Pracovala v neziskovce na ochranu nezletilých. Nejtěžší byl pohovor s dětmi, říká stážistka

Julie Diane Bartoňová-Dobenínová studovala na Karlově univerzitě veřejnou a sociální politiku. Pracovala na Ministerstvu práce a sociálních věcí (MPSV) na oddělení rodinné politiky. Díky kolegyni se dostala k nabídce stáže v bruselské neziskové organizaci Eurochild, kde působila od prosince 2024 do listopadu minulého roku.

Mohla byste představit instituci, v níž jste byla na stáží?

Eurochild je jedna z největších neziskových organizacích na ochranu práv dětí. Původně vznikla jako pracovní skupina Evropské komise (EK) a později se z ní vyčlenila. Samostatně už přes dvacet let působí napříč Evropou a lobbuje za práva dětí u Evropské komise i europoslanců. Organizace vyjednává s jednotlivými ředitelstvími a snaží se šířit osvětu v oblasti ochrany dětských práv.

Jak jste se ke stáži dostala?

Docela náhodou. Lidé většinou jezdí na tyto stáže na Erasmu a prodlužují si studium. Já jsem tehdy už rok pracovala na plný úvazek na oddělení rodinné politiky na MPSV, tudíž jsem se pohybovala v podobné oblasti. Jedna kolegyně, která měla na starosti Evropskou záruku pro děti, mě požádala, abych jí kvůli absenci zastoupila na jednání s touto iniciativou. Mluvili tam o svých aktivitách a velmi mě zaujali. Podívala jsem na jejich stránky a zrovna hledali stážistu. Přihlásila jsem se a vyšlo to.

Jaké podmínky bylo třeba splnit?

Nejdříve jsem na jejich stránkách vyplnila formulář ke stáži, kde jsem popsala své motivace, zájem v oblasti práv dětí, k němuž jsem přiložila životopis. Do čtrnácti dnů mi přišla informace o postupu do užšího výběru, kde bylo zhruba šest lidí. Ve druhém kole jsme dostali za úkol vypracovat esej. Vybrala jsem si právě téma Evropské záruky pro děti, což se mi ve výsledku vyplatilo a prošla jsem dále. Následoval pohovor s vedoucí organizace a její kolegyní. Postoupila jsem i do čtvrtého kola, kde mě čekal pohovor s dětmi. Jednalo se  o parlament dětí, který se schází pod záštitou Eurochild.

Vyzpovídaly ji i malé děti

Jak vypadá pohovor s dětmi?

Byla to zajímavá zkušenost, kterou jsem nikdy předtím nezažila. Ani na internetu nenajdete, jak se připravit na pohovor, na kterém vás budou zpovídat děti. Měla jsem připravené odpovědi na otázky typu „Kde se vidíte za deset let.” Místo toho přišel on-line pohovor s malými dětmi a otázky zněly spíše: „Kdyby byl tvůj život knížka, co by bylo na titulní straně?“

Donutilo mě to přepnout z formálního módu a nechat se zpovídat dvěma tříletými děvčátky, což nebylo lehké. Nikdy jsem nezažila takovou nervozitu. Pohovor trval asi hodinu. Po týdnu mi dali oficiálně vědět, že mě přijali.

Očekávala jsem asi padesát lidí. Když jsem potom přijela do Bruselu, řekli mi, že mě vybrali ze čtyř set uchazečů. Hlásí se tam hodně Italů, Francouzů a Britů. Z Česka jsem se tam dostala jako první. Moje šéfová byla shodou okolností Slovenka.

Bylo vás na stáži více?

Dohromady tři. V neziskovce je zhruba dvacet zaměstnanců rozdělených do tří týmů. Já šla do týmu zaměřeného na analýzu veřejných politik, osvětu a lobbování. Další tým se zabýval dětskou participací a třetí na ochranu dětí v on-line světě, což aktuálně ve společnosti rezonuje. Témata a týmy se ale velmi prolínaly.

Co bylo náplní vaší práce?

Když se řekne „lobbing”, obvykle to vyvolá pozdvižení. V organizaci Eurochild má však pozitivní význam. Běžně se chodí za europoslanci nebo eurokomisaři. Prezentují se jim různé reporty, které nezisková organizace vytvoří ve spolupráci s jinou organizací. Často se připravují strategie, iniciativy a jiné plány.

Původně jsem si myslela, že budu jen připravovat kávu a psát zápisy. Hned na začátku jsem však dostala za úkol odprezentovat určitá zjištění. Přišla jsem do Evropské komise, kde jsem prošla dlouhým kontrolním procesem a poté byla na jednání, v němž jsem seděla mezi nejdůležitějšími lidmi.

Psala jsem též své vlastní kapitoly do reportů. Eurochild vydává každoročně velkou zprávu o stavu práv dětí napříč Evropou, kdy o každé zemi napíše vlastní kapitolu. Přirozeně jsem dostala na starost Česko. Monitoring zabere hodně práce. Každý týden jsem sledovala všechno dění. Musela jsem procházet několik webových stránek, kdy jsem četla i zápisy z jednání europoslanců.

Stáž v neziskovce i práce pro stát

Jaké jste měla další povinnosti?

Zapojila jsem se i do správy sociálních sítí a pomáhala navrhovat obsah. Zároveň jsem si vyzkoušela pracovat přímo se skupinou dětí, s níž organizace spolupracuje. Bylo zajímavé vidět i praktickou rovinu a pochopit, jak se jednotlivé aktivity propojují.

Proč se zabýváte tématem ochrany práv dětí?

Na vysoké škole jsem studovala veřejnou a sociální politiku, což mě samo o sobě nasměrovalo k sociálním tématům. V té době jsem absolvovala stáž na oddělení politiky Ministerstva práce a sociálních věcí, kde mě později i zaměstnali. Neměla jsem vždy jasno, že se touto oblastí chci zabývat. Dříve jsem řešila i oblasti školství nebo migrace, ale práva dětí mnou zarezonovala nejvíce. Po začátku ukrajinské krize přišlo mnoho uprchlíků. Zabývala jsem se tedy dětskými migranty a jejich adaptací a v práci jsem se našla.

Máte zkušenosti z českého i evropského prostředí. V čem vidíte při porovnání největší rozdíly?

Před stáží jsem pracovala na plný úvazek, ale lákalo mě posunout se dál. Na evropské úrovni se člověk naučí mnoho i od ostatních států. Myslím, že to však porovnávat nejde, zejména kvůli dvěma odlišným prostředím. Jedno byla státní správa, druhé neziskový sektor. Obě oblasti jsou zcela jiné organizačně i strukturálně. Když pracujete pro ministerstvo, máte stabilní práci i plat. Výplata sice není zrovna vysoká, ale přesto určitým způsobem vnáší do života větší jistotu.

V neziskovém sektoru, obzvláště v evropské sféře, jsou organizace závislé na dotacích a grantech. Moje stáž byla dotovaná belgickou vládou, takže to nebyl problém. U ostatních stážistů z jiných organizací si však všimám, že musí pečlivě počítat každé euro. U některých stáží finanční nejistota skutečně existuje. Na druhou stranu má člověk v neziskovém prostoru větší flexibilitu. V neposlední řadě máte větší možnost srovnání s dalšími státy Evropské unie a příležitost k setkání s různými evropskými experty.

V Bruselu bylo těžké sehnat bydlení

V jaké chvíli jste pocítila reálný výsledek vaší práce?

Dopad jsem viděla i v maličkostech. Sbírala jsem různá data, chodila na schůzky s europoslanci a vysvětlovala naše zjištění. Dělali jsme například kampaň na osvětu romských dětí, která později viditelně ovlivnila zaměření na romské děti ve zprávách od Evropské komise. Stálo za tím hodně času a úsilí kolegů. Po několika letech práce člověk najednou viděl reálný dopad.

Každoročně probíhá takzvaný evropský semestr, kde se hodnotí posun jednotlivých členských států. Těm se dává doporučení, co by měly dělat dál. Eurochild se hodně zasazuje o plnění iniciativy Evropské záruky pro děti členskými státy. Doporučení většího zájmu stálo i v  jednotlivých vydáních semestrů.

Co bylo na stáži nejnáročnější, ale zároveň vás obohatilo?

Přestěhování se do jiné země. Říkala jsem si, že jedu do mezinárodního prostředí Bruselu. Očekávala jsem, že mi postačí znalost angličtiny a základů němčiny, ale realita byla trochu jiná. Musela jsem se registrovat k pobytu a hledat bydlení, což byla náročná kapitola. Vzhledem k tomu, že výběrový proces trval pouze tři týdny, jsem ubytování začala řešit až v momentě, kdy mě na stáž přijali. Na stěhování jsem měla měsíc. Odevšad mi ale psali, že už nemají místo. Nakonec se mi podařilo bydlení najít, ale vyžadovalo to značné úsilí. Hodně jsem se stresovala . U nás v rodině však říkáme, že zážitek nemá být pozitivní, ale především intenzivní.

Co vám dal rok v Bruselu?

Zkušenosti, jaké je to žít v zahraničí po delší dobu. Předtím jsem jezdila na Erasmus pobyty, ale nikdy ne na dlouho. Předtím bych neřešila, co dělá Evropská komise v oblasti ochrany práv dětí, ale teď hledám různé možnosti, jak to propojit s národní úrovní. Jelikož jsem zpátky v Česku, mám díky stáži možnost využívat různé postupy a mít širší rozhled. Dívám se na věci jinak.

Navíc mi práce přinesla i nová přátelství. Byl to opravdový zážitek. Stáž bych doporučila každému. Myslím si, že když člověk pozná hodně míst, více si váží toho, co má doma. Jednou jsem v Belgii navštívila lékaře kvůli angíně. On se mě jen rychle prohlédl a řekl, ať zaplatím padesát euro za prášky. Díky tomu jsem si uvědomila, jak skvěle funguje české zdravotnictví.

Brno jako Brusel

Čemu se teď věnujete v Česku?

Aktuálně se zabývám stále ochranou práv dětí. Minulý rok v červenci vznikl v Brně institut dětského ombudsmana. V jeho kanceláři mě zaměstnali. U veřejného ochránce práv většinou pracují právníci, což není můj případ. Zabývám se monitoringem a participací dětí a jsem v poradním orgánu instituce. Zjišťuji, jak se chovat k dětem, aby byla jejich participace bezpečná, transparentní a dobrovolná. Kdybych nebyla na stáži v Eurochild, pravděpodobně bych tuto pozici nezískala. Šlo o jeden z důvodů, proč mě vzali, především kvůli zkušenosti ze zahraničí, což se pro kancelář hodilo.

Uvažovala jste o delším pobytu v Bruselu?

Když jsem odjížděla z Česka, myslela jsem si, že tam budu jen šest měsíců. Funguje tam totiž program pro lidi do třiceti let, který zaučuje stážisty v organizacích nebo institucích. Belgická vláda posílá granty, z nichž platí stážisty. Běžně se podepisuje smlouva na šest měsíců. Po jejím uplynutí přichází evaluace, kdy organizace zjišťuje, jestli se začleňujete a posouváte. Pokud se na tom obě strany shodnou, lze zůstat dalších šest měsíců, čehož jsem využila.

V posledních třech měsících stáže jsem si začala hledat práci, protože jsem věděla, že v Eurochild nemohu zůstat. Za normálních okolností bych si v Bruselu zaměstnání našla, zabránila mi v tom však špatná situace na pracovním trhu. V té době se vypisoval nový rozpočet Evropské komise a jak jsem zmiňovala, neziskovky jsou často závislé na grantech. Budget byl hodně omezen a organizace v sociální oblasti dosáhly jen na minimální podporu. Musely propouštět hodně zaměstnanců, a navíc bylo i přetlak uchazečů.

Nemohla jsem tam zůstat a hledat si práci bez příjmu, protože život v Bruselu je drahý. Měla jsem svůj pokoj v bytě se čtyřmi spolubydlícími a platila jsem za to dvacet tisíc korun. V této situaci jsem si všimla nabídky u dětského ombudsmana v Brně a rozhodla jsem se, že to zkusím. Kdybych však dostala nějakou nabídku v Bruselu, zůstala bych tam. Na druhou stranu pro mě i život v Brně znamenal novou zkušenost. „B” jako Brno nebo jako Brusel, je vlastně jedno.