Někdy nemůžu věřit vlastní hlavě, říká studentka trpící hraniční poruchou osobnosti

Univerzita

Někdy nemůžu věřit vlastní hlavě, říká studentka trpící hraniční poruchou osobnosti
Aneta Adamová, studentka Filozofické fakulty MU.

Brno - V osmnácti letech odešla od rodiny, předtím byla dvakrát hospitalizovaná na dětské psychiatrii v pražském Motole. Studentka filozofie, českého jazyka a literatury na Masarykově univerzitě Aneta Adamová se rozhodla o duševních problémech mluvit otevřeně a loni v září začala na studentském Radiu R vysílat svůj pořad Na pohovce.

Jednadvacetiletá Aneta vyrůstala na vesnici nedaleko Prahy se svým bratrem, matkou a jejím partnerem. Zpočátku idylické prostředí postupně vystřídal strach a nejistota. Žila totiž pod jednou střechou s násilnickým cholerikem. „V opilosti mě matčin přítel fyzicky i psychicky týral, máchal mi nožem před obličejem nebo mě uhodil hodinkami,“ vzpomíná na své dětství.

Od patnácti let začala navštěvovat terapeuta. Zažívala silné střídání emocí, nevěděla, co vlastně chce, hledala se. Typické příznaky puberty nebo také hraniční poruchy osobnosti. Onemocnění, které se dá představit jako emoční sinusoida. Člověk trpící touto poruchou, podle Anetiných slov „hraničář“, se nekontrolovaně přesouvá z vyšší části křivky, kdy je mu velmi dobře, vše se daří, vztahy s okolím jsou harmonické, do té spodní, kdy upadá do deprese, vyčítá si vše a nenávidí sebe i okolí. Střídání emocí je impulsivní. „Pro mě je spouštěčem třeba pocit vyřazení z kolektivu, v tu chvíli můj mozek pracuje tak, že všechno zpochybňuje. Zpochybňuje fakta i to, že mi kamarád tvrdí, že mě má rád. Hlava mi řekne, že mu přeci nemůžu věřit, že zradu už jsem zažila několikrát a on určitě neříká pravdu. Pokud začnu přemýšlet racionálně a jsem v bodě, kdy situaci dokážu neutrálně zhodnotit, zlepší se to. Ale často se to také celé znova opakuje, a pokud hraničář nad danou věcí přemýšlí příliš, změní se jeho emoce a jede nanovo.“

S hraniční poruchou osobnosti žije Aneta oficiálně od svých osmnácti let, kdy jí onemocnění diagnostikoval její psychiatr. Příznaky ale pociťovala už jako patnáctiletá. Tehdy ji nemoc ovlivňovala tak moc, že se poprvé pokusila o sebevraždu a dostala se na dětské psychiatrické oddělení v Motole. Předtím žila u matky v domě. V noci nemohla spát, protože ve vedlejším pokoji hrál matčin partner počítačové hry. Křičel a byl agresivní. Aneta vše slyšela přes tenkou zeď a začaly se jí vracet vzpomínky na dětství. Po promluvě s psychiatrem matčin partner slíbil, že hluk omezí a Aneta se vrátila domů. Nic ale nepřestalo a nemoc se rozvíjela dál.

Po pěti letech se dostala zpátky do Motola. Důvodem byl vztah s biologickým otcem, se kterým od čtyř let nežila. V dospělosti kontakt opět navázali. Otec ale nechápal její situaci, nevěřil duševním problémům. „Jednou jsem u něj na pár dní byla, v tu dobu jsem měla sociální fóbii a dozvěděla jsem se, že zemřela jedna moje známá. Vzalo mě to. Myslela jsem, že s otcem už mám důvěrnější vztah, proto jsem mu řekla, že už nechci žít, ale ne v tom smyslu, že se chci jít hned zabít, chtěla jsem si o tom a někým popovídat." Otec se ale s Anetou začal hádat, šel do kuchyně, vzal sekáček na maso a předvedl to, že jí uřízne ruku. „Já ucukla a on odpověděl, že chci přeci žít, že jsem uhla. Odešel a nechal mě tam,“ říká Aneta. V ten moment si prý řekla, že už jí nic nezachrání a podruhé se pokusila svůj život ukončit.

S nevyléčitelnou nemocí se Aneta postupně sžívá, učí se pracovat s panickými ataky a bytím sama se sebou. Dodnes neví, co je příčinou. Obecně platí, že hraniční porucha osobnosti má kořeny v genetice nebo v prožití traumatu do věku tří let. Z rodiny nikdo další stejné onemocnění nemá, na žádné trauma si nepamatuje Aneta ani její matka, ve kterou ale nemá velkou důvěru. Vzpomíná si na jeden okamžik z dětství, kdy jí podnapilý otčím z legrace topil v bazénu. „To bylo poprvé, kdy se mě matka zastala a vyhodila ho spát do auta. A vlastně to bylo taky naposledy,“ dodává.

„V Americe chtějí zavést porovnávání intenzity hraniční poruchy osobnosti na škále. Kdybych měla říct, kde se na ní nacházím zrovna teď, bylo by to rozhodně níž než třeba v devatenácti letech. Tehdy jsem byla na těch nejvyšších příčkách,“ říká Aneta při otázce, jak se aktuálně cítí. Kolem dvacátého roku jejího života došlo k výrazné změně. Dostala se na speciální terapeutické oddělení bohnické psychiatrické nemocnice, kde se pacienti netlumí léky a mají k dispozici širokou nabídku denních programů. Do té doby vnímala léčbu jako trest za to, co cítí. Na dětské psychiatrii si připadala jako ve vězení a neviděla důvod, proč si nechat pomoc. Po změně přístupu ale najednou začala vidět cíl, začala vnímat, že terapie má smysl. A začala se cítit lépe a lépe. Pomohl jí k tomu také odchod od rodiny. Rok a půl žila v sociálním zařízení pro mladistvé, změnila prostředí, postavila se na vlastní nohy a začala se zajímat o svět okolo sebe.

Ke sdílení mě inspiroval fakt, že kolem mě umírají lidé

Od září minulého roku vysílá na studentském rádiu Masarykovy univerzity Radiu R svůj vlastní naučný pořad Na pohovce. V něm se snaží vzdělávat společnost o psychických onemocněních se snahou o jejich destigmatizaci.

„Myslím si, že sdílet nejenom svůj příběh jsem se rozhodla ve chvíli, kdy kolem mě začali umírat lidé. V tom smyslu, že jsem si v jeden moment řekla: je mi dvacet a už mi zemřeli tři podobně staré kamarádky a jedna umírá. A když máte všichni stejnou diagnózu, tak člověk najednou začne přemýšlet, co dál." Aneta sleduje různé tematické organizace, čte populárně naučné knihy. Díky tomu zjistila, že existují různé projekty, které o hraniční poruše osobnosti veřejně mluví. „A to mě společně s mým extrovertním já inspirovalo k tomu, abych o tom mluvila veřejně taky, protože to má smysl. Navíc se objevila možnost vlastního pořadu v Radiu R, tak jsem to spojila. Podle ní je vysílání určitou formou terapie. Je to totiž chvíle, kdy je schopná na sebe nahlížet neutrálně a podrobit se kritické sebereflexi. „Když se něco vysloví, a ještě k tomu to někdo třeba slyší, dá to tomu mnohem větší váhu, což je u sebereflexe důležité. Stává se to pro mě větší pravdou,“ říká.

Tento článek vznikl v rámci předmětu Publicistika na Katedře mediálních studií a žurnalistiky MU.

Další články o publicistika