Nikdy nepočítám mince v klobouku, ale úsměvy kolemjdoucích, říká brněnská harmonikářka

Harmonika a kroj – to je vše, co ke své práci potřebuje. Tereza Kniežová hraje v brněnských ulicích už téměř dvacet let. Spolu s kolegy se podílela na vzniku desatera pro pouliční hudebníky, které město zavedlo před rokem. Radost a energii rozdává nejen na ulici, ale také v domovech pro seniory, kde prostřednictvím muzikoterapie pomáhá lidem s Alzheimerovou chorobou.

S Terezou se potkáváme na rohu ulic České a Joštovy, kde také často hraje. Že je tu jako doma, je hned zřejmé. „Hele, není to Standa? No jasně, je to on,“ vykřikne nadšeně a běží pozdravit kolegu s culíkem a kytarou, který si na oblíbeném muzikantském plácku zrovna chystá aparaturu. Komunita brněnských pouličních hudebníků čili buskerů sice není malá, ale navzájem se znají. Pojí je mimo jiné facebooková skupina Zachraňme busking v Brně.

Její členové se podíleli na vzniku etického kodexu pro pouliční hudebníky, který město zavedlo loni. „Nechtěli jsme, aby radnice vytvořila vyhlášku, jak bylo původně v plánu. Její návrh byl za nás špatný. Způsobil by ještě větší kumulaci buskerů na problematických místech,“ vysvětluje Tereza, proč místní muzikanti s opatřením nesouhlasili. Vytvořili tak vlastní desatero, u kterého se inspirovali v jiných českých městech. „Jednotlivé body jsme si trošku přizpůsobily a teď chystáme další zlepšováky,“ popisuje se zájmem v hlase následující plány.

Na policii platí Nohavica

Jen o pár metrů dál, v ulici Josefská, před zhruba osmnácti lety stála s harmonikou na veřejnosti úplně poprvé. „Byly letní prázdniny a naši byly na dovolené. Vzala jsem vozíček na kufry, naložila na něj harmoniku a jela jsem si to vyzkoušet,“ mluví nostalgicky o svých začátcích. Tato drobná slečna, která za harmonikou skoro není vidět, tehdy odehrála svůj první koncert, a to i pro členy městské policie. „Tak a teď mě zavřou a bude ostuda, říkala jsem si, když u mě zastavilo jejich auto,“ vypráví se smíchem. „Stáhli okýnko, vyklonil se mladý kluk a říká: Slečno, umíte od Jarka tu Dokud se zpívá?“ Uměla. Co hrála dál, už si nepamatuje, ale poprvé pocítila, jaká se dá hudbou rozdávat radost.

Když o rok později oznámila rodičům, že ji bude hraní živit, nesetkala se s pochopením. „Říkali mi, že se tím neuživím. A možná právě díky tomu, že mi nikdo nevěřil, jsem to nakonec dokázala,“ říká s hrdým pohledem. Přiznává ale, že vybudovat si jméno jí trvalo téměř deset let. „A stejně dlouhou dobu se s tím smiřovali doma,“ dodává s chápavým úsměvem.

Od lidovek po metal

O své harmonice tvrdí, že je (ne)obyčejná. A v čem? Zahraje totiž všechno. „Zakládám si na tom, že jsem multižánrová. Když po mně někdo chce Metallicu, zahraju ji! Ráda takhle lidi šokuju,“ popisuje způsob, jak si dokáže získat publikum všech kategorií. V repertoáru má víc než 5 000 skladeb. To je alespoň číslo, u kterého přestala počítat. Těžko uvěřit, že je úplný samouk. Nástroj ji poprvé představil děda, ale zbytek byl na ní. „Jednou přinesl z půdy malou heligonku s tím, že už bych ji mohla unést. Upravil ji na mně pomocí červené elektrikářské pásky,“ vzpomíná na první setkání s osudovým nástrojem. „Tady se to mačká a tady se to tahá, to byly jediné instrukce. Za tři čtvrtě hodiny jsem uměla první písničku,“ směje se.

Prosté zvládnutí nástroje podle Terezy úspěch buskera nezaručuje. „Důležité je umět lidi zaujmout osobitým projevem a šířit kolem sebe dobrou energii. Přitáhne to kolemjdoucí i příspěvky do klobouku,“ líčí svoje zkušenosti. I proto často vystupuje v kroji či dobovém oblečení. „Zjistila jsem, že šaty dělají člověka. Proto ráda nosím klobouky, což moc holek nedělá, a odliším se tak,“ říká s oranžovým retro kloboučkem na hlavě. „Člověk ale nesmí být zklamaný, když mu lidé zájem nevrací,“ upozorňuje. Naučila se mince v klobouku nepočítat. „Mám sama se sebou takovou soutěž – kolikrát se na mě lidi během písničky usmějí. Na konci dne vyberu ten nejhezčí úsměv,“ vysvětluje.

Kam nemůže hudba, musí lékař

K terapii hudbou se dostala vlastně náhodou, když ji oslovila ředitelka domova pro seniory s prosbou o vystoupení. „Bylo to úžasné, vděčné publikum, a já jsem pochopila, že moje poslání je přinášet radost lidem, kteří už ji téměř ztratily,“ říká s velkou pokorou v hlase. Začala tam hrávat pravidelně a u toho se dovzdělávala v oblasti muzikoterapie a terapie vzpomínáním. „Lidé si vybavují minulost pomocí hudby. Tvoří se jim tím nová neurální vlákna v mozku,“ vysvětluje, jak může hudba pomoct například lidem s Alzheimerovou chorobou. „Háček je v tom, přijít na to, jaká písnička člověka odemkne,“ říká. „Když se to povede, senioři zpívají, tancují a chtějí se socializovat. Sestry většinou jen nevěřícně koukají,“ přibližuje možnosti využití muzikoterapie ve zdravotnictví. Přestože se domů vrací vyřízená, pocit, který si odnáší, je podle jejích slov nepopsatelný.

V době covidové pandemie úsměvy ani tváře příznivců dlouho neviděla. Když se ukázalo, že nákaza hned tak nezmizí, začala písničky streamovat online. „Lidi byli často osamělí a hudba jim chyběla, tak jsem jim hrála na přání,“ říká. Doufá, že nic podobného už nikdy nezažije. Má jasno v tom, že lidé muziku v životě potřebují. „Kdyby se něco stalo a já se musela evakuovat, v mém kufříku by byl kroj, harmonika a vteřinové lepidlo.“