Každý má své výzvy. Psycholog o tom, jak se léčí neviditelné šrámy

Brno - Masarykova univerzita nabízí svým studentům v rámci Poradenského centra sedm bezplatných psychologických sezení. Jedním z psychologů, ke kterým se studenti mohou hlásit je i Stanislav Svačinka. V následujícím semestru bude i jedním z vedoucích ComMUNIty, podpůrných skupiny pro studující. V rozhovoru jsme si povídali o tom, jak funguje psychologická pomoc na univerzitě nebo jaké chyby lidé nejčastěji v souvislosti s duševním zdravím dělají.

S jakými problémy studenti nejčastěji přicházejí?

Stresy, deadliny, prokrastinace. Často to bývá i ztráta motivace studovat obor, který studuji nebo zjištění, že ta motivace ke studiu vlastně nikdy nebyla. Ty balíčky, se kterými za námi psychology chodí nejčastěji pojmenovávají jako stres a úzkost. Já bych to třeba pojmenoval jinak, ale jednodušše řečeno, je to pro ně nějaký nepříjemný pocit, který nechtějí mít.

Jakou největší chybu studenti v souvislosti s duševním zdravím dělají?

To je hodně dobrá otázka. Já si ale nemyslím, že by studenti dělali nějakou chybu, kterou by nedělal zbytek populace. Nejčastěji je to ta tendence ignorovat bolest, přehlušit ji, nevšímat si jí a řešit ji až v momentě, kdy je to množství takové, že se to už řeší hůř. Přestože nemám moc velké generační srovnání, se tohle jistě určitě netýká jen studentů.

Jak tedy poznat, že je na čase vyhledat psychologickou pomoc?

Přijďte, když cítíte že padáte, ale ještě jste nespadli. Když už je ten problém dál, tak samozřejmě přijďte taky, ale před tím máte ještě dostatek sil a času na zkoušení něčeho nového, vyzkoušet nový přístup. Když třeba přijde někdo s tím, že neví, jak se učit, těžko zvládá stres a má za dva týdny státnice… No, je důležité si uvědomit, že ten proces změny není takhle rychlý. Terapie je o učení se nových dovedností. Stejně tak jako se nejde naučit hrát za dva týdny na piano, tak i tohle chce nějaký čas a trénink.

Proč tedy lidé nejčastěji psychologickou pomoc odkládají?

Často je to tak, že to ještě nebolí tak moc. Že se to přece dá ještě zvládnout. Máme pocit, že tu jsou lidé, kteří jsou na tom mnohem hůř než my. Porovnávání se s ostatními ale není dobré měřítko. Může přijít každý, kdo má pocit, že by z terapie mohl něco vytěžit. I něco málo. Pořád je to ale velmi citlivá situace, člověk někam jde, je tam zranitelný a ještě za to musí platit. Penězi, časem i úsilím. Proto chápu, že to lidé často důkladně zvažují, než se k psychologovi vydají. Navíc odkládání je strategie, která člověku většinou dlouho funguje. Jenže pak přijde chvíle, kdy odložit nemůžete, a až pak si uvědomíte, že vlastně žádnou na jinou strategii nemáte.

A existují lidé, kteří se k vám vydají třeba jen preventivně?

Z preventivních důvodů moc lidí nechodí. Prevence je vlastně taková neviditelná činnost, kterou když dělám dobře, tak vlastně ani nevím, jestli funguje nebo ne. Jen tuším, jaké by to mohlo být, kdybych to nedělal. Jak už jsem ale říkal, lidé často neznají tu míru, natož u duševních potíží, které jsou prakticky neviditelné.

Jaké je léčit něco, co není ani pořádně vidět?

Tahle neviditelná zranění jsou na tom to nejsložitější. Když spadnu a zlomím si nohu, tak každý uvidí sádru, podepíše mi ji a řekne mi, ať se brzo uzdravím. Když má člověk úzkosti nebo deprese, tak to takhle nefunguje. Nemusel jste mít nikdy zlomenou nohu, ale asi si dokážete představit, jaké to je, jak to bolí. Když je to ale něco plíživého a neviditelného, tak je přístup společnosti úplně jiný.

Vnímáte rozdíl mezi tím dělat univerzitního psychologa a psychologa v soukromé sféře?

Pro mě v tom vlastně žádný rozdíl není. Pracuji stejně. Studenti jsou velmi šikovní a motivovaní, takže ten stereotyp, že když to má někdo zadarmo, tak z toho má méně, než kdyby si to platil, v tomto případě určitě neplatí. Z mého pohledu je ta práce s lidmi, kteří mají hrazených sedm sezení univerzitou a těmi, kteří si to platí sami vlastně velmi podobná. S lidmi, kteří si terapie hradí sami můžu plánovat dlouhodobější cíle, valná většina studentů totiž po těch sedmi sezeních už pokračovat nechce.

Plánuje univerzita rozšiřovat řady univerzitních psychologů? Velmi často se totiž studenti setkávají s tím, že není k dispozici vůbec žádný volný termín.

Já z toho mám trochu smíšené pocity, na jednu stranu mi srdce říká: „Pomozme všem studentům!“, na druhou stranu není v silách univerzity kompenzovat celý zdravotnický aparát. Všichni se ale opravdu snažíme, aby se nemuselo čekat dlouho a naše služba byla co nejvíc dostupná. Snažíme se pomoci i jinak než individuálními sezením, a právě příští týden nám startuje projekt podpůrných skupin, kolegové už s nimi začali minulý semestr, já jsem součástí jedné z nich až letos. Řeší se tam témata duševní hygieny, osvěta o emoční gramotnosti, o tom, co konkrétního zkoušet a dělat, abych se cítil líp.

Co má ale student dělat, když je pro něj pomoc nedostupná?

Prosím vytrvejte. Můžete nám samozřejmě i napsat, ale mějte s námi trpělivost. Když je to urgentní, tak síť služeb, minimálně v soukromé sféře určité je. Existují linky bezpečí, důvěry, odkazujeme i na aplikaci Nepanikař a instagramový účet Miroslava Světláka @chill_je_skill. Věřím tomu, že svépomoc je v tu chvíli omezená, ale je to lepší než nic. Samozřejmě pokud to jde, měl by se člověk obrátit i na podporu svého okolí. Lidé často přijdou s tím, že mají starosti, ale nikoho v jejich okolí to nezajímá nebo nechtějí obtěžovat rodinu a přátelé. Vztahy ale bývají velmi podceňovaný zdroj pomoci. I když to třeba jen proberu s kamarádem, který sice není licencovaný terapeut, tak stejně to, že to někomu řeknu, někdo mě vyslechne, někoho to zajímá a není mu jedno, že se trápím, může udělat dost.

Existují nějaké další tipy na to, jak se cítit dobře?

Nevím, jestli na tohle existuje jednoduchá odpověď. Není většinou potřeba nějakých obrovských změn, někdy stačí pár malých a ten účinek přijde. Které konkrétní změny to jsou, je většinou šité na míru. Kdyby to bylo jen o vědomostech, tak vám všem můžu rozdat brožurky a zůstat doma s kocourem. Musí se to zkoušet, můžete vyzkoušet padesát různých věci a jedna z nich ve vás třeba zarezonuje. Obecně samozřejmě platí dost spát, dobře jist a trochu sportovat. Také je důležité mít v životě dost věcí, které mě baví a naplňují.

Co když takových věcí má člověk v životě málo?

Snadno ho rozhodí i menší starost. Stalo se mi, že za mnou přišel člověk, který se necítil dobře, ale vlastně vůbec neměl žádné velké problémy. Jen pár malých, zvládnutelných. Nakonec jsme společně zjistili, že těch špatných věcí sice má málo ale těch dobrých, co ho těší a naplňují, ještě méně.

Takže jíst, spát, hýbat se a dělat věci, které mě baví. Ještě něco dalšího?

Je dobré si jednou za čas udělat takovou malou inventuru svého života. Jak na tom jsem, které věci jsem v téhle fázi života chtěl mít a mám je, uvědomit si jaké mám zrovna povinnosti, starosti a nenaplněné potřeby. Vyslechnout si svoje pocity, i ty blbé, zejména ty blbé a srovnat si, jak ten život zrovna teď je.

Máte nějaké poselství, které se snažíte předávat?

Myšlenka, kterou se snažím předat je, že není vždycky potřeba udělat něco nového nebo šokujícího, abychom se cítili dobře. Občas stačí kvalitní připomenuti si. Třeba že si uvědomím, že když jsem se vídal s touhle partou, tak to bylo moc fajn, když jsem měl takový režim, takové návyky, tak jsem se vlastně cítil dobře. Každý z nás má nějaké výzvy a jednou z nich je často i to, vrátit se zpátky do míst, kde věci dávaly smysl a já se jednoduše cítil dobře.