Recenze: Snow Film Fest není pouze pro nadšence vysokohorských aktivit

Brno - Mezinárodní filmový festival zimních cestovatelských a sportovních filmů zavítal i do Brna. V úterý 1. listopadu měli návštěvníci univerzitního kina Scala možnost užít si čtyři hodiny plné adrenalinu, krásné přírody a hlavně sněhu. Jedenáctý ročník festivalu trvá až do 31. prosince a nabízí více než dvě stě promítání po celé České i Slovenské republice.

Snow Film Fest každý rok navštíví pětadvacet tisíc diváků. Univerzitní kino hlásilo vyprodáno již čtyři dny před konáním samotné akce. Na promítání krátkých dobrodružných filmů si našlo cestu přes čtyři sta padesát diváků. Organizátoři proto neváhali a přidali další brněnský termín. Ve čtvrtek 8. prosince budou moct příznivci festivalu shlédnout ještě projekce v prostorách Kina Art. Všechny festivalové zastávky najdete na tomto odkaze.

Nepřekvapil, ani nezklamal

Od celovečerního filmového programu jsem dostala to, co jsem očekávala. Dokumenty o různých druzích zimních radovánek často přenesly diváka do pozice samotného aktéra, jelikož hojně využívaly záběrů z akčních kamer připevněných na helmy sportovců.

Program, který nabídl osm světových a českých filmů, byl rozdělen do tří částí. Promítání jednotlivých outdoorových snímků přerušily dvě přestávky. I přesto se mi filmy po určité době začaly míchat a slévat v jeden. Nevím, zda je to pouze mou neschopností udržet pozornost, ale dovolím si tvrdit, že čtyřhodinová projekce byla zbytečně dlouhá. Dokážu si představit zkrátit program na polovinu a nabídnout třeba jen pět nejlepších počinů.

Ojedinělých ale přeci pár filmů bylo. Pouze osmiminutový animák z francouzské produkce zpestřil jinak poměrně monotónní nabídku. Ve snímku s názvem Stoupání bylo úkolem dvou horolezců dopravit sochu Panny Marie až na vrchol. Účastníci výpravy měli k dispozici pouze základní vybavení a jejich cesta byla tedy výzvou sama o sobě. Krátké a vtipné video příjemně osvěžilo atmosféruv sálu.

V pozitivním slova smyslu mě zaujaly ještě dva další snímky. Prvním byl dokument s názvem Innsbruck. Powder. People., ve kterém bývalý profesionální freeridový lyžař Neil Williman zavítá do rakouského Innsbrucku, kde se spolu s místními lyžařskými talenty rozhodne objevovat tyrolské hory během právě probíhající pandemie. Největším háčkem ale je, že k hledání nejnáročnějších sjezdů využívají pouze veřejnou hromadnou dopravu. Právě tento fakt dělal film pozoruhodným. Potvrdil totiž rčení „Všechno jde, když se chce.“ Krásnou tyrolskou krajinu zachycovaly dronové záběry a autentická videa, které diváky vtáhly do děje. Kam jinam před koronavirovou krizí utéct než do opuštěných sněhových plání.

Za zmínku stojí i Náruč severu, ve které si český pár vyrazí na nejznámější švédský trail Kungsleden. S lyžemi na nohou překonávají celou jeho délku čtyř set padesáti kilometrů a prožívají při tom všemožná dobrodružství. Líbily se mi především „amatérské“ záběry, které na diváky působily důvěryhodně a realisticky. I výpovědi Jirky a Mili byly opravdu syrové, na kameru řekli vše, co se jim zrovna honilo hlavou. K vidění bylo velké množství emocí. Kromě každodenního breku, vyčerpání a beznaděje v očích měli občas i úsměv na rtech. Tento počin pro mě měl i jakýsi osobní přesah. Díky radosti účastníků cesty z každého jídla, jsem si totiž znovu uvědomila, v jakém žijeme luxusu a komfortu. Zároveň věřím, že pokud má něco pořádně prověřit partnerský vztah, je to právě pětadvacet dní strávených v zamrzlé pustině.