Psaní je pro mě způsob, jak zpracovat svět kolem sebe, říká spisovatelka Topinková

Psaní pro ni nikdy nebylo jen koníčkem. Sára Topinková skrze své příběhy otevírá témata, o kterých se často nemluví a právě proto mají pro její čtenáře takovou sílu. Od prvních dětských pokusů až po současnou tvorbu se její vztah k psaní proměňoval, ale jedno zůstává stejné, potřeba vyprávět příběhy, které mají smysl. V rozhovoru popisuje, co ji inspiruje, jak zvládá náročné momenty při psaní i jaké reakce čtenářů pro ni znamenají nejvíc.

Sára Topinková jako spisovatelka

• zaměřuje se především na tvorbu pro mladé čtenáře
• ve svých knihách otevírá citlivá témata jako psychické obtíže, vztahy nebo hledání identity
• mezi již vydaná díla z jejího pera patří knihy Plná jako včelka a Stačí mávnout křídly
• aktuálně pracuje na novém románu a současně dokončuje vysokoškolské studium

 

Kdy jste si poprvé uvědomila, že chcete psát, a co vás k tomu vedlo?

Víceméně si nepamatuju dobu, kdy jsem psát nechtěla. Tahle vášeň se se mnou pojí už od začátku základní školy, možná dokonce ještě od školky. Velký vliv na mě měla moje sestřenka z druhého kolene, která sama psala, a já jsem chtěla v tom věku dělat všechno jako ona, takže jsem se do toho samozřejmě pustila. Začala jsem si vytvářet vlastní příběhy, postavy a fikční světy a láska k tomuto procesu postupně jen rostla.

Jaká je vaše inspirace při psaní nových příběhů?

Inspiruje mě vlastně úplně všechno. Příběhy, které slyším, výstavy, na které chodím, lidé na ulici nebo útržky jejich rozhovorů. Každá jedna drobnost i velká událost v mém životě nebo v životech ostatních mě nějak formuje. Tyto podněty se pak přirozeně promítají i do mé tvorby, která je tak velkou součástí mě samotné, že ji už nedokážu oddělit.

Ve svých knihách otevíráte i osobní a citlivá témata. Do jaké míry čerpáte z vlastní zkušenosti nebo reality?

Do takové míry, do jaké mi to připadá přirozené a správné, ačkoli se mi zdá, že něco takového vlastně ani nelze úplně ohlídat. Všechno, co člověk napíše, v sobě má jeho esenci nehledě na to, jak moc vědomě vychází z nějakých svých zážitků, už zkrátka proto, že to napsal. Já se při rozhovorech netajím tím, že psychické problémy jako například úzkosti, které tematizuji ve svých knihách, jsou popisovány z velké části na základě mých osobních zkušeností. Občas to ale může navádět k vnímání mé tvorby skoro jako mého životního příběhu, jenže tyhle světy nejsou totožné. Mé texty jsou takovou koláží motivů a témat, o kterých cítím potřebu psát.

Vzděláváte se nějakým způsobem v oblasti psaní?

Své psaní jsem vždy nechávala poměrně volně plynout, ale velký vliv na mě měl předmět Teorie literatury na vysoké škole. Ten mi představil nový způsob přemýšlení o literatuře a ovlivnil i můj vlastní přístup k tvorbě. Do budoucna bych se chtěla vzdělávat víc, například prostřednictvím knih o tvůrčím psaní.

Nejtěžší je zastavit se a přijmout vlastní limity

Jak se vám daří skloubit psaní s dalšími povinnostmi, jako je škola nebo práce?

Já bych nejradši dělala všechno a dost dlouho to tak i bylo, ale poslední dobou se naopak učím zvolnit a nemít na sebe takové nároky. Ještě rok zpátky bych přesvědčeně vytáhla svůj rozpis denních úkolů a mluvila o tom, jak je důležité si zorganizovat čas, aby člověk všechno stíhal, ale teď to konečně vnímám trochu jinak. Zjistila jsem třeba, že s množstvím energie, které chci dávat do studia, psaní a propagace, nezvládám chodit na klasickou studentskou brigádu, protože mi nezbývá žádný volný čas, během kterého nemusím být výkonná. Bylo pro mě moc těžké si přiznat, že nemůžu dělat úplně všechno, ale po vzoru Šarloty, postavy z knihy Pilná jako včelka, na tom neustále pracuji.

Podívejme se na proces tvorby vašich knih. Plánujete si děj dopředu, nebo necháváte příběh plynout?

Nejdřív nechávám příběh plynout a až ve chvíli, kdy začíná mít jasnější obrysy, přecházím k plánování. Je to dost pocitová záležitost. Potřebuju si najít správné místo mezi volností a jistotou. Nechávám se unášet psaním, ale zároveň si vytvářím osnovy a plánuji kapitoly.

Co pro vás představuje nejtěžší část psaní?

Všechno se dá zvládnout, dokud můžu psát. Jakmile na mě ale přijde autorský blok, je to ta nejvíc frustrující věc na psaní. Mám nápady, myšlenky, scény, postavy, úplně všechno. Problém nastává tehdy, když nejsem schopná nic přenést do souboru s knížkou v počítači. To je pravé peklo.

Jak vnímáte reakce čtenářů na vaši tvorbu?

Protože jsou moje knížky o závažných tématech, dost často se mi někdo svěří s tím, že se mu stalo něco podobného, že mu má tvorba pomohla nebo že třeba díky ní dokázal požádat o pomoc. Jedna slečna mi ve vzkazu napsala, že se díky mé knize přestala řezat. To jsem pak asi půl hodiny nebyla schopna přestat brečet. Chci tím říct, že jsem šťastná, když někdo napíše pochvalnou recenzi, a oceňuji i konstruktivní kritiku, protože ta nás posouvá dopředu. Nejvíc jsem ale vděčná právě za tyto osobní reakce, protože ukazují, že jsem někomu pomohla.

Psaní je pro vás zjevně nejen tvorbou, ale i osobní výpovědí. Co pro vás znamená na osobní úrovni a kam vás aktuálně posouvá dál?

Jak už jsem naznačila,psaní je pro mě způsob, jak zpracovávat myšlenky, emoce i zkušenosti. Moje spisovatelstvi se podílí na tom, kým jsem. Momentálně pracuji na novém románu a zároveň na bakalářské práci. Doufám, že se mi podaří obojí dokončit a že se chystané projekty brzy dostanou ke svým čtenářům.