Já tam nejela nikoho zachraňovat, vysvětluje dobrovolnice z Himalájského patrona
Homepage
Brno - Petra Plachá je studentka Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, se zaměřením na matematiku, angličtinu a informatiku. Tři měsíce strávila jako učitelka základních škol v himalájské části Nepálu a Indie. O své zkušenosti, zážitcích a potížích promluvila na přednášce 108 dní v Himaláji.
Dostat se do Himalájí nebylo zas tak složité. „Já se o programu Himalájský patron dozvěděla přes reklamu na Facebooku,“ vysvětluje Plachá. Himalájský patron je nezisková organizace, která posílá zájemce učit do vybraných nepálských a indických základních škol. Jezdí se po skupinkách, vždy na kratší dobu, s předem daným programem vytvořeným organizací.
Petra se rozhodla zůstat v Asii tři měsíce. Vystřídala všechny tři školy, se kterými Himalájský patron momentálně spolupracuje – v Mustangu, Spiti i Mulbekhu. Každá škola byla ovšem jiným zážitkem. Ve školách učila děti nejen programovat a pracovat s počítači, ale procvičovala s nimi i angličtinu.
V čem se školy liší? „Děti jsou tam úplně stejné jako ty naše. Mají ale jiné podmínky, ve kterých vyrůstají. Ani tak ten rozdíl není nijak drastický,“ hodnotí Plachá. Například děti v její první škole – Ghami Solar School v Mustangu – žily internátně přímo v budově školy, odděleny od svých domovů a rodin. K rodinám se vracely pouze na zimu, kdy se horské podmínky stávají příliš nehostinné. Rodiny se stěhují na zimu do nížin, na jaře se všichni opět vrací do horských vesnic.
Velký rozdíl Plachá vnímá v přístupu učitelů i samotném školství. „Bylo mi řečeno, že budu učit druhou a třetí třídu. V praxi to znamená, že těm dětem je kolem pěti až sedmi let,“ vysvětluje Plachá. Rodiče děti dávají do internátních škol velmi brzy, protože ví, že o ně bude postaráno. Děti se učí od rána až do večera, končí mezi čtvrtou až sedmou hodinou večer. Jejich výchova je spíše abstinenčního rázu – učitelé si jich výrazně nevšímají na lidské úrovni, zajímají je často pouze akademické výsledky. Děti nemají možnost se příliš bavit. Starší žáci se učí na podstatnou státní zkoušku, obdobnou naší maturitě, jen v nižším věku.
„Ty děti jsou málo stimulované, protože jejich život je jen oplocené okolí školy. Proto vyvádějí, když mají možnost,“ popisuje Plachá, která s dětmi strávila několik dní v horách na škole v přírodě. Spali v údolí ve stanech – po postavení stanu si děti postavily také fotbalové a volejbalové hřiště. „Kamkoliv přijdou, staví si sportovní hřiště. Je to hrozně baví,“ směje se Plachá. Možnost vydovádět se je pro děti vzácná a důležitá.
Nejen práce, ale i možnost poznávat
Její pobyt v Himalájích nebyl jen o učení. „Nejela jsem tam nikoho zachraňovat, ten pobyt byl přínosný hlavně pro mě,“ tvrdí Plachá. Měla možnost hodně cestovat po Nepálu, a hlavně po Indii. Za deset tisíc si v Indii pořídila motorku, na které cestovala v okolí měst, ve kterých učila. Zúčastnila se také dobrovolnické sportovní výzvy, jejíž součástí byl výšlap na šestitisícovku, rafty a přejezd na motorkách. Tato výzva spočívá v sázkách, kterými přihlížející mohou tipovat, který závodník vyhraje. Ačkoli Plachá výzvu nedokončila, vzpomíná na ni jen jako na skvělý zážitek.
Jet do Himalájí ovšem není jen tak, a to ani, pokud je plán jasně daný. Petra za svůj tříměsíční pobyt v Asii utratila přes 170 tisíc korun – a to včetně víz, očkování a letenek, které nezisková organizace neproplácí. Sama ovšem uznává, že ne vše bylo nutné. „To očkování mě stálo kolem patnácti tisíc, a byla jsem očkovaná fakt na všechno. Za ty roky, co Himalájský patron vysílá do Asie, měli jen jeden potvrzený případ dobrovolnice, která se nakazila dengue. Jinak nic,“ vysvětluje.
Jaké očkování do Indie?
Jediným povinným očkováním pro cestu do Indie je očkování proti žluté zimnici, a to pouze pokud jste před příjezdem do Indie navštívili nějaký stát uvedený na stránkách WHO. who.int
Doporučuje se také nechat se naočkovat proti břišnímu tyfu a žloutence typu A. Někteří lékaři doporučují i očkování proti vzteklině, choleře, japonské encefalitidě a meningokokové meningitidě.
Organizovanost pobytu napomohla tomu, že se Plachá cítila celou dobu bezpečně. „Bála jsem se, že mě někde třeba roztrhají divocí psi,“ popisuje. Celý pobyt strávila v různých skupinách dobrovolníků z Česka, a proto nikdy nebyla sama. Její počáteční obavy byly mylné. Himaláje popisuje jako úplně jinou realitu, než jaká je v nížinné Indii. „Lidé tam žijí spíše buddhisticky. Jsou klidní a přátelští, je vidět, že si hodně cení pomoci, kterou poskytujeme jejich dětem. Učitelé jsou tam vážení,“ říká.
