Centrum Platan je unikátní projekt, říkají jeho pracovníci

Brno - Centrum Platan pomáhá lidem s psychickými problémy začlenit se zpátky do běžného života. Využívají k tomu psychoterapii, poradenství, ale i arteterapie. V aktivitách centra se prolíná péče o psychiku s aspekty komunitní a kulturní činnosti. Platan spadá pod neziskový spolek Tripitaka, který se již od roku 2011 stará o mladé dospělé, kteří opustili dětský domov či pěstounskou péči. V rozhovoru mluví psycholožka Lucie Kučerová, vedoucí sociální pracovník David Oplatek a psycholog Pavel Strašák.

Co vedlo k založení Platanu?

Oplatek: V prostorách bývalé káznice na Cejlu působíme už od roku 2018, ale centrum Platan se zrodilo až v roce 2020. Platan spadá pod spolek Tripitaka, který se primárně zaměřuje na mladé lidi, kteří opustili dětský domov, či pěstounskou péči. Velká část kolegů jsou psychologové či sociální pracovníci a byť se věnujeme jiné cílové skupině, tak nás péče o duševní zdraví zaujala. Zaujal nás i proces reformy psychiatrické péče, který v Česku nastal. Tato péče se začíná přibližovat tomu, jak ji vnímáme my. Rozhodli jsme se naskočit do proudu a na základě aktivit, které jsme tu dělali do té doby, což je hlavně komunitní práce a práce se vztahy a jejich dynamikou, začít pracovat i s duševně nemocnými. Tato oblast se nám promítala už i do předchozích projektů.

V čem pracujete jinak než podobná centra?

Oplatek: Centrum Platan je začleněné do aktivit Tripitaky. To je neziskový spolek, který je rozkročený mezi sociální služby, vzdělávání a kulturu. Snažíme se klientům zprostředkovat kontakt s okolím. Nepracujeme s diagnózou klienta jako s nálepkou. Snažíme se vytvářet příležitosti, kde se mohou zapojovat do běžných aktivit. To je největší rozdíl ve srovnání s podobnými službami. Zároveň máme individuální terapie, kde mohou řešit své problémy.

Kučerová: Snažíme se o co nejvíce individuální přístup ke každému. Díky tomu, že máme množství dílen, které jsou různě zaměřené, si každý si může najít komplexnější uplatnění a strávit u nás čas. Ne pouze přijít a řešit svůj problém. Vnímám činnost centra jako přechodový prostor mezi lékařskými zařízeními a běžným životem. Někteří klienti u nás najdou strukturu, kterou ve svém životě postrádají, díky pravidelným aktivitám.

Strašák: Naše arteterapeutické skupiny se budou podílet také na společných projektech které propojí nejen dílny mezi sebou, ale také s umělci a skupinami. Náš záměr je zapojit lidi do reálných projektů, výstav či divadelních inscenací, které budou veřejně přístupné a obohatí program v Káznici. Na hromadné divadelní inscenaci Zvěř, jejíž premiéra se chystá na konci června, se například podílí účastníci dílny společně s profesionálními umělci, třeba z divadla Buranteatr, Facka a dalších.

Jak vypadá arteterapie?

Kučerová: Máme několik dílen, které jsou rozmanitě zaměřené. Celkem jich je sedm – výtvarná, literární, módní, řemeslná, divadelní, hudební dílny a pak zahrada. Ty se schází pravidelně. Každý si v dílně může najít to své. Máme za cíl lidi aktivizovat, rozvíjet to, v čem jsou silní, co jim jde, co je těší. Často je to pro ně prostor, který si vyhradí i v běžném životě jen pro sebe a věnují se v něm něčemu tvořivému, co v sobě rozvíjí. Díky tomu mohou také snadněji zapomenout na běžné problémy.

Strašák: V divadelní dílně je terapeutická část v samotném procesu tvorby, ve sdílení a reflexi toho, co se mnou dělá a jak se mne dotýká přítomné téma. Kromě tréninkové části zaměřené na pohyb, hlas a odreagování se mají většinou i dlouhodobější cíl. Klienti spolu prožili společný čas, který má i nějaký výstup. Letos máme tematicky Rok zvěře, což je širší koncept pro celou Káznici a pro všechny akce, které tu budeme mít. V divadelní dílně tak budeme mimo jiné pracovat s maskami zvířat. Maska je významný symbol nejen z divadelního, ale i z psychologického, potažmo terapeutického hlediska.

Rok zvěře a vlastní akce

Jak se Rok zvěře odráží v jiných terapiích?

Oplatek: Teď se nejvíc odráží v přípravě Ghettofestu, který letos bude 5. června. Kvůli epidemii jsme odstoupili od tradičního pojetí, pouličního festivalu pro všechny, a přišli jsme s nápadem městské hry. Ta je celá rámovaná do propojení dvou světů. Světa lidí, hráčů, a světa zvěře, která kolem nás žije. Připravili jsme osm stanovišť, která si hráči během asi dvou až tří hodin projdou. Jednotlivé dílny se zapojí jednak v přípravě stanovišť a jednak budou vytvářet různé rekvizity či scény. Literární dílna třeba chystá deník, který má být průvodcem a bude spojovat jednotlivá stanoviště. Zároveň bychom byli rádi, aby lidé z dílen zajišťovali chod některých stanovišť. Muzikoterapeutická dílna by mohla mít jedno z nich, kde se pracuje s hlasem a rytmikou. Zajišťovala by to nejen lektorka dílny, ale i lidé, kteří tam chodí na terapii. Ale nevíme, jestli se nám to podaří uskutečnit.

Ta stanoviště budou tady někde v okolí?

Oplatek: Ghettofest je tradičně spojený s touto lokalitou. Začínat i končit se bude přímo v prostorách Káznice, ostatní místa budou rozesetá po okolí. Chceme tím vyzkoušet i bourání hranic mezi lidmi s duševním onemocněním a takzvaně zdravými lidmi.

Kučerová: S tím, že nikoho do účasti na přípravách nenutíme. V dílnách jim tuto možnost nabídneme a každý si určí, na co se cítí. Pro někoho je to výzva, na které chce pracovat, pro někoho ne. Podobně jako práce se zmíněným zvířecím motivem. Pokud někdo řekne, že mu to nevyhovuje, a že by raději dělal něco jiného, tak může. Obecně se na dílnách snažíme přizpůsobovat se potřebám i přáním klientů. Je to hodně na domluvě.

Jak se můžu zúčastnit Ghettofestu?

Oplatek: Má omezenou kapacitu, kterou jsme napočítali na 50 hráčských týmů. Ty budou po třech až pěti lidech a měly by se registrovat dopředu. Registraci jsme otevřeli 7. května. Zájemci se mohou přihlašovat do naplnění kapacity na webu ghettofest.cz, nebo na Facebookových stránkách Ghettofestu.

Podoba brněnské Káznice

Jak bojujete s představami lidí o prostředí Káznice?

Kučerová: Už se nám stalo, že se někteří klienti v této budově cítili zvláštně, ale rychle to odeznělo. Je to spíš o tom, jaké si tu nastavíme prostředí. Občas to někdo zmíní, ale pro většinu lidí to není velká překážka. Je pravda, že jsou lidé, kteří jsou citlivější a vnímají minulost té budovy, proto se to snažíme příliš neakcentovat a bereme to spíše jako benefit.

Oplatek: V kontextu reformy psychiatrické péče, kterou teď v Česku vidíme, by se měla ta péče přesouvat z uzavřených pavilonů do přirozeného prostředí. Pracujeme s tím domem i s jeho stigmatem, třeba že tu do poloviny 50. let popravovali vězně. To se dá změnit, dá se využít obrovský potenciál, který ten objekt má. Je tu dost místa, je v zajímavé lokalitě a nabízí i určitou intimitu. Člověk může být v barokní památce a v docela příjemném prostředí.

Kučerová: Pro mnoho lidí je stále největší překážkou vyhledat pomoc, ať je kdekoliv. Hodně lidí váhá, jestli vůbec někam jít, ať už je to Bronx, nebo není.

Takže jste vlastně rádi za prostory, ve kterých jste?

Strašák: Není to nějaká bezcharakterní budova. Má svoji energii a historii, a to ji ovlivňuje. Měli bychom na to navazovat a pracovat s tím. Může to prosakovat i do terapie. Je to tu jiné, než kdybychom seděli v kanceláři. Je to přirozenější prostor pro to se zastavit, zklidnit, rozjímat. Je to tu inspirativní.

Ta kavárna je chráněná dílna, nebo je to naopak běžná kavárna?

Oplatek: Funguje jako běžná kavárna. Otevírali jsme ji vloni o prázdninách s tím, že většinu času byla v omezeném provozu kvůli epidemickým opatřením. Zaměstnáváme tam naše klienty na tréninkových místech. Připravují se, že se posunou někam dál. Zotavují se, postupně se vrací do normálního života, ale zároveň si nejsou jistí, jestli jsou schopní jít do práce, kde mohou selhat, kde se na ně budou ostatní dívat zvláštně. Při návratu do pracovního života mají ti lidé nejistoty. U nás si to mohou ozkoušet v bezpečném prostředí. U každého se předpokládá několik měsíců u nás v kavárně, pak se posune dál k nějakému stabilnímu zaměstnání. To je schválně, aby nám tu lidi nezůstali, ale naopak se posunuli dál. Pak můžeme dát zase možnost dalším. Práce je určující faktor, jestli se člověku podaří zařadit zpátky do života.

Kučerová: S tím, že k tomu má i zázemí týmu a psychologické poradenství. Kdyby tedy kdokoliv z klientů pracujících v kavárně potřeboval takovou formu podpory, tak ji má k dispozici.

Zásah pandemie

Co byl nejkrušnější moment od vzniku Platanu?

Oplatek: Koronavirus. Centrum jsme oficiálně otevřeli v půlce září, ale to už se zase pandemická situace začínala zhoršovat. Od začátku října je uzavřená kavárna. Začínající arteterapeutické skupiny se musely omezit na model jeden na jednoho. Žádná skupinová práce, na které jsou založené. Museli jsme začít přemýšlet, jestli se alespoň něco nedá smysluplně přesunout do online prostředí. Doufáme, že na přelomu května a června, s postupným rozvolňováním, budeme moct znovu rozjet arteterapeutické skupiny.

Dá se to řešit, dá se terapie dělat i v online prostoru?

Kučerová: Práce v online prostředí není nejvhodnější. Nabízíme online konzultace, ty sice mají své výhody, ale i nevýhody. Platan je založený na komunitě a skupinové práci, teď musí být aktivity více individualizované. Vymizel aspekt vztahů ve skupině, který byl pro nás významný. Arteterapie online není z mé zkušenosti tak přínosná, jak by mohla být při osobním setkávání. Ale máme i klienty, kteří při konzultacích preferují online formu.

Co si slibujete od Platanu v příštích letech, co je váš cíl, čeho byste chtěli dosáhnout?

Kučerová: Věřím, že jsme vytvořili v českém prostředí doposud ne zcela obvyklý model toho, jak se dá pracovat s lidmi s duševními potížemi, třeba právě přes propojování psychologie, komunitní práce a umění. Už jen to, že se to podařilo uskutečnit, že to funguje a není to jen nějaká vznešená idea, ke které se blížíme, je úspěch. I klienti to často oceňují a říkají, že něco takového potřebují, nebo potřebovali v minulosti. Uvidíme, jak to bude dál. Projekt Platan je časově omezený, ale pokud se osvědčí, bude to skvělá zpráva, že takto postavený projekt může přinést dobré výsledky v péči o duševní zdraví.

Projekt je časové omezený?

Oplatek: Financování centra Platan je z evropských fondů. Máme tříletý projekt, který končí na konci roku 2022. Do té doby musíme vyřešit další financování. Evropské financování nám umožňuje stát mimo oficiální systém péče o duševní zdraví. Máme prostor zkoušet nové věci, daří se nám propojovat různé okruhy. Když se nám podaří v tom pokračovat, tak to jednou propojíme do naprosté synergie.