kde se ošetřují lidé. Vypadá to, že vevnitř nikdo není, ale po chvilce přichází ke dveřím usměvavá dobrovolnice Hanka ze Společnosti Podané ruce a pouští mě dovnitř. „Tady máme centrum pro lidi bez domova, kteří mají problémy s alkoholem. S Mediky na ulici spolupracujeme, posíláme jim lidi od nás, když potřebují ošetřit,“ vysvětluje mi a ukazuje při tom na několik obytných buněk postavených vedle sebe. Konečně vidím nějaké obličeje.

 

Návštěvníci centra, kteří zrovna vyšli ven, si mě zvědavě prohlíží, jsem pro ně neznámá tvář. Moje průvodkyně pokračuje za komplex buněk a já ji zvědavě následuji. „Radši tě ke stanovišti Mediků doprovodím, ne, že by to tady bylo nebezpečné, ale pro jistotu,“ říká mi za chůze. Prošly jsme celý areál a přicházíme k zamčenému plotu, kde už trpělivě čekají další klienti na vpuštění do areálu. „Tohle místo je asi nejkonfliktnější zóna,“ vysvětluje mi Hanka a odemyká dveře. Každý, kdo chce jít dovnitř, jí automaticky ukazuje obsah svého batohu nebo tašky, většina není v centru poprvé. Všichni jsou usměvaví a mají dobrou náladu, je vidět, že se dovnitř těší. „Dobrý den, jídlo už vydáváte,“ ptá se mě energicky paní vcházející do areálu.

Za nedlouho přicházejí medici, kteří mají dneska službu. Jsou čtyři, Štěpán, jeden ze zakladatelů brněnských Mediků na ulici, Vincent, Zdeňka a Mája. Otevírají maličkou buňku, která je skoro ze všech stran posprejovaná barevnými nápisy, na první pohled připomíná spíše kontejner než ošetřovnu. Vcházím dovnitř a jsem mile překvapena.

Uvnitř je zdravotnické lůžko, poličky se základními zdravotnickými pomůckami, a dokonce i malý sklad, kde jsou uložené třeba náhradní ponožky pro lidi, kteří mají ty své už špinavé nebo promočené. Od začátku má každý svou úlohu, někdo chystá dezinfekci, někdo lůžko, jiný náplasti a obvazy.

Po chvíli klepe na dveře první pacient. Přichází usměvavý pan v čepici, který rozhodně není na ošetření poprvé, se všemi mediky se vřele zdraví a chraplavým hlasem popisuje svou ránu. Před nějakou dobou se pořezal o plot, ale díky tomu, že chodil za mediky pravidelně, je rána už téměř zahojená. Je potřeba ji jen vyčistit a přelepit.

Mám trochu strach, jak mě pacienti přijmou, když mě neznají, jestli ze mě nebudou vystrašení. Během ošetření využívám příležitosti a opatrně se pacienta ptám, jestli si můžu udělat fotku. „To jako na Facebook? No jasně, ale bude to anonymní, že jo? Jak mně to sluší víc, s čepicí nebo bez? Tak já si ji radši sundám,“ se smíchem prohlašuje a po mém ujištění o anonymitě začíná pózovat. „Ja a včera vyhrála Kometa, víte to?“ dodává nadšeně.

Před odchodem děkuje medikům za ošetření, podává si s každým ruku a zvědavě se ptá: „Vitamínky máme? Ty bych si vzal.“ Vincent mu podává z krabičky dvě tobolky. „Dneska máme multivitamin, tam máte všechno. A kdybyste potkal někoho, kdo potřebuje ošetřit, tak ho sem pošlete,“ odpovídá Vincent s úsměvem.

Vypadá to, že bude chvíli klid. Ptám se, jestli je běžné, že si lidé chodí pro vitamíny a léky. „Sem tam si někdo přijde, nejčastěji pro vitamíny, občas chtějí něco proti bolesti, nebo mast, pokud je něco svědí. K praktikům většinou moc chodit nechtějí, někdy se stává, že mají vůči bezdomovcům předsudky,“ odpovídá mi Štěpán. „Mnozí ani nemají svého doktora, protože nemají pojištění, jsou rádi, že můžou dojít sem. Vážnější případy tady samozřejmě řešit nemůžeme, takže, když je to potřeba, voláme sanitku, ale to se moc často nestává. Ošetřujeme tady především rány, v zimě omrzliny a popáleniny, v létě červy nebo svrab,“ dodává Vincent.

Po pár minutách přichází další pacienti. Paní, která dostala epileptický záchvat, spadla a bouchla se do hlavy, pán se zánětem v uchu. Vincent si všechna vážnější zranění fotí a zapisuje do provizorní kartotéky v telefonu. Později mi vysvětluje, že je to kvůli tomu, aby si zachovali v ošetřování kontinuitu a mohli déle trvající zranění co nejefektivněji léčit. Medici jsou rozděleni do dvojic, vždy jeden ošetřuje a druhý asistuje. Stísněná buňka se začíná plnit pacienty a objevují se i vážnější zranění. „Prosím tě, mohla bys počkat venku, ať se tu nemačkáme,“ žádá mě Štěpán.

Vycházím ven, kde čekají dva další pacienti. Počáteční nervozita ze mě už dávno opadla a s jedním z nich se dávám do řeči. Vypadá relativně upraveně, dokonce má na nohou mokasíny. V puse má žvýkačku, ale ve chvíli, kdy na něj začínám mluvit, ji odkládá za ucho.

„Víte, já sem chodím už dlouho, měl jsem zánět v žilách a kdyby mně to tady neošetřili, tak by mi tu ruku museli ufiknout. Snažím se všem pomáhat, za chvíli dovezu kamaráda na vozíku, před pár dny se převrátil a bouchl se do hlavy, čeká vzadu v centru,“ vypráví mi ochotně koktavým hlasem. Během rozhovoru se ke mně stále víc a víc přibližuje, jako by mi chtěl něco pošeptat. „Před pár dny mi umřel kamarád, Ruda, taky sem chodil,“ oznamuje mi smutnou zprávu.

Zdeňka mu po vyšetření říká, že by se svým zraněním měl jít na kožní, že to není jen malé škrábnutí, ale usměvavý a upovídaný pán je jedním z těch, co nemají pojištění.

Přicházím za paní, která vyšla z buňky a čeká venku na přítele. Na první pohled bych nepoznala, jestli se jedná o pacientku nebo zaměstnankyni centra. „Oni jsou tady na nás strašně hodní. A jak jsou šikovní, vždycky nám se vším pomůžou, však už od nás mají bonboniéru. Já občas jezdím i k doktorovi, tam jsou na mě taky hodní, ale mám to daleko, tak jsem ráda, že můžu chodit sem,“ popisuje zkušenosti s nadšením.

Čím dál víc mě překvapuje, jak jsou tady lidé usměvaví a vřelí. Z každého, s kým jsem si povídala, je cítit neskutečná vděčnost za to, co pro ně studenti dělají. Vždycky je rádi vidí a berou je skoro jako kamarády, povídají jim, co je nového, a hlavně jim důvěřují. Vytvořili komunitu, ve které nikdo nemá vůči lidem v těžké životní situaci žádné předsudky, berou je jako sobě rovné. „Pokud se k lidem chováte hrubě, vrátí se vám to,“ říká jedna z pacientek.

Přesto se po návratu zpět na „ošetřovnu“ ptám mediků, jestli se někdy setkali s tím, že by byli pacienti agresivní. „Občas se stává, že přijde někdo opilý. V tom okamžiku je potřeba udržet hranice a zeptat se sám sebe, jestli na to máš, jestli ti to za to stojí, protože většinou dost vázne komunikace, občas jsou i agresivní. Vůbec není potřeba je ošetřovat, můžeš je poslat pryč a říct, ať přijdou střízliví, ale my jsme tady i pro tyhle lidi. Když vidíme, že jsou aspoň trochu hodní, tak se jim pomoct snažíme. Horší je to s drogami, to vůbec nevíte, co čekat,“ odpovídá Štěpán a dodává, že k takovým případům nedochází často. Vincent potvrzuje, že je to pro něj velmi cenná zkušenost v komunikaci s lidmi.

Štěpán s Májou se rozhodli, že půjdou dozadu do centra ošetřit pána na vozíku, aby se nemusel trmácet až k nim. „Primárně ošetřujeme v naší buňce, dozadu jim nosíme většinou jen vitamíny, ale když tam jdeme, najde se docela dost lidí, kteří něco potřebují. Ono se jim sem někdy nechce chodit,“ vysvětlují. Štěpán bere červenou záchranářskou brašnu a vyrážejí.

Po předešlém návalu pacientů je zase chvíli čas na moje otázky. Zajímá mě, kolik bezdomovců buňku běžně za den navštíví. „Většinou víc než deset, ale mě víc baví práce v terénu, tady je to trochu jako na pásu. Hlavně tu načerpám cenné zkušenosti, získané poznatky hodlám rozhodně využít později v praxi, mimo jiné k bourání stereotypů o bezdomovcích,“ říká mi Zdenka, která studuje obor Zdravotnické záchranářství.

„Pohybujeme se v takové šedé zóně, město o nás ví, podporuje nás, ale kdyby si chtěl někdo stěžovat, tak moc nemá komu. Za svou prací si ale každopádně stojíme, nestává se, že by měl někdo problém,“ odpovídá mi s nadsázkou a úsměvem Vincent. I přes veškerá úskalí má tato práce bezesporu smysl. Troufám si říct, že nejen pro bezdomovce, ale i pro mediky.

Blíží se pátá hodina a s ní i konec směny. Se všemi se loučím a odcházím s pocitem, že dělat dobré skutky pro lidi, kteří to potřebují, se opravdu vyplatí, protože jejich úsměv a vřelost je největší odměna.