Recenze: Grandhotel představuje mnohem víc než osudy hotelových hostů

Brno - Po delší koronavirové odmlce se na jeviště Městského divadla Brno vrátila muzikálová inscenace oscarového snímku Grandhotel. Na inscenaci dorazily desítky nadšených lidí.

Diváka pohltí již bravurně zpracovaný nástup a následné představení postav, které zprostředkovává dokonale cynický doktor Otternschlag. Nejvýraznější postavou Grandhotelu je baron Felix von Gaigen v podání Kristiana Pekara. Poté, co doktor Otternschlag jako takový falešný vypravěč představí účinkující, baron přebírá otěže hry. Po uvedení se začíná příběh pomalu otevírat za chodu svíravé atmosféry konce zlatých dvacátých let a příchodu hospodářské krize. Figurka barona se divákovi zcela triviálně vyjeví jako prostopášný, namyšlený, nezodpovědný a zadlužený sukničkář, avšak s nutnou dávkou charismatu. Pro charakteristiku téhle postavy se nikdo z publika moc nadřít nemusí.

Jiné to ovšem je s dalším návštěvníkem Grandhotelu, účetním Ottou Kringeleinem ztvárněným Oldřichem Smyslem. Ten nám do děje vstupuje jako umírající člověk, jehož osobní příběh je navíc poznamenán přítěží v podobě židovského původu. Ačkoli se publiku Otto hned zpočátku jeví jako kladná postava, nelze ho označit za klasického dobráka. Jeho charakter má určité výjimečné rysy, ke kterým divák dospěje v průběhu hry.

Třetí nejvýznamnější roli zaujímá Jelizaveta Grushinskaya, stárnoucí tanečnice, kterou herecky perfektně ztvárnila Markéta Sedláčková. V tomto případě jde o v mnohém odlehčující příběh, obzvlášť v porovnání s Kringeleinem. Na diváka bezprostředně působí jako stará dáma, jež ztratila v pětačtyřiceti smysl života a jedinou živou vodou pro ni jsou její úspěchy z mladí a někdejší sláva. Toto omílané klišé nemusíme chápat špatně, protože nám vlastně zaručuje jakousi komediální složku. Jelizaveta je v mnohém směšná, náladová a de-facto i roztomilá.

Zpěvu je až příliš?

Po představení krátkých peripetií těchto charakterů se nám rýsuje zápletka. Do děje vstupují další postavy, jako je generální ředitel Hermann Preysing v podání Milana Němce. Ten je vlastně alegorií všemožných chamtivých byznysmenů, které za okamžik pohltí krach na newyorské burze. Dále také Marta Matějová, zosobněná Frieda Flamm, která zpočátku znázorňuje prostoduchou dívku, která sní o kariéře v Hollywoodu a hraje si na něco, co není.

Děj nám po slibném uvedení do příběhu ovšem začíná lehce stagnovat. Poprvé jsem měl pocit, že je hudby, zpěvu a tance možná až příliš mnoho a společně přibržďují spád. Nyní podotýkám, že se možná jednalo o záměr. Avšak v první půli představení jsem si připadal spíše na pěveckém (i když krásném) vystoupení a příběhovou linii jsem ve svých myšlenkách zcela upozadil.

Tyto aspekty měly za následek také to, že už jsem si hudbu ani příliš neužíval, což se mi u jiných muzikálů, která jsem zde navštívil (kupříkladu Mamma Mia! nebo Bítls), ani na vteřinu nestalo. Nicméně je třeba brát v úvahu kontextuální pojetí hry, a je tedy radno poznamenat, že hudba dobovou atmosféru vystihovala zcela přesně a rockové pecky či líbivý pop by pravděpodobně nepůsobily moc důvěryhodně.

V druhé půli muzikálu je o akci postaráno

Druhá polovina představení jako by přesně využila zmíněných nedostatků. Dějství se rozběhlo milostnou zápletkou mezi Baronem a Jelizavetou a okamžitě dostalo jasný spád. Hudby pro mě bylo zcela přiměřeně – nepřerušovala děj, a naopak skvěle spolupracovala s dialogy a vyvíjejícím se příběhem. Postava Barona, která byla zosobněním všech neduhů a nectností, začne být divákovi dokonce sympatická a naplno vyjde najevo její charisma. Společně s poctivým Kringeleinem navíc utváří zcela jedinečný herecký tandem, který není vždy samozřejmostí.

Představení vrcholí nešťastnou smrtí Barona, který těsně předtím díky lásce k Jelizavetě snad konečně prozřel. O to smutnější se jeví závěr jejího příběhu. Tanečnice, jež konečně nachází smysl života v lásce k Baronovi a znovu dostává touhu tančit, se v průběhu hry o jeho smrti ani nedozvídá, protože její okolí jí tuto hroznou novinu zatají. V této fázi nám dochází, jak si jsou tyto na první pohled naprosto odlišné postavy vlastně blízké. Ačkoli oba hledají důvod pro své žití opačnými způsoby, poté co jej společně naleznou, jsou o něj rázem okradeni smrtí.

Představení obsahuje skrytá poselství

V tomhle případě se nebojím mluvit o genialitě Grandhotelu. Na první dojem jednoduchý i když zapletený příběh s určitým vyústěním skýtá mistrné ztvárnění atmosféry meziválečné éry, které je dechberoucí. Na osudech pár lidí nám vlastně děj demonstruje problematiku tisíců životů té doby. Stres z poklesu akcií, ale zároveň i trvající vášeň obchodovat, pocit neohroženosti, ale na druhé straně apolitický život vnímajíc pouze úpadek kariéry a existenciální problém se smyslem života, či naopak žití zlatých dvacátých let zcela nezřízeně bez sebemenšího pudu sebezáchovy.

Právě rok 1928, kdy se linie odehrává, je pro tento střet emocí naprosto charakteristický. Sledujeme postupný, avšak neodvratný konec požitkářství, který je metaforicky vetknut do postavy Barona. Chápu tak jeho smrt jako alegorické vyjádření krachu na newyorské burze. Jde tedy o důležité poselství i pro moderní společnost, v čemž tkví nadčasovost tohoto díla. I kdyby nešlo o původní záměr autorky, tak význam Grandhotelu je nepopiratelný i v tom, že diváky nutí v tomto směru přemýšlet a uvažovat.

Výborné herecké výkony a krásná taneční vystoupení

Na závěr musím ocenit naprosto úžasnou taneční kreaci Barbory Remišové a Michala Matěje, kteří tančí jedním slovem dokonale. Mým laickým okem jako bych snad mohl přirovnat pružnost jejich těl k vrbovému proutí a pevnost ke skále. Znázornili bezvadný tandem a choreografie Hany Kratochvílové byla excelentní. Hereckým i pěveckým výkonům herců taktéž nemám co vytknout, přičemž obzvlášť vynikající byla ústřední trojice.

A jak představení dopadlo? Uspokojující je předvídatelný šťastný konec v podání Kringeleina, který poněkud ironicky na sklonku života nachází skutečné potěšení a radost z žití. Závěr vlastně nelze označit za dobrý ani špatný, jelikož některé příběhy končí dobře, jiné pro změnu tragicky. Ale obohacení, které toto dílo nabízí ,je nepopiratelné. V kombinaci s parádním hraním, fenomenálním tancem a precisním provedením je tento muzikál zcela unikátní a stojí za to jej navštívit.