Nejvíc se mi líbila Kalifornie a Havaj, vzpomíná student na letní brigádu v USA

Jakub Čavoj přes léto strávil několik měsíců na letním táboře v americkém Marylandu. Kromě toho navštívil i Washington, D.C., New York nebo Západní Virginii. V rozhovoru vzpomíná na surfování, nedostupné pečivo i všudypřítomné americké vlajky. Redaktor a respondent jsou dobří přátelé, proto si v článku tykají.

Proč ses rozhodl jet na letní brigádu do Spojených států amerických?

Už delší dobu jsem chtěl zažít nějaké cestovatelské dobrodružství. Vždy to byl ale jen sen, aktivně jsem nic nehledal. Moje máma má v USA bývalou spolužačku z gymnázia a shodou okolností její děti v táboře taky pracovaly. Jednou se o tom bavili a máma se mě zeptala, jestli bych nechtěl do zmiňovaného tábora zkusit jít pracovat taky. S prací v táborech jsem měl spoustu zkušeností a vždy mě to bavilo. Po dlouhém přemýšlení o tom, co všechno by se mohlo pokazit, jsem se rozhodl, že to přece jenom zkusím. Oslovil jsem agenturu, která má výjezdy na starosti a podařilo se - vybrali mě.

Jaká byla reakce tvé rodiny a kamarádů?

Máma chtěla, abych měl takovouhle zkušenost snad ještě víc než jsem to chtěl já sám. S celým procesem příprav mi velmi pomohla. Táta se k tomu stavěl spíš neutrálně, ale samozřejmě mě v mém rozhodnutí podpořil. Moje sestra, se kterou máme velmi dobrý vztah, mi přála, abych si celé to dobrodružství užil. Myslím ale, že pomyšlení na tři měsíce bez sourozence pro ni bylo stejně smutné jako pro mě.

Kamarádům jsem o tom řekl až tehdy, když jsem dostal vízum. Nechtěl jsem nic zakřiknout. Všichni reagovali překvapeně a přáli mi, ať si to užiju.

Čeho ses nejvíc bál?

Před odletem jsem se nejvíc bál administrativních komplikací. Například, že se stane nějaká chyba, kvůli které by mi zamítli vízum. To by totiž znamenalo, že jsem do toho investoval hodně času a energie úplně zbytečně.

Když už jsem byl v táboře, stalo se, že si tam jedno dítě z mého týmu zlomilo ruku. Tehdy jsem se hrozně bál, že mě zažalují nebo nastanou jiné komplikace. Naštěstí měli v táboře úrazy právně ošetřené.

Při návratu domů jsem se pak bál toho, že se ztratím po cestě na letiště, které se nacházelo v jiném městě.

Měl jsi i nějaké problémy s administrativou?

Ano, hned po příchodu do USA. Při vstupu do země jsem měl mít nějaký dokument, na základě kterého jsem měl dostat číslo sociálního zabezpečení. To číslo mi mělo umožnit nechat se zaměstnat, ale dokument jsem nikde nemohl najít. Naštěstí byla paní u infodesku velice milá a po delším čekání se to podařilo vyřešit.

Daně jsou ve Spojených státech samostatná kapitola. Je velmi matoucí, jak se zde platí. Navzdory tomu, že jsem měl pocit, že jsem vše platil, jak jsem měl, po návratu mi přišel papír o chybějící platbě.

Co bylo náplňí tvé práce v táboře?

Na táboře jsem vystřídal tři pracovní pozice. Když jsem byl animátor, můj den vypadal asi takto: Vstal jsem kolem sedmé, dal si snídani, udělal základní hygienu a šel do kempu. Práce mi začínala kolem deváté a den byl rozdělený na několik hodin. Každou hodinu děti dělali nějakou aktivitu nebo sport, například plavání nebo fotbal. Mezi aktivitami jsme měli čas přejít na jiné stanoviště, kde zas probíhal jiný program. Po čtvrté hodině jsme měli oběd, který si každý nosil vlastní z domu. Po oběde děti rády hrály tetherball nebo trávili čas u nedalekého potoka.

Končil jsem ve čtyři odpoledne. Volný čas jsem trávil sportem nebo sledováním filmů. Kolem šesté jsem měl večeři s tou rodinou máminy bývalé spolužačky a večer hrál videohry s jejím synem. Skoro každý víkend jsem byl i na nějakém výletě.

Dělal jsem i plavčíka. Největší rozdíl oproti jiným pozicím byl v tom, že jsem byl na jednom stanovišti celý den. Tuto pozici jsem měl nejradši, protože jsem se mohl vkuse bavit s dětmi, něco je naučit a u toho být celý den u vody.

Vyzkoušel jsem si dokonce i roli pracovníka údržby, která byla ale velmi náročná. Každé ráno jsem parkoval žluté autobusy, potom je natankoval a zkontroloval, jestli mají dostatek oleje. Odpoledne jsem dělal v podstatě všechno, co bylo třeba – od sekání trávy po opravu dřevěné prolézačky.

Navštívil jsi i jiné státy?

Kromě Marylandu jsem první rok navštívil Washington D.C., Virginii, New Jersey, Pensylvánii a Delaware. Druhý rok se přidala Kalifornia a třetí Západní Virginie, New York a Havaj.

Který stát se ti líbil nejvíc?

Havaj, protože je od ostatních států hodně odlišná – je plná kontrastů a barev. Potkal jsem tam skvělé lidi. Velmi se mi líbila i Kalifornie, která životním stylem připomínala hodně Havaj. Po práci na Havaji chodí surfovat a v Kalifornii zase na túru do lesů plných obrovských sekvojí - to mi připadalo úžasné.

Co ti v USA nejvíce chybělo?

Nejvíce mi, samozřejmě, chyběla rodina a přátelé. Chybělo mi také normální pečivo. Zatímco doma tvoří velkou část mojí stravy, v USA se toho moc kromě koblih v průměrných supermarketech neprodává. Překáželo mi i to, že jsem nemohl dojít pěšky, kam jsem chtěl a byl závislý na autě.

Co tě na Spojených státech nejvíce překvapilo?

Na USA mě nejvíce překvapilo, že peníze do velké míry ovlivňují životní úroveň, vzdělání i zdraví. Jednoduše jsou lidé, kteří mají na to, aby žili takzvaný americký sen a ti ostatní se k němu snaží přiblížit. Vzdělání je velice drahou záležitostí, kvůli které se rodiny dostanou do dluhů i na několik let. Region, ve kterém jsem pracoval, je velmi bohatý, a proto jsem se setkával spíš se vzdělanými lidmi, kteří měli velký obecný přehled. To se ale bohužel nedá říct o celých Spojených státech.

Překvapilo tě ještě něco?

Určitě. Třeba americký nacionalizmus a pohled na armádu. Z mé zkušenosti spojuje většinu Američanů láska k vlasti, a to bez ohledu na jejich politickou příslušnost. Viděl jsem to především na oslavách čtvrtého července, ale americká vlajka i za normálních okolností visí na každém rohu. To samé platí o „Pledge of Allegiance“, tedy slibu věrnosti, který se odříkává nejen na těchto oslavách, ale i ve školách a může být dokonce i součástí oděvu nebo napsaný na jednorázovém nádobí.

Co se týče armády, překvapil mě i postoj mladých lidí, kteří by byli ochotni za svou zemi i zemřít.

Potvrdili se ti o Američanech nějaké stereotypy?

Stereotyp, že jsou v Americe převážně obézní lidé se mi nepotvrdil, protože jsem byl v oblasti, kde žijí převážně bohatí lidí, kteří mají peníze na to, aby se o sebe starali a udržovali zdravý životní styl. Obezita je spíš problémem chudších částí USA.

Potvrdilo se mi i to, že se Američané vždy usmívají a často mezi sebou vedou small talk. To se mi moc líbilo a uvítal bych to i u nás.

Chtěl bys v budoucnu v USA žít?

Ne. Tedy určitě ne po celý život. Možná nějakých pět až deset let, ale jenom kvůli výdělku. Myslím si, že v Evropě je lepší kvalita života i bezpečnost.