Sobota na blešáku. Je libo kožich, bižuterii nebo věštbu z karet?

Brno - Pro jednoho odpad, pro jiného poklad. Tak zní heslo projektu Dobrá karma, který funguje od roku 2017. V sobotu 6. dubna tento bleší trh zavítal na Kraví horu v Brně. Mezi dvacítkou stánků s pestrou nabídkou se našla spousta lidí, kteří zde hledali nové poklady i zábavu. Organizátor Zbyněk Hanko nabádá projektem k přemýšlení nad využitím nepotřebných věcí.

Už při náročném výstupu na Kraví horu slyším tlumené zvuky živé kapely. Při cílových krocích jasně rozeznávám zpěv i kytaru. Otevírá se přede mnou betonové prostranství, na kterém je asi dvacet stánků s přebytky prodávajících. Co nepotřebují, dnes vystavují na bleším trhu. Kapela ohlašuje pauzu a z reproduktorů se několik sekund na to ozývá rádiová hudba.

Návštěvníci trhu jsou v dobré náladě, slunce hřeje a nikdo nikam nespěchá. U pomyslného vstupu postává organizátor akce Zbyněk Hanko s vlastním stánkem. Jeho projekt Dobrá karma začal kvůli environmentálnímu žalu. Podle organizátora je na světě příliš mnoho věcí, které nemají další využití. „Chci vyzývat lidi k tomu, aby se zamysleli nad tím, kolik zbytečných věcí mají doma a prodali je,“ popisuje svůj záměr Hanko. Bleší trhy dělá pro radost, ekonomicky se mu to nevyplácí. Sám si dnes pro sebe stihl ulovit košili.

Jeden z řady stánků se oproti ostatním vymyká nepřehlédnutelným třpytem. Alena Masaryková na dvou stolech prodává vyráběné i kupované šperky. Mezi její nejoblíbenější kousky patří bleděmodrý náhrdelník. Blankytné korále mě v myšlenkách přenášejí rovnou na břeh moře, dokonce se mi na chvíli zdá, že cítím ve vzduchu mořskou sůl. Zvedá se vítr a postavené destičky s náušnicemi se mu podvolují. Majitelka dnes zjevně nezvedá spadlé kousky poprvé. „Vy máte z toho větru radost, ale mně to štve,“ reaguje na můj, nikoliv škodolibý, úsměv. Většinu šperků, které tu dnes prodává, vyrobila sama. Další kousky nakupuje v obchodech a když jsou opotřebené, věnuje jim čas a dává je do pořádku. „Čistím je, opravuji, někdy jim chybí kamínky, tak je tam dodávám nebo může být zničené zapínání, tak to celé vyměním,“ vypráví mi trpělivě Masaryková. Z blešího trhu si ale moc peněz neodnese, a tak přiznává, že je to především radost, která ji motivuje k další tvorbě blyštivých drobností. „Ty kameny jsou můj život,“ říká s úsměvem a u toho zarovnává náhrdelníky do jedné linie.

Do mikrofonu po pauze mluví zpěvák kapely Krematorium. Název nijak nekoresponduje s žánrem, jenž se v následujících dvaceti minutách rozléhá prostorem, a který přemluvil k tanci nejednoho návštěvníka trhu. Mezi tanečníky je i holčička, která má na sobě, pravděpodobně právě koupené, černé dámské lodičky. Potřebovala by tak o dvě čísla menší, ale o to vlastně vůbec nejde. Její radost je nakažlivá.

Mezi věcmi, které dnes na bleším trhu hledají majitele, zkouší štěstí nejeden malovaný talíř, karetní hra, flitrované šaty, ale i dlouhý sněhově bílý syntetický kožich. Paní, která si ho koupila, měla v očích ohňostroje. Ještě aby ne, padl jí jako ulitý. S jistotou vím, že dnes si ho na sobě neužije. Teplo slunečních paprsků pociťují na své kůži všichni zúčastnění. Pivo teče proudem, zmrzlina i kornoutky ze zmrzlinového vozíku mizí rychlostí blesku. Chválabohu za těch pár bříz, které alespoň na polovinu stánků vrhají stín.

Mou pozornost upoutal stolek, na němž kromě svíčky a několika málo lapačů snů s peříčky, nic není. Věštění budoucnosti. Tři sta korun za dvacetiminutový výklad z karet. Chvíli nad tím přemýšlím, ale než se odhodlám, usedá na onu židli vousatý pán. Kartářka ověšená náhrdelníky začíná míchat karty s osudem toho důvěřivce. Už příliš dlouho civím, a tak raději kouzelný stánek opouštím.

Na své si tu přijdou i hudební znalci. Hned na třech místech je možnost ztrácet se v téměř nepřeberném množství vinylových desek. „Našel jsem jednu jazzovou desku, a vzhledem k tomu, že stála padesát korun, tak jsem ji vzal,“ vypráví návštěvník blešího trhu Kristian Major. V ruce drží černý papírový obal, který dává jasně najevo, že byl součástí několika lidských příběhů. „Myslím, že tu chybí nějaké místo, kde by se tady dalo chvíli jen tak posedět,“ dodává Major k místu konání.

Z reproduktorů se náhle ozývá pravidelný rytmus a někdo z kapely začíná rapovat. Publikum je nadšené a hudebníka povzbuzuje. Jakmile slyším: „Jsem svobodný poutník, podej mi doutník,“ vím, že je nejvyšší čas Dobrou karmu opustit. Z prosluněného odpoledne na Kraví hoře si odnáším klid, inspiraci, kopeček makové zmrzliny a černou bundu za osmdesát korun.