Všechno už někdo udělal, ale nevadí to. Vydali jsme se na divadelní festival Plácek zjistit proč

Already made je téma, se kterým festival mladého divadla PLÁCEK o druhém květnovém víkendu popáté přijel do Brna. Propojuje mladé tvůrce s profesionály a buduje okolo sebe pestrou komunitu. O hudbě složené ze zvuků 3D tiskáren, hranicích maskulinity nebo grilování „cigára“ píšeme v reportáži z kulturního centra CO.LABS, kde se festival odehrává.

Dorážím na místo pár minut před začátkem a usadím se v kuřácké zóně. Ve vzduchu je kromě kouře cítit jemný organizační frmol. Organizátorka Esther přichází do hloučku dobrovolnictva s oznámením. Na bar snad přišel první účastník. „Tak to účastnické plénum uděláme jeden na jednoho,“ okomentuje situaci s posměchem pořadatel Jakub. Valná část účastnictva je středoškolské studentstvo. Do toho se PLÁCEK kryje s obdobím maturit – všichni se asi ještě učí na didaktický test. Z pohodlného posedu v obvyklém festivalovém křesílku s logem CO.LABSu po chvilce zpozoruji Esther, jak prvnímu návštěvníkovi povídá o festivalu. Plénum se tedy nakonec opravdu koná.

Dobrovolnictvo se rozuteklo a já zůstávám v křesílku sám. Rozhlížím se kolem a vidím sochy i další objekty. Společně s pestrobarevnými girlandami vějícími mezi větvemi stromů dotvářejí atmosféru parčíku za budovou. Mezitím se lidé kupí ve větším ze dvou zdejších sálů, kde brzy začne představení Poslední smíření. Z Prahy jej dovezl občansko-umělecký kolektiv IPUP. Ještě předtím ale přichází čas na zahájení festivalu. Hlavní koordinátor Plácku Jakub Štrba přichází na scénu a vzpomíná na manifest, který tematicky rámuje letošní ročník heslem already made.

„Nežijeme v éře nových začátků, ale pokračování. Otázka nezní, co ještě vymyslet, ale jak se na věci dívat. Jak přetavit odpad v oltář, všednost v choreografii, banální pohyb v rituál. Ohranou píseň v procítěnou srdcovku,“ píše se v manifestu.

Příležitost setřít pot z čela mu dává Alexandra Bolfová z uměleckého vedení CO.LABSu, kterou si na stage přizve. „Stejně jako Jakub, i já nerada mluvím před lidmi,“ doplňuje ho nadlehčeně Bolfová a mluví o vděku i plodné spolupráci. Proslovy mají návštěvníci i pořadatelé za sebou, jdeme na to.

„V dolinách kvitne kvet, ktorý lásku nám dáva...“ začne se ze tmy ozývat sálem hlas Karola Duchoně. Na scénu přichází Jakub Vaverka, který zde plní roli moderátora, a jen co dohraje hudba, začne mluvit přímo k divákům. „Pojďme si trochu zacvičit,“ oslovuje sál. Publikum reaguje vřele, obzvlášť poté, co ho Jakub uklidní, že naštěstí po nikom nechce, aby vstal ze sedačky. Lidé na Jakubovy pokyny tleskají a rozcvička graduje v sál rozduněný klepáním špiček bot do praktikáblu.

Poslední smíření se formou performativní dokureality ptá, do jaké míry je smíření mezi komunitami, generacemi či nejbližšími rodinnými příslušníky možné. K Jakubovi se přidává Alena Novotná, známá mimo jiné jako jedna z Hihihahaholek. Její strýc byl členem SPD a také sekty. Přeje si pochopit, co strýce k sektářství dovedlo, a tak se vydá po jeho šlépějích. Na plátně za performery visí obraz z projektoru s videodokumentací. Alena nás k němu detektivním komentářem, za podkresu hudby propůjčené z Twin Peaks, provází svou cestou do jihokorejské sekty.

Jako poslední na jeviště po schodech schází Adam Trcka a v ruce drží tradiční slovenský nástroj k nahánění ovcí. Lépe než hra na fujaru mu ale jde hrát si s divákovou trpělivostí. Předvádí svůj um a publikum natahuje hříčkami s tóny. Když dohraje, sází jeden vtip na účet své vlasti za druhým. Většinově českému publiku lehká kritika „našeho“ šovinismu drnká na správnou strunu. Ani Adam si ale nenastavil snadný cíl – skrze projekt ochotnického divadla se vyrovnává se smrtí strýce a pocitem, že mu v posledních letech věnoval málo času.

Start profesionální dramaturgické sekce Plácku se vydařil. Tak akorát plný sál odchází na zasloužené pivo, na které se u baru pomalu tvoří fronta. K němu hraje DJ set až do půlnoci.

Druhý den s mírnou kocovinou zahajuje workshop kolektivního zpěvu. Já ale dorážím později, na první letošní studentské představení. Mrtvé slzy se mění na led na mé ruce je na druhou odpolední hodinu těžká inscenace. Uvaděčstvo pobízí publikum k tomu, aby se po sále rozprostřelo. Na zemi leží polštářky, kazety a uschlé květiny. Scénografie odráží estetiku nultých let. Nechybí ani empétrojka nebo ruční kamera na malé videokazetky. Natálie Lacinová v roli performerky rozpohybuje témata paměti, opakovaného prožívání minulosti a vyrovnávání se se ztrátou blízké osoby.

Po jevišti chodí s ptačí klecí na hlavě, tancuje na Britney Spears a mezi publikem hledá ukryté fragmenty lyrického textu, který nám předčítá. Do toho v pozadí běží projekce s filmy z dětství s křiklavě žlutou datací pořízení záznamu v rohu. Po představení si povídám s jedním z diváků. „Hodně to na mě dolehlo,“ reflektuje pochmurnost představení.

Vstřebání zážitku pomáhá o půl hodiny později panelová diskuse Revue prostoru o zvuku, moderovaná literární redaktorkou Annou Luňákovou. Na účastnictvu debaty lze mezi řádky číst, že se z redakce dobře zná. Význam některých podprahových vtípků tak publiku, řídce rozprostřenému po celém CO.LABS parku, nedochází.

To ale nevadí, dozvídáme se totiž praktické rady o tom, jak můžeme sami zvuk sbírat a tvořit. Hudbu podle diskutujících můžeme skládat ze všech zvuků kolem nás. Samotnému sběru nahrávek v terénu se říká field recording. „Slibuju, že v tom tracku to kvílení tramvají bylo,“ komentuje básník*básnířka Olga Wawracz svou hudební kompozici, složenou převážně z ruchů. Debata se nakonec stočí ke slam poetry, která mi zrovna není po chuti, a tak se rozhodnu jít si pro pivo.

Divadelním vyvrcholením pátečního programu je performance Making of a man od umělkyně Quindell Orton, aktuálně působící v Mnichově. „Kdo má právo ‚vytvářet‘ maskulinitu? A jakým způsobem? Jaký potenciál se skrývá v narušení jejích pevně vytesaných a strnulých kódů?“ ptá se tým Plácku v anotaci.

Performance začíná jako TED talk, kde si Orton hraje s modulátorem hlasu. Její hlas skáče z hloubek do výšin, zatímco povídá o tom, jaký má výška a barva hlasu vliv na to, jak lidé vnímají to, co říkáme. Margaret Thatcher prý podstoupila hlasový trénink tak, aby měla hlas tak akorát hluboký. Musela působit autoritativně, a zároveň nešlapat mužnější půlce společnosti do zelí.

Během hodiny se performance rozjíždí naplno. Orton pouští citáty Charlieho Kirka a svým vystoupením před publikem trhá jeho žvásty na cucky. K tanečnímu vrcholu představení hraje pronikavý hlas velšské rockové zpěvačky Bonnie Tyler.

„I need a hero

I'm holding out for a hero 'til the end of the night

He's gotta be strong, and he's gotta be fast

And he's gotta be fresh from the fight.“

Zpívá Tyler, do jejíhož hlasu Orton pózuje ve figuře Supermana a později si z těla rve silikonové mužské torzo.

Venku se zatím pomalu stmívá a rozžhavuje se oheň na grilu. „Cigáro“ nebo hermelín za lidovou cenu jíme v kulisách cimbálového vystoupení brněnské hudebnice Johany Kláry Kratochvílové. Kratochvílová tradiční nástroj kombinuje s vokály a elektronickými prvky. Vytváří tak kompaktní hudbu ambientního rázu ve velmi neotřelé kombinaci. Na struny drnká nehty nebo je hladí smyčcem. Mystiku jejího představení utínají Richard Grimm s Patrikem Hermanem. Ramena jejich 3D tiskáren kmitají sem a tam a přitom syčí jako telefonní dráty. Z těchto zvuků pak skládají samotnou hudební performance.

Sobota jako poslední festivalový den udržuje návštěvnictvo v tenzi před  session, která představuje vyvrcholení hudebního programu. Zvukovku před sebou mají P/\ST, Novalower, Kissten a Zaffer 9. Nejvíce lidí se v sále poměrně očekávatelně sejde na pražské experimentální rapové duo P/\ST z DAMU.

Dan Kranich mezi námi chodí bez trika a pobízí dav, aby mu předvedl své nejlepší „moves“. Do toho mluví na zvukaře a chce po něm, aby z beden vymáčkl ještě o pár decibelů navíc.

„Tíseň podřeže stráže sváže jazyky z manéže uteče páže

Tíseň ukáže pistolí veliký ráže na místo kam se mrtvoly svážej“

Rapuje do beatu Kranich. To, že hlasitěji už to nešlo, se dozvídám na cigaretě po show. „Kdybychom to pustili víc nahlas, tak nám ty bedny vybouchnou nebo shoří,“ dodává zvukařka Katarína. Přece jenom tady nejsme na Pohodě.

Festival uzavírá Kissten. Jeho set se nese na vlnách popu, který ocení zejména white girls a jejich kvír přátelé. Addison Rae nebo RAYE duní malým sálem do barevně blikajících světel. Z ohrané písně je srdcovka a z banálního tance rituál. Manifest nelhal – already made is already here.