Na vlastní kůži: Na ferraty vyrazte jen kousek od Brna do Moravského krasu

Brno - Ferratové lezení, sport pro odvážné a fyzicky zdatné, si obvykle spojujeme s vysokými horskými masivy. Co když ale stejně vzrušující okamžiky můžeme zažít jen kousek od Brna? Ve Velké Dohodě v Moravském krasu máme možnost na vlastní kůži pocítit, jak vypadá den plný lezení po ferratách.

Je neděle 5. května, a my, skupina šesti nadšených účastníků, dorazíme v deset hodin na parkoviště u Velké Dohody. Zde na nás čeká lektorka Kateřina Turbaková, která má dnes na starosti náš kurz. Nejdříve všichni posedáváme u stolu a navzájem se představujeme. Je důležité si zapamatovat jména ostatních účastníků, protože komunikace je klíčová, obzvlášť při zvládání ferratových cest.

Via Ferrata

Via Ferrata, což v italštině znamená "železná cesta", je trasa vybavená fixními ocelovými lany, žebříky, mosty a různými druhy zábradlí, které umožňují bezpečné horolezecké výstupy. Tyto cesty jsou navrženy tak, aby umožnily bezpečnější a přístupnější horolezecké zážitky pro široké spektrum lidí.

Lezci na via ferratach používají speciální vybavení včetně helmy, sedacího a někdy i prsního úvazku, ferratového setu s tlumičem pádu a pevných horských bot. Ferratový set spojuje lezce s kovovými lany pomocí karabin, což zajišťuje bezpečí při lezení.

Dále nás lektorka seznamuje s nezbytným vybavením pro ferraty. Začínáme u sedacího úvazku, který je základem a obepíná lezce kolem boků. Učíme se o jeho různých částech, což nám usnadní pozdější oblékání. „Kromě sedacího úvazku použijeme také prsní úvazek, který není povinný, ale pomáhá při pádu udržet těžiště o něco výše na hrudníku a může tak zabránit možným zraněním,” popisuje Kateřina další část vybavení.

Důležitým prvkem je také tlumič pádů s karabinami, které nás udržují připojené k ocelovému lanu. Součástí tlumiče je také malý váček, ve kterém se nachází lano, které je prošité tak, aby se v případě pádu začalo postupně párat a tlumilo náraz. Přestože váček působí malým dojmem, nosnost lana, které se v něm nachází, dosahuje až dvou tun.

Nezbytná je samozřejmě i helma, která musí být certifikovaná; není tedy možné jít na ferraty například v cyklistické helmě. „Helma musí být po každém silnějším nárazu vyměněna za novou, i když nevypadá poškozeně, může v sobě mít malé praskliny a příště už by nás nemusela tak dobře ochránit,” vysvětluje Kateřina. Dále nám také předvádí různé typy karabin, včetně dlaňových, které mají bezpečnostní pojistku a lze je otevřít pouze stiskem dlaně. Právě tyto karabiny dnes budeme používat i my.

Po teoretickém úvodu následuje společná rozcvička. Po ní je čas využít informace, které jsme se před chvílí naučili, a oblékli se do úvazků. Nyní, již plně vybavení, se přibližujeme k vápencové skále. „Je potřeba mít nasazenou helmu, už když se ke skále blížíte, protože kamení na vás může padat ještě před tím, než sami začnete lézt,” upozorňuje lektorka na další z pravidel, které je potřeba dodržovat. U prvního ocelového lana si zkoušíme správné přepínání karabin. Alespoň jedna ze dvou karabin musí být vždy správně připojená k lanu, abychom byli jištěni.

Kateřina nás vede první ferratovou cestou. Sice patří mezi snadnější trasy v areálu, ale také mezi ty nejdelší. V průběhu se učíme, jak je důležité dodržovat správné rozestupy. I přes to v jednom z úseků zastavujeme a čekáme, až se opět celá skupina potká. Naším dalším cílem je naučit se důvěřovat náčiní, které nás v průběhu dne bude jistit. Zapíráme se nohama o skálu a pomalu se pokládáme do sedáku. V průběhu plnění úkolu se dozvídáme, že když budeme unavení, můžeme si v této pozici odpočinout, než budeme pokračovat dál.

Po dokončení první trasy se nám nabízí možnost přejít přes most, který se rozpíná nad ferratovými cestami. Ten se skládá ze tří lan ve tvaru V, kdy po jednom laně procházíme mezitím, co další dvě lana nám slouží k přidržování. Ovšem než se k mostu dostaneme, čeká nás ferratová cesta, která k němu vede a na rozdíl od té první směřuje vertikálně.

Stojím na mostě a po prvních několika krocích se otáčím za sebe v domnění, že uvidím někoho, kdo s lany, po kterých procházím, určitě hýbe. K mému překvapení tomu tak není a most se ve vzduchu pod mou vahou pohupuje více, než jsem předpokládala. Po chvíli nacházím v pohupování rytmus, který slaďuji se svými kroky, a přechod přes most se během chvilky stává mnohem jednodušším.

Ještě než vyrazíme na obědovou pauzu, přesouváme se k vápencové stěně, která je značně strmější, než ty předchozí, a vyrážíme na trasu švýcarského typu. To znamená, že lana nejsou tak napnutá a jsou mírně prověšena. „U této cesty si neposouvejte karabiny před rukou, ale přehoďte si je přes ruku tak, že se budete držet nad karabinami,” vysvětluje Kateřina, jak správně postupovat při podobných trasách.

Přestávka na oběd přichází vítaně a dává nám šanci se nejen posílit, ale i prodiskutovat, kde najít ferraty vhodné i pro začátečníky. Po pauze se vracíme ke skále, avšak než začneme, Kateřina nás seznámí s ferratovými mapami a značením obtížnosti tras od A do E, kde A je nejsnazší a E nejtěžší. U map postupně procházíme celou legendu, abychom ji správně porozuměli a mohli si tak bezpečně vybrat ferraty, které budou pro naši úroveň vhodné.

Před námi se rozpínají cesty se značením B a C. I přes to, že už nám moc sil nezbývá, odhodlaně se pouštíme do jejich zdolávání. Poprvé za celý kurz se setkávám s úseky, kdy mám potíže vymyslet, jak se dostat o něco blíže k cíli. Ale i přes mírné komplikace se vždy na vrchol obstojně dostanu. „Nečekal jsem, že to bude tak náročné, ale o to více mě to baví,” shrnuje pár z posledních tras účastník kurzu, Adam Procházka.

Poslední cestou, která mě dnes čeká, je cesta s označením C. I přes to, že mi dochází síly, moje odhodlání je stále větší než moje únava. Asi ve třetím úseku trasy stojím před strmou stěnou a nevím, kam položit nohy tak, abych se o ně mohla dostatečně zapřít. Zvažuji cestu vzdát a vrátit se zpět dolů. I přes to, že na lezení nemám nejvhodnější boty, rozhoduji zapřít se o stěnu a vyrukovat po ocelovém laně nahoru. Dokázala jsem to, stejně jako zbytek celé skupiny.

Za našimi radostnými úsměvy z dokončení poslední náročné trasy už je po pěti hodinách kurzu znatelná únava. Zastavujeme se však ještě na chvíli u stěny, kde nám Kateřina ukazuje, jak správně dojistit druhého lezce v případě, že je pro něj úsek příliš náročný. „Lano s karabinou k dojišťování si do batohu pouze napěchujte, kdybyste ho smotali, hrozilo by, že se zamotá,” dodává Kateřina poslední informace, které je potřeba k bezpečnému lezení znát.

Den plný lezení ve Velké Dohodě je skvělou příležitostí nejen pro zkušené lezce, ale i pro ty, kteří se s ferratami teprve seznamují. Kvalifikované vedení, bezpečné vybavení a nádherné prostředí Moravského krasu dělají z tohoto zážitku ideální dobrodružství blízko Brna. Velká Dohoda nabízí zhruba dvacet tras různých obtížností, takže si zde každý přijde na své. Ať už se rozhodnete pro kurz pod vedením, nebo si vybavení půjčíte a vydáte se na cesty sami, zážitek a dobrý pocit z lezení zde na vás určitě čeká.