Nejtěžší bylo odjet, ne vrátit se. Štěpán Mach o roce v dodávce na Novém Zélandu

Když si Štěpán Mach v maturitním ročníku požádal o pracovní vízum na Nový Zéland, bral to jako samozřejmý krok. O rok později už spolu s přítelkyní žil v obytné dodávce, pracoval na sadech, dřel na nočních směnách ve fabrice a ve volném čase objevoval novozélandskou krajinu, která mu připomínala mix Kanady, Norska a Švýcarska. V rozhovoru popisuje, jaké to je strávit rok na druhém konci světa, čím ho překvapila mentalita místních a jak společné cestování v malém prostoru dodávky prověřilo jeho vztah s přítelkyní.

 

Jak začal novozélandský sen

Vzpomínáte si, kdy vás poprvé napadlo, že byste na Novém Zélandu chtěl strávit celý rok?
Poprvé to bylo už na základní škole, když jsme tam letěli za bratrancem. Později, v maturitním ročníku, jsem si zažádal o vízum – nebral jsem to jako velké rozhodnutí, spíš jako přirozený krok.

Co nakonec rozhodlo o tom, že se z pouhého nápadu stala skutečná cesta?
Šel jsem do toho dost po hlavě – prostě jsem podal žádost o vízum a věřil, že to vyjde. Dřív bylo vízum Working Holiday téměř nedostupné, pro Česko bylo jen tisíc dvě stě míst, která zmizela během pár minut. Mám pocit, že dnes už je zájem menší a kvóta vyšší, takže se tam člověk dostane snadněji.

Přemýšlel jste i o jiných zemích?
Věděl jsem o podobných programech třeba v Kanadě, ale Nový Zéland pro mě byl od začátku jasná volba.

Život v obytné dodávce

Jak rychle jste si zvykli na to, že vaším domovem je malý interiér dodávky?
Na začátku to bylo náročnější – málo místa a byli jsme spolu doslova 24/7. Ale poměrně rychle jsme si našli systém a režim, ve kterém nám to fungovalo. A čím déle jsme takhle žili, tím víc jsme si pak vážili období, kdy jsme mohli na pár týdnů bydlet v „normálním“ domě. Na jednom ze sadů jsme měli ubytování v domku zadarmo a to byla hrozně příjemná změna.

Co vám přinášelo největší radost a co představovalo největší komplikace?
Nejlepší byla svoboda. Prostě jsme si řekli, že jedeme na trek nebo někam jinam, a jeli jsme – nemuseli jsme řešit ubytování, všechno jsme měli s sebou. Největší komplikací byl fakt, že to samozřejmě není úplný komfort jako doma, ale zvykli jsme si poměrně rychle. Navíc Nový Zéland je na tohle cestování skvěle připravený – kempy, sprchy, toalety… všechno je velmi dobře promyšlené.

Pochyboval jste o svém rozhodnutí někdy?
Vyložené pochybnosti, že bychom udělali chybu, jsme neměli. Občas se ale ozval stesk po domově, hlavně na začátku se stýskalo přítelkyni. Postupně to ale opadlo.

Promítl se nějak ten rok strávený v autě do vašeho vztahu?
Určitě ano. Dali jsme se dohromady jen pár měsíců před odletem, a mám pocit, že až tam jsme se doopravdy poznali. Když vidíte reakce toho druhého na různé krizové situace hodně vám to o něm řekne.

Práce a každodennost

Kde všude jste pracoval a co vás na práci nejvíce překvapilo?
Většina lidí na programu Working Holiday míří do zemědělství – na sady nebo do třídíren a balíren ovoce. Hned v první práci na sadu mě překvapilo, že s námi pracovalo kolem šedesáti Čechů.

Kde jste tu práci hledal?
Práce se nejčastěji hledá přes facebookové skupiny nebo specializované weby. Spousta lidí dělá i v hotelech, restauracích nebo různých fabrikách, záleží, co zrovna je k dispozici a co člověk chce dělat.

Jaká byla vaše nejhorší pracovní zkušenost?
Moje nejhorší zkušenost byla fabrika na opracování škeblí. Noční směny u pásu, monotónní práce, neustálý rybí zápach. Dodnes to beru jako nejméně příjemnou práci, jakou jsem kdy dělal – a ten zápach si vybavím i teď.

Jaká je pracovní mentalita místních?
Je úplně jiná než ta česká. Kiwáci (slangové označení Novozélanďanů) jsou uvolnění, pomalejší, nic moc nehrotí. Mají takový typický „ostrovní“ styl. I proto často dávají přednost zaměstnávání cizinců, kteří jsou zvyklí pracovat rychleji a efektivněji.

Cestování a kulturní rozdíly

Jaká místa, která jste navštívil, vám utkvěla v paměti nejvíc?
Je jich spousta, Zéland je neuvěřitelně pestrý. Kdybych ale měl vybrat dvě, tak určitě Milford Sound a sopku Taranaki. Každé je úplně jiné, ale obě jsou dechberoucí.

Zažil jste i nějaký kulturní šok?
Ano, paradoxně během dvoutýdenního výletu na Fidži. Lidé tam jsou snad nejmilejší na světě a jejich „Fiji Time“ znamená, že všechno se děje extrémně pomalu. V neděli opravdu nedělají vůbec nic.

Přišel moment, kdy jste si říkal, že to bylo nejlepší rozhodnutí vašeho života?
Ten pocit jsem měl skoro každý den. Ani jednou jsem toho nelitoval. Udělal bych to znovu hned. Jediné, co mě mrzí, je, že Working Holiday vízum lze získat jen jednou za život.

V čem vás rok na druhé straně planety posunul?
Nemyslím si, že by mě úplně změnil jako osobnost, ale dal mi spoustu zkušeností. Hodně věcí – hledání práce, auta, cestování – jsem řešil už dost automaticky. Jen na novozélandskou angličtinu si člověk musí chvíli zvykat. Výslovnost je úplně jiná než britská nebo americká.

Návrat domů

Jaké to bylo vracet se po roce zpět domů?
Poslední měsíc už jsem byl v pohodě s tím, že pojedu domů – byla zima a práce ubývalo. Teď bych se tam ale nejraději vrátil. Na krátkou dovolenou to ale nedává moc smysl, chce to minimálně měsíc.

Co vám chybí nejvíc?
Jednoznačně pocit volnosti. Taky lidé, krajina… a trochu mě mrzí, že jsme nestihli úplně všechno, co jsme měli v plánu. A příště bych si určitě nenechal ujít zápas národního rugbyového týmu All Blacks.

Doporučil byste vyjet po maturitě s programem Working Holiday (pracovních prázdnin) i ostatním?
Stoprocentně. Ať už člověk neví, co dál, nebo si chce třeba jenom odpočinout od stereotypu, je to skvělá volba. Práce může být sice někdy fyzicky náročná, ale dá se to zvládnout. Důležité je udělat ten první krok a nebát se.

Na co si dát největší pozor?
Rozhodně na koupi auta. Důkladně si ho předem zkontrolovat. My jsme to podcenili a stálo nás to spoustu peněz navíc.