„Češi jsou něco-isté a Velikonoce jsou pro ně volno od práce,” říká pastor

Brno - Jan Šeda pracuje na pozici zástupce pastora pro komunitu a pastoraci v brněnském CityHouse – církvi pro lidi, kteří v ni nemají důvěru nebo o ní nic neví. V rozhovoru se vyjadřuje k tomu, co Čechům může křesťanství nabídnout a jakou mají dnes ve společnosti roli velikonoční tradice.

Co nebo kdo je pro tebe Bůh?

Pro mě je Bůh někdo, koho jsem v životě potkával a postupně se s ním seznamoval. Je to někdo, komu dnes důvěřuju víc než sám sobě a kdo mě může navigovat životem. Ne vždy jsem to tak ale měl. Vyrůstal jsem sice ve věřící rodině a rád chodil do církve, kde jsem měl nejlepší kamarády a kde jsem byl za slušňáka. Zároveň jsem ale ve škole byl úplně jiný – dělal jsem si srandu z outsiderů, abych byl vtipálek a aby mě kolektiv bral. Byl jsem taková svině v tom, co jsem byl schopný o ostatních říct.

V patnácti jsem narazil na to, že nejsem jednolitý člověk – v církvi jsem nějaký, ve škole jiný. Boha jsem měl jenom na problémy a těžké situace v životě. Bál jsem se toho, že když ho pustím do všech oblastí života, tak mě bude nutit do věcí, do kterých se mi nechce. V sedmnácti jsem si ale uvědomil, že Bůh nás zná lépe než my sami, má spočítané všechny vlasy na naší hlavě. Ví tedy, jaký jsem, a nemá pro mě a můj život špatné věci. Tehdy jsem si řekl – oukej, jsem ochotný nechat tě kecat do všeho v mém životě. Tehdy jsem do vztahu s Bohem šel skutečně naplno.

A to tě dovedlo k CityHouse?

V těch sedmnácti jsem se rozhodl, že chci pracovat v církvi na plný úvazek. V Česku jsem to ale vnímal jako nereálné. Na jednu stranu jsem nechtěl být kazatel, který by vedl dospělou církev – přišlo mi, že lidi, kteří ten post mají, tady často působí unaveně a vyčerpaně. Na druhou stranu práce v církvi s mladými lidmi je v Česku většinou neplacená pozice.

Pak jsem se ale setkal s jedním misionářem z Ameriky, který byl neuvěřitelně energický a skvělý týpek. O něco později jsem narazil na českého kazatele, který v dvaasedmdesáti letech měl tak nádherný život a vztah s Bohem, že jsem si řekl – takhle o něm chci mluvit, chci být takhle nadšený. Tito lidé mi ukázali, že jde ta pozice vést i s nějakým nadšením, a že já právě musím být ten člověk, který do toho tu energii vnese.

Začal jsem chodit do Apoštolské církve na Životského, kde se scházela mladá a často nevěřící děcka a kde diskutovali a přemýšleli o těchto otázkách. A Michal Apetauer, který to vedl, mě tehdy oslovil, jestli bych s ním založil církev v Brně. Tenkrát jsme ještě nevěděli, že to bude CityHouse. Každopádně to, že jsem byl do toho projektu přizvaný, ve mně strašně zarezonovalo. Nevěděl jsem, jestli to bude na plný úvazek, jestli na to budou peníze… ale ta představa byla pro mě strašně silná.

Kdy jste se tedy pro název CityHouse rozhodli?

Přemýšleli jsme nad CityChurch a CityHouse… Většina lidí byla pro CityChurch. Jedna holčina z týmu to pak vzala před své nevěřící rodiče, a ti nám dali nádhernou zpětnou vazbu: „Proč vy tu církev musíte prát do všeho?” Na základě této zpětné vazby se většina týmu rozhodla pro CityHouse. Je tam ta myšlenka, že chceme být domovem ve městě pro lidi, aby se tady lidi – i nevěřící – cítili jako doma. Komunikuje to, kým jsme.

 

Je Česko ateistická společnost?

Jsme něco-isté. Většina z nás si myslí, že tam něco je, něčemu věříme. Vesmírné síle, horoskopům… Za svůj život jsem se v Česku setkal nanejvýš se dvěma skutečnými ateisty.

 

Proč je tady v tom případě tak silná nedůvěra v církev?

Já myslím, že je oprávněná. Za církví v historii i současnosti stojí velmi negativní věci, a jako Češi většinou na všem vyzdvihneme spíš to negativní. Neříkám, že je to špatně, a nejsem z toho překvapený. Když se bavím s nevěřícím člověkem, vždycky se zeptám: „Jak vnímáš církev?” A často všechno negativní, co mi ten druhý odpoví, je pravda. Spíše jsou potom vykolejení z toho, když jim na to odpovím: „Ježíš mluvil stejně jako ty, vyjadřoval se proti těm stejným věcem.” A člověk pak odpoví: „To je šílený. Dej mi tu Bibli, musím si přečíst, protože já teda fakt nevím, kdo ten Bůh je.”

A co se tedy pak dozví? Co může ta Bible a křesťanství obecně Čechům nabídnout?

Bůh je natolik celistvý, že může být odpovědí do každé kultury, i když Češi a Evropané se ptají na jiné otázky než lidé v Africe. V té celistvosti a plnosti se člověk seznámí vlastně sám se sebou. Pokání je změna přemýšlení – do té kultury, ve které žijeme (ať už je to kultura naše nebo jakákoliv jiná), Bůh přichází se svou kulturou, tedy kulturou Božího království. Musíme si ale nejdřív dovolit tu myšlenku, že je tu někdo, kdo o mně ví víc, než já sám.

Co vidím v Česku konkrétně – proč k nám chodí mladí lidi, nevěřící a hledající lidi – je to, že v církvi můžou být sami sebou a nenosit masky. Slýchám to běžně, že se tu lidi můžou cítit jako doma, i když s námi třeba nesouhlasí a se vším se neztotožňují. Můžou tu říct věci, které normálně neřeknou, můžou být autentičtí. Můžou vydechnout, nehrát si na věci, na toho populárního, na toho z Instagramu…

Za Ježíšem chodili zrádci judaismu, prostitutky, a všichni se s ním cítili dobře. Ačkoliv dělali věci, které byly proti Ježíšovým hodnotám a přemýšlení, on si k nim vždy sedl. A po tom tady mají lidi hlad.

 

A vaše církev chce být otevřená všem rasám, sexuálním orientacím a náboženským vyznáním. Proč tedy křesťanství dnes tak často naopak buduje mezi lidmi příkopy? Deportace imigrantů a demonizace queer lidí v Americe, u nás kardinál Duka a Aliance pro rodinu…

To není jen dnes, ale napříč historií. Když Mozart napíše hudbu, je to dokonalé. Když potom tu stejnou hudbu vezme člověk, který sotva umí hrát na housle, nedá se to poslouchat. To není chyba Mozarta, ale houslisty. Stejně tak lidi prezentují Ježíše způsobem, který nesedí s jeho notami. Asi se to tak bude dít vždycky.

Lidi začnou skvělými myšlenkami a postupem času udělají z těch myšlenek formalitu, která se stane zákonem. Už to není to stejné přemýšlení jako na začátku, ale jenom věc, kterou musíš splnit, aby tě měl Bůh rád a abys byl dobrý křesťan. Je to zkratka. „Řekni mi, co mám dělat.”

A tak to nefunguje. Má to být o tom, kým jsi a kým se stáváš, jakou máš identitu a jak se na jejím základě chováš. Nemá to být o nějakém “dobrém chování křesťana”. Ježíš nikdy nenapomínal chování lidí, ale jejich přemýšlení o tom, kým jsou. Když se pro to člověk sám nerozhodne a nesetká se s Bohem, nedává to pak smysl.

Je to, jako kdyby za mnou přišel člověk na ulici a řekl: „Kámo, musíš brát anabolika a musíš být namakaný.” A já na něho koukám a zeptám se: „Proč?” A on odpoví: „No proto, že přece chceš být namakaný kulturista.” Ale já přece nechci být namakaný kulturista – nerozhodl jsem se pro to, není to ta věc, kterou chci v životě.

Blíží se Velikonoce – jakou roli mají v dnešním Česku?

Velikonoce v Česku s křesťanstvím nemají kromě názvu nic moc společného. Jsou zároveň samozřejmě středobodem křesťanství. Tím pádem se o nich v CityHousu bavíme, ale nechceme tlačit na pilu. Nemyslím si totiž, že by v Česku představovaly období, kdy by na podobná témata lidé více slyšeli. Tuto roli mají v Česku spíše Vánoce.

Češi nejsou moc hodnotový stát – nejsme patrioti, jsme rádi za to, že přežijeme, co se přes nás převalí. Naše hodnota je pohoda a klídek. Velká otázka Čechů při svátcích tedy je, na který den v týdnu svátek vychází, a kolik dnů volna díky tomu mohou mít.

Je ale důležité o těchto věcech vědět. Apoštol Pavel říkal: „Pro Žida jsem Židem, pro Řeka jsem Řekem, a pro všechny jsem vším.” Forma toho, jak mluvím, musí reflektovat to, jak ti lidé přemýšlí. My chceme pro Čechy být Čechem a hledat, jak Čechům Boha představit tak, aby porozuměli tomu, kým je.