Pláž v Indonésii na kraji ostrova Madura.
Foto: Barbora Veselá
GALERIE collections
Brno - Studentka učitelství pro mateřské školy Barbora Veselá strávila jeden semestr na Madeiře a o rok později měsíc na pracovní stáži v Indonésii. Na oba výjezdy se vydala společně se svou kamarádkou. Na ostrově ji hned po příjezdu okradli o desítky tisíc korun, přesto pobyt označuje za životní milník. V Indonésii zase čelila kulturnímu šoku i neustálému fotografování. V rozhovoru popisuje, co jí obě zkušenosti vzaly i daly, proč se odmítla vrátit domů a jak ji ovlivnily při volbě budoucí profesní cesty.
Madeira původně vůbec nebyla vaší vysněnou destinací. Co nakonec rozhodlo, že jste se tam vydala?
Původně jsem chtěla úplně jinou zemi, ale kvůli technickým problémům to nebylo možné. Univerzita nám s kamarádkou nabídla Madeiru, tak jsme to přijaly a odletěly.
S jakými představami jste odlétala?
Očekávání jsem měla malá. Všichni říkali, že je to malý ostrov, kde se člověk začne brzy nudit. Opak byl pravdou. Cestovatelsky to bylo skvělé. Jen jsem se trochu mé bála angličtiny, ale nakonec to bylo v pořádku – skoro nikdo tam anglicky pořádně neuměl.
Bylo něco, co vás poprvé „nakoplo“ k odjezdu do zahraničí?
Moje spolubydlící v Olomouci mi jednou vyprávěla o Erasmu v Jihoafrické republice. Hrozně mě to nadchlo a začala jsem se o výjezdy zajímat.
Výhled z madeirského lesu Fanal.
Foto: Barbora Veselá
Pico do Arieiro, třetí nejvyšší vrchol Madeiry.
Foto: Barbora Veselá
Ubytovací podvod a první dny
Hned po příjezdu přišel velký šok. Co přesně se stalo?
Ubytování jsme si zařizovaly samy přes facebookové skupiny. Zaplatily jsme kauci i první nájem – každá desítky tisíc korun. Podepsaly jsme smlouvy, všechno vypadalo reálně. Jenže když jsme přijely na adresu, zjistily jsme, že byt neexistuje.
A existovala alespoň majitelka, se kterou jste komunikovaly?
Nevíme. Na policii jsme byly, ale nikam to nevedlo a peníze se nikdy nevrátily. Pomohli nám místní i někdo ze školy, abychom měly kde přespat.
Neotřáslo to vámi?
Vůbec. Nastavila jsem si to v hlavě tak, že jsme tu proto, abychom si zažily sluníčko a nic nás nerozhodí. I v tomhle jsme zůstaly naladěné pozitivně.
Nenapadlo vás přesto zabalit to a vrátit se domů?
Ani na chvíli. Po téhle zkušenosti jsme věděly, že vše ostatní budou jen drobnosti.
Kde jste nakonec skončily?
Týden jsme byly na koleji a pak nám někdo přes další erasmáky nabídnul byt. Okamžitě jsme se nastěhovaly.
Komunita a univerzita
Vytvořila se kolem vás nějaká komunita nebo lidi, kteří vás podrželi?
Ano, skvělá parta erasmáků. Vzájemně jsme se podporovali a sdíleli, co kdo prožívá.
Z jakých zemí lidé pocházeli?
Polsko, Německo, Slovinsko, Španělsko, Itálie, Anglie, Norsko… prostě všechny možné státy.
Jak na vás působila výuka?
Hodiny byly delší, klidně i čtyřhodinové bloky. A některé předměty nebyly v angličtině – vyučovaly se v portugalštině, což byl šok.
Které předměty vám sedly nejvíc?
Měla jsem angličtinu, speciální pedagogiku a výtvarku. Ty mi vyhovovaly.
A co učitelé a univerzita jako celek?
Je to tam úplně jinak nastavené. Hodně dbají na mezilidské vztahy a neřeší, že přijdete o půl hodiny pozdě. Navíc si školu platí, takže studují i lidé ve věku našich rodičů.
Život na ostrově
Jaká byla atmosféra mezi místními?
Místní nebyli moc iniciativní kvůli angličtině, takže jsme většinu času trávili mezi erasmáky.
A co volný čas?
Dost času jsme trávily se surfaři, chodily jsme na pláž a občas do barů. Nejlepší bylo po škole jít k oceánu a jen tak se opalovat.
Strávila jste tam i Vánoce a Silvestr. Jaké to bylo?
Naprosto úžasné. Bála jsem se toho, ale každý z nás přinesl své tradice. Volala jsem s rodinou a společný večer byl nádherný. Jedny z nejhezčích Vánoc, co jsem zažila.
Co vám Madeira dala po osobní stránce?
Strašně moc. Zážitky, kamarády, uvědomění, jak chci trávit svůj čas. Ukázalo mi to, kdo je mi blízký. A dodalo mi to odvahu – třeba říkat „ne“, což jsem dřív neuměla.
Barbora Veselá slavila Silvestra s kamarády na koncertě ve Funchalu.
Foto: Barbora Veselá
23. 12. lidé zaplnili ulice, mířili na trhy a poslouchali koledy ve Funchalu.
Foto: Barbora Veselá
Další výjezd – Indonésie
Jedna z hlavních mešit v městě Surabaya v Indonésii.
Foto: Barbora Veselá
Park ve městě Kediri během city tour.
Foto: Barbora Veselá
Sopka Bromo v Indonésii, která je stále činná.
Foto: Barbora Veselá
O rok později jste odjela na stáž do Indonésie. Odkud se vzal ten nápad?Už na začátku prváku nám to představili jako možnost a hrozně mě to lákalo. Byla jsem zvědavá.
Jak vypadala cesta k přijetí?
Stejně jako Erasmus – motivační dopis a pohovor v angličtině.
Čemu jste se tam věnovala?
Navštěvovali jsme různé školy a fakulty, zjišťovali jejich tradiční metody a porovnávali je s těmi našimi. Spoustu věcí jsme si zkoušeli prakticky.
Co vás zasáhlo v prvních dnech?
Obrovský kulturní šok. Ubytování bylo údajně to “nejlepší”, ale bylo dost špatné. A největší šok byl pocit, že jsem pro ně atrakce.
V čem to spočívalo?
Převládá tam islámské náboženství a ženy jsou zahalené. Já jako blondýna jsem byla pro místní “zajímavost”. Neustále mě fotili, natáčeli, i u jídla. Od rána do večera, pořád ti stejní lidé. Po měsíci už to bylo hrozně vyčerpávající.
Je rozdíl mezi životem na Madeiře a v Indonésii výrazný?
Obrovský. Madeira je relativně blízko Česku. Indonésie je úplně jiný svět.
Jak jste se přizpůsobila místním podmínkám?
Adaptovala jsem se, ale těšila jsem se domů. Tam si člověk uvědomí, jak moc si máme vážit teplé sprchy, čistoty nebo jídla.
Objevily se situace, kdy jste cítila strach?
Ano, hlavně kvůli tomu masovému focení. Jednou jsme stáli na pódiu a stovky lidí si nás fotily. Měla jsem pocit, že se tím trochu stíraly osobní hranice.
Dopady na život a návraty domů
Jak se tyto dvě zkušenosti propsaly do vašeho pohledu na svět?
Uvědomila jsem si, jak se máme dobře. Indonésané mají průměrný plat asi tři tisíce korun měsíčně – nemají šanci cestovat. A změnil se mi i pohled na islám, dívám se na něj jinak.
Škola Muhida, kde studenti na stáži pět dni učili místní děti o Česku.
Foto: Barbora Veselá
Co vás naučily o lidech a o sobě samotné?
Určitě být otevřená lidem, naslouchat a dívat se na věci z jiné perspektivy.
Jak pro vás vypadaly návraty?
Po Indonésii v pohodě, těšila jsem se domů. Náročné bylo vrátit se z Madeiry. Trvalo mi dlouho dostat se zpět do režimu.
Co jste si přivezla kromě zážitků?
Z Madeiry určitě návyk na pohyb – zvykla jsem si na aktivní režim. A z Indonésie spoustu suvenýrů.
Udělala byste něco jinak?
Ne.
Pláž v Indonésii na kraji ostrova Madura.
Foto: Barbora Veselá
Doporučení ostatním
Co byste vzkázala studentům, kteří vyrážejí poprvé?
Všechno je o lidech. Jaké si to uděláte, takové to máte. Je důležité dávat si pozor na ubytování, poznamenala s úsměvem.
Proč má podle vás smysl jet i přes rizika?
Ten půlrok uteče hned a dá vám strašně moc. Když to nezkusíte, tak to nezjistíte. Možná to bude nejlepší půlrok vašeho života.
Ovlivnily vás pobyty v tom, co chcete dělat po škole?
Ano. Uvědomila jsem si, že se chci věnovat speciální pedagogice pro neslyšící. A přesně v tomhle období mi to došlo.
Katarína Pajkošová studuje mediální studia a žurnalistiku a mezinárodní vztahy. V říjnu tohoto roku se stala členkou Radia R a založila podcast Pre istotu, ve ...
Konec neregulovaného prodeje kratomu - přesně to přineslo nařízení vlády, které začalo platit 12. listopadu. Tato látka byla zařazena na seznam psychomodulačníc ...
Student Pedagogické fakulty Daniel Vágner před dvěma lety odletěl do japonského města Fukoaka na jazykový kurz. Jeho hlavní motivací bylo poznat japonskou ...
