Reportáž: O tom, jak jsem byl sám na výstavě v brněnském „Bronxu“ a proč mi to vůbec nevadilo

V Muzeu romské kultury mohou návštěvníci kromě expozice zhlédnout i výstavu fotografií. Autoři Jan Mihaliček a Karel Cudlín z autorského kolektivu 400 ASA přijeli u příležitosti Mezinárodního dne Romů vést komentovanou prohlídku. V reportáži redaktor Stisku online Vojtěch Jelínek ukazuje, proč stojí za to do muzea na Bratislavské ulici vyrazit.

Vystupuji z tramvaje a jdu na místo, kam většina Brňanů vyráží jen zřídkakdy. Dlouho jsem na Bratislavské nebyl. Má cesta vede na výstavu Tady jsme, která nahlíží do každodennosti romského života.

Sbíječky a mizející starý svět

Po cestě ze zastávky sleduji na vlastní oči gentrifikaci, tedy skupování nemovitostí v sociálně vyloučených lokalitách a přestavba na nové bydlení, o které se v souvislosti se Zábrdovicemi hodně mluví. Pokaždé, když přijedu, vypadá čtvrť jinak než posledně. Snad žádná jiná část Brna se tak rychle nemění. Zvuk sbíječky zasazený do koloritu rozpadlých domů je trefnou paralelou ke kontrastům, kterými čtvrť oplývá. Některé domy totiž na svého investora teprve čekají. Přecházím po ulici vystlané kočičími hlavami a na hliněném náměstíčku před Káznicí potkávám trojici romských chlapců, kteří si dlouhou chvíli krátí kopáním s míčem.

V muzeu na mě čekají prosklené dveře s motivem kormidla. Při vstupu zjišťuji, že jsem snad jediný, kdo na komentovanou prohlídku dorazil. Všichni jsou zřejmě na náměstí Svobody, kam z Muzea romské kultury před dvěma hodinami vyrazil průvod. V duchu pokrčím rameny a jdu se zeptat ženy za přepážkou. Po chvíli šumu vychází z chodby další, dlouhovlasá paní a ptá se, jestli ještě někdo dorazil. „Tady jsem!“ zakřičím a paní mě pozve dál. Jedeme spolu výtahem. Dlouhou chvíli ve stísněném prostoru výtahu žena narušuje komentářem. „Měl jste vzít nějaké kamarády,“ dodává s taktním úsměvem na tváři. Po vstupu do místnosti s nápisem ateliér na dveřích se atmosféra odlehčí. Hlouček asi pěti lidí tam patrně čeká už jenom na mě.

Dělnická čtvrť v odstínech šedi

„Tak začneme,“ oznamuje kustodka a slovo předává jednomu z autorů Karlu Cudlínovi. Vyrůstal na pražském Žižkově a fotil už od mala. „Tenkrát by mi fotografie nikdo neotiskl,“ říká skromně. Část z nich, focená na svitkový film ve čtvercovém formátu, vznikla už v jeho osmnácti letech. Fotografie v odstínech šedi zachycují každodennost života žižkovských Romů, kteří i tenkrát stáli na okraji společnosti.

Karel hodně mluví o tom, že neměl za cíl hledat senzaci. Spolu se svým kolegou Janem Mihaličkem sdělují svůj autorský záměr, jímž bylo upozornit na problémy, které tehdy Romy trápily. „Když mi bylo osmnáct, všichni se mě ptali, proč tohle fotím,“ dodává Karel. Na otázku od návštěvníků odpovídá, že fotil hlavně to, co bylo okolo něj. Za Karlem visí fotky z romské svatby i pohřbu nebo zákoutí dvou milenců na schodech. Atmosférou připomínají fotky Libuše Jarcovjákové, která se dokumentární fotografií rovněž zabývala. „To je život sám,“ pomyslím si.

Život bez tekoucí vody

Druhý z autorů Jan Mihaliček vyrazil na východ Slovenska, kde se mu s týmem lékařů podařilo dostat do jedné z romských komunit. Na sbírce ze začátku milénia je zarážející, že vznikla na podkladě toho, že komunita neměla kromě jediného hydrantu přístup k pitné vodě. „A jak se na vás místní tvářili, když jste tam přijel s foťákem?“ ptám se. Jan Mihaliček mi odpovídá nepřímo. Zmiňuje, že je podstatné s vyfotografovanými lidmi udržovat kontakt, bavit se s nimi a zachycovat přirozené okamžiky. I tato sbírka je černobílá a pochmurná, ale ukazuje realitu menšiny na Slovensku odsunuté na okraj společnosti.

Nadčasovou sbírku lze v muzeu zhlédnout od úterý do soboty, od deseti do šesti hodin. Společně s procházkou po brněnském „Bronxu“ stojí za návštěvu i výstava zobrazující současnou i někdejší realitu druhé nejpočetnější menšiny v Česku.