Personál si na nás vybíjel mindráky, říká bývalý pacient dětské psychiatrické léčebny

Praha - Zaměstnanci dětských psychiatrií se svými pacienty dostatečně nekomunikují. To zjistil ombudsman Stanislav Křeček na návštěvě pěti českých institucí, které se starají o děti a mládež do osmnácti let s psychickými problémy. V jednom z takových zařízení byl hospitalizován i Gabriel E.

U Gabriela E. se začaly psychické problémy projevovat, když mu bylo patnáct let. Na rozdíl od jiných dospívajících u něj nešlo jen o změny nálad. Nestabilita emocí byla časem nezvládnutelná a připojily se k ní depresivní stavy, které mu bránily v každodenním fungování. Jako další děti s takovými problémy tak nakonec skončil v péči odborníků.

Gabriel byl na rozdíl od většiny dětí hospitalizovaný dobrovolně. „Nevěděl jsem, jak dál, tak jsem si u rodičů vyprosil, aby mě vzali na psychiatrii,“ popsal. Přestože pro něj byl z dlouhodobého hlediska pobyt prospěšný, ideálním by jej nenazval. „Hned zkraje jsem dostal prášky, aniž by pořádně zjišťovali, co mi je,“ vzpomněl si. Také se mu moc nelíbila pravidla, která v ústavu platila.

I když se Gabrielovi okamžité podání léků nezamlouvalo, podle školní psycholožky Moniky Válkové to může být dobrý postup. „Záchranku volám dětem, které se chtějí zabít nebo jsou jinak nebezpečné samy sobě. V takovém případě je zaléčení nutné,“ vysvětlila. Dál už by podle ní ale bylo vhodné vést s dětskými pacienty dialog. Jako aktivní účastníci dění by měly být děti přizvány k řešení problémů i podle ombudsmana Křečka.

„Není to tak, že do osmnácti let dítě není schopné rozhodovat o ničem a úderem osmnáctých narozenin je najednou ke všemu způsobilé,“ řekl Křeček. Myslí si, že by lékaři měli s každým svěřencem individuálně komunikovat o tom, co jej čeká, a vyslechnout si, co si o tom samotné děti myslí.

„Čekali, že jako děti budeme poslouchat a nebudeme se moc ptát,“ popsal však Gabriel skutečný přístup doktorů, se kterými měl jako ostatní individuální i skupinové terapie. Horší zkušenost měl se zdravotními bratry a sestrami. „Byli drzí, neempatičtí a slovně napadali některé děti, i když nemuseli. Občas mi přišlo, že si na nás vybíjeli vlastní mindráky,“ uvedl. Mezi jeho kamarády kolovalo hodně stížností týkajících se personálu.

Podle souhrnné zprávy ombudsmanova týmu by přitom měly mít děti nárok na slušné zacházení, stejně jako právo na informace. Křeček uvedl, že má personál s dětmi komunikovat, ale také že je potřeba přihlédnout k jejich názorům. Dokonce by podle něj děti neměly být drženy proti vlastní vůli, dokud to tak nenařídí soud.

„Bylo by nejlepší, kdyby po celou dobu pobytu v rámci terapie lékaři s dětmi mluvili i o tom, co se bude dít,“ vyjádřila se také psycholožka Válková k tomu, jak by měla probíhat samotná léčba dětských psychiatrických pacientů. I Gabriel by lepší přístup pracovníků ocenil. „Přestože jsem tam šel dobrovolně, během prvních pár dní jsem začal doktorům lhát, abych se z toho nějakým způsobem vykecal a mohl pryč,“ přiznal nakonec.