V Česku vás shon sežere, v Ugandě je ale na všechno spoustu času, říká lékařka o dobrovolnictví v Africe

„V Ugandě jsem se setkala s nemocemi, které u nás nikdy neuvidíme. Když slyším někoho nadávat na české zdravotnictví, vzpomenu si na to,“ říká lékařka Magdaléna Kadlecová. Ještě jako studentka strávila měsíc na lékařské misi v nejchudší části Ugandy. O tom, co si odnesla z praxe na gynekologickém sále místní nemocnice, i o tom, jak se nechala pohltit pomalým rytmem života, vypráví v rozhovoru.

Co vás vedlo k tomu vyjet právě do Ugandy?

Vždycky jsem věděla, že chci vyjet do Afriky pomáhat, ale dlouho jsem neměla příležitost. Organizací, se kterými můžete jako student medicíny vycestovat, moc není. Například Lékaři bez hranic berou pouze atestované lékaře. Pomáhají v oblastech konfliktu, a tam už není prostor řešit, jestli student něco umí, nebo neumí.

Později jsem se na jedné konferenci setkala s humanitární organizací EMOTER založenou třemi studenty medicíny, která pořádá medicínské výjezdy právě do Ugandy. Napsala jsem jim, a vyšlo to. Tato organizace naopak prostor studentům dává. Věděli, že jsme v té době nebyli „hotoví doktoři“, ale věřili, že to, co umíme, stačí.

Jak jste se na cestu připravovala?

Samozřejmě jsem se nevyhnula ani kolečku formalit, jako jsou víza a očkování. Nejvíc jsem se snažila připravit po medicínské stránce. V Ugandě jsou nemoci, se kterými se u nás lékař nesetká. Některé diagnózy jsem si ze školy už nepamatovala a musela jsem si je připomenout. Kvůli špatné dostupnosti zdravotní péče navíc můžou i běžné úrazy dojít do extrémních stavů.

Můj kamarád byl na stejném výjezdu o rok dřív, takže mi radil, na co se připravit. Ale o zemi jako takové jsem si předem nic nezjišťovala, ráda se nechávám překvapit.

A byla jste překvapená?

Někdy ano. Po příjezdu do vesnice Nebbi, kde jsme bydleli, mě zaskočil chaos panující v ulicích. Trvalo mi několik dní, než jsem si na místní, neorganizovaný způsob života zvykla.

Největší šok přišel s návštěvou hlavního města Ugandy – Kampaly. Když jsme procházeli zalidněnými ulicemi, kolem nás leželi na zemi nemocní lidé i děti a žebrali – to jsem špatně snášela. Místní na nás sahali a volali „muzungu, muzungu,“ tedy „bělochu, bělochu“. Necítila jsem se tam dobře.

Obecně povahu místních jsem si představovala jinak, řekla bych, vřeleji. Dospělí emoce téměř neprojevovali, což byla zřejmě forma jakési sebeobrany. Zato děti nám ukázaly, že radost lze mít kdekoliv.

V komunitě jste strávila zhruba měsíc. Jak vás místní přijali?

Bydleli jsme v domě neziskové organizace, přímo uprostřed chýší, takže jsme byli v centru dění. První dny jsme si na prostředí zvykali, ale postupně si na nás místní přivykli a přijali nás mezi sebe.

Každé ráno na nás před branou čekali na motorkách – malých skútrech, které tam slouží jako hlavní dopravní prostředek. Říká se jim „boda boda“.

Účastnila jste se výjezdů do oblastí se špatnou dostupností zdravotní péče. Jak takový den vypadal?

Brzy ráno na nás u domu čekala dodávka, která nás odvezla na předem domluvené místo. Zázemí jsme měli vždy v jedné z místních škol, kde jsme se rozdělili. Každý dostal vlastní lavici a překladatele. Tím byl často někdo z přítomných, kdo tvrdil, že umí anglicky. Odměnou mu byly léky.

Díky rozhlasové kampani o nás pacienti věděli. Někteří čekali už na místě, další přicházeli postupně během dne. Nejprve prošli provizorní recepcí, poté zamířili k nám. Zaznamenali jsme jejich potíže, stanovili pravděpodobnou diagnózu a poslali je pro léky, které organizace zajišťovala zdarma. Tímto způsobem jsme denně ošetřili přibližně 300 až 500 lidí.

EMOTER

• Česká nezisková organizace založená třemi studenty Lékařské fakulty UK 

• Zaměřuje se na poskytování humanitární a lékařské péče v Ugandě 

• Působí v regionu Nebbi v oblasti Západního Nilu, kde je podle WHO zdravotní péče dlouhodobě jednou z nejméně dostupných v zemi 

• Na 350 000 obyvatel připadají dvě nemocnice 

• Kromě medicínské pomoci přináší také osvětu v prevenci a edukaci 

Jazyková bariéra musela být náročná. Byly situace, kdy jste nevěděla, jak správně postupovat?

Překladatelé měli velmi specifický přízvuk, takže jsem jim někdy nerozuměla. V takových chvílích jsem se snažila, aby mi pacienti alespoň ukázali, kde je to bolí.

Lékař je tam omezený absencí léků i diagnostických přístrojů jako je rentgen, ultrazvuk nebo krevní obraz. Těžko říct, zda jsme se s diagnózou vždy trefili. Respektive jsme se určitě vždy netrefili. Někdy jsem sama v sobě řešila, jestli je to morálně správně. Jestli nepodávám léky prakticky naslepo. Ale dělala jsem to nejlepší, co jsem uměla.

Jaký případ z výjezdů vám utkvěl v paměti?

Vybavuji si případ chlapce, který si poranil nohu a ránu mu nikdo neošetřil. Přišel až ve chvíli, kdy už měl silně zanícené vředy. S takovou infekcí by měl správně do nemocnice, tam by se ale nedostal. My jsme ten den měli málo obvazového materiálu, takže jsem mu nemohla dostatečně pomoct. Stávalo se často, že děti přicházely samy, ať už na vyšetření nebo jen pro léky.

Dá se dopředu připravit na to, co tam lékař uvidí?

Nedá. Může se alespoň nastavit na to, že se s podobnými situacemi pravděpodobně setká. Na místě pak není prostor o věcech dlouze přemýšlet, je potřeba situaci vyřešit.

Měla jste možnost pracovat i v nemocnici. Jak se lišila tato zkušenost od terénní práce?

V nemocnici byl úplně jiný režim. Mohli jsme se podívat, jak funguje oficiální zdravotnictví. Nebo spíš nefunguje – v Ugandě mají všichni spoustu času – pracovat se začínalo až po desáté. Když jsme přišli, jak jsme zvyklí, na osmou, bylo to pro ně zbytečně brzy. (Poznámka redakce – ugandské zdravotnictví je výrazně ovlivněné místními podmínkami, roli hraje nedostatek personálu, financí i jiné vnímání času a organizace práce.)

Nejvíc času jsme strávili na operačních sále

ch, kde jsme mohli doktorům asistovat. Oficiálně jsme byli na gynekologické praxi, takže nejčastěji jsme se pohybovali právě na gynekologickém oddělení.

Vy sama se na gynekologii a pediatrii zaměřujete. Co pro vás bylo v této oblasti nové nebo jiné?

Překvapilo mě, jak málo jsem se setkala s přirozenými porody. Ugandské ženy v takových případech spíše rodí doma, takže v nemocnici jsme řešili především císařské řezy. Ty se prováděli velmi často, a to i v případech, kdy to nebylo nutné. Pro místní lékaře je provedení císařského řezu základní dovedností, kterou musí ovládat hned po škole.

Pamatuji si také, že jsme rodili mimoděložní těhotenství v třicátém týdnu. V Česku bereme takový stav jako akutní a těhotenství ukončujeme. Dodnes nechápu, že to rodička přežila. Podobné případy totiž jen zřídka končí dobře.

Neodhalilo se to dřív?

Preventivní těhotenské prohlídky, jak je známe u nás, tam prakticky neexistují. Budoucí matky mají možnost absolvovat jeden ultrazvuk za celé těhotenství, ale ani k němu se zdaleka nedostanou všechny.

Jak jste vnímala přístup k péči o rodičky?

Péči zajišťuje především rodina. Porod je vnímán jako výhradně ženská záležitost, takže otcové se neúčastní. Po zákroku ženy přebírají jejich matky, které na čas zastanou jejich práci a povinnosti. Tlak na rychlé zotavení je ale velký. V nemocnici rodičky obvykle zůstávají minimum nutných dní. Čerstvě operované ženy spí na lůžku, ostatní na zemi.

Jaké zkušenosti jste poté využila v Česku?

Nedá se říct, že bych tam získala lékařské zkušenosti, které bych mohla přímo využít u nás. Vidět nemoci a zranění v extrémních případech mě ale určitě zocelilo. Člověk žije v nějakém standardu, kde se podobné věci zdají nemožné, a když je pak vidí, těžko věří, že se skutečně dějí.

Když dnes slyším někoho kritizovat české zdravotnictví, vždy si na to vzpomenu. Kontext těchto dvou zemí je ale tak moc odlišný, že to srovnávat ani nejde.

Co jste si z výjezdu odnesla osobně?

Odnesla jsem si jejich životní nastavení – nic neplánovat a přijímat, co přijde. Musím říct, že jsem si dlouho nikde tak neodpočinula jako tam. Donutí tě zpomalit a žít jejich rytmem. Když jsem ve stresu, snažím se do tohoto pocitu vrátit.

Podařilo se vám taková nastavení udržet?

Po návratu se mi to chvíli dařilo. Bohužel takový přístup v Česku uplatňovat nejde, v tomhle jsme nemocní. Shon člověka hrozně rychle sežere. To je zároveň důvod, proč jsme my tam, kde jsme, a oni tam, kde jsou. Ideální by byla zlatá střední cesta.

Měla jste šanci zemi procestovat. Jak ji vnímáte z pohledu turisty?

Když jsme potom cestovali, poznali jsme druhou tvář Ugandy. Lidé se k nám chovali jinak, a všechno bylo mnohem dražší. Zpětně vím, že kdybych vyjela jen jako turista, měla bych ze země úplně jiný pocit. Tím, že jsem navštívila chudé oblasti a žila život s místními, podařilo se mi mezi ně proniknout a pochopit jejich chování.

Máte z cestování nějaký kuriozní zážitek?

Při návštěvě národního parku jsme měli opravdu blízko k nebezpečí…málem nás zabili hroši. Seděli jsme večer u táboráku, když nás začali dokola obstupovat místní. Byli nervózní, ale co se děje, neřekli. Až později jsme se dozvěděli, že poblíž viděli útočného hrocha, a snažili se nás tak chránit. Když jsem se pak nad ránem probudila, slyšela jsem kolem chýše dusot hrošího stáda.

Magdaléna Kadlecová

Vystudovala všeobecné lékařství na Masarykově univerzitě v Brně. V rámci studia se stala jednou z vedoucích členek studentské iniciativy Medici na ulici. Do Ugandy vyjela jako medik po pátém ročníku na medicíně. Aktuálně působí jako pediatrička v Kroměřížské nemocnici.