Připoutány k nitkám, ale nesvázané, loutky v HaDivadle debatovaly o polyamorii

Brno - V brněnském HaDivadle měla premiéru Debata pro loutky – tentokrát na téma polyamorie. Představení se konalo ve čtvrtek devátého října a lístky na něj byly rychle vyprodané. Co ale debata pro loutky vlastně je? Jaké je to žít v polyamorním vztahu? Co dělat, když se do takového vztahu narodí dítě? A je naše společnost na nemonogamní vztahy připravená? To vše a mnohem víc se dočtete v článku.

Co je Debata pro loutky?

Debata pro loutky je jedinečný diskuzní formát vzniknuvší na Divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze. V debatách se setkávají lidé s různými názory a zkušenostmi, různého pohlaví a věku.

Divák ani moderátoři po celou dobu představení netuší, jací lidé se za loutkami schovávají, a svoji totožnost neznají ani debatující navzájem. Skrytá identita diskutujících zabraňuje tomu, aby si je diváci předem zaškatulkovali a odsoudili na základě jejich vzhledu nebo profese. Divák si tak vytvoří na debatující názor až na základě jejich argumentace, a ne podle předsudků.

„Divadlo pro loutky se řídí principy klasické debaty, ale snaží se být přístupnější i pro mladší diváky. Tím, že se v představení objevuje hodně stimulů i zvláštních efektů a hraje doprovodná hudba, se zvyšuje šance, že člověk udrží déle pozornost a v debatě se tak rychle neztratí,“ přiblížuje koncept Jana Vaverková, jedna z moderátorek Debaty pro loutky.

„V debatách se snažíme probírat i kontroverznější témata, o kterých se ve společnosti jinak moc nemluví, a témata, která zajímají generaci Z,“ doplňuje Vaverková.

Co je polyamorie?

Zaprvé: Polyamorie není jenom o sexu. Jako v jakémkoliv jiném vztahu, jde i v polyamorii především o lásku a polyamorní vztah může klidně být i úplně platonický – ale nemusí.

Zadruhé: Polyamorie není nevěra. Nevěra znamená tajení vztahu, polyamorní partneři si navzájem své vztahy ovšem přiznávají. To ale neznamená, že nevěra v polyamorních vztazích neexistuje. Může se v nich vyskytovat úplně stejně jako v jakémkoliv monogamním vztahu.

Zatřetí: Psychoterapeutka Iva Rolederová zdůrazňuje, že polyamorie je jen forma vztahu – skořápka, co zůstává na povrchu. U každého vztahu je ovšem důležitý především jeho obsah, to, co je uvnitř. Stejně jako se monogamie může dělat dobře i špatně, může se i polyamorie dělat výborně nebo mizerně.

Začtvrté: Sociální antropoložka Irena Kašparová upozorňuje, že polyamorie není polygamie.

Polygamie je v České republice nelegální a znamená oficiální svazek více osob. Pokud se jedná o svazek jedné ženy a více mužů, používá se pro ni název polyandrie. Pokud se jedná o svazek jednoho muže a více žen, říkáme jí polygynie. V těchto svazcích má hlava rodiny povinnost (ať už je to muž, nebo žena) vytvořit pro všechny partnery stejné podmínky. Všichni mají dostávat rovný díl lásky, péče, pozornosti a být stejně materiálně zabezpečení. V polygamních svazcích spolu všechny manželky a manželé zpravidla vzájemně nespí.

Na druhou stranu, polyamorie v České republice nijak právně regulovaná není. Polyamorním partnerům automaticky nevzniká povinnost rozdělovat mezi sebe všechny zdroje rovným dílem. Podle vlastních potřeb si partneři vybírají, co je pro ně nejlepší, kolik času spolu chtějí trávit a jakým aktivitám se spolu chtějí věnovat, jestli spolu budou bydlet a podobně. Na rozdíl od polygamie, v polyamorních vztazích neexistuje jeden člověk „v čele,“ na kterém jsou závislí všichni ostatní. Pokud mají polyamorní lidé čas, energii a chuť, mohou navazovat, kolik vztahů chtějí – i mimo již existující vztahy.

Je naše společnost na polyamorní vztahy připravená?

„Právně rozhodně ne. Polyamorie nemá nijak ustanovená nebo jasně formalizovaná pravidla. V naší společnosti nejsme na polyamorii vůbec připravováni ani skrze mýty, pohádky nebo příběhy lidí okolo nás. Navíc, lidé u nás mají vrozenou potřebu toho, koho milují, vždycky trošku vlastnit. Nemůžou za to, jsou v tom vychovávaní. Můžeme to vidět například na jazyku, když říkáme věci jako: „jsi můj a já jsem tvoje“ nebo když na svatbě říkáme, že si někoho „bereme“. Všichni přitom moc dobře víme, že druhého člověka nemůžeme vlastnit. Přesto jsme v této představě socializovaní,“ vysvětluje Kašparová.

Přesto ale nemusí být odsouzení společnosti tak nevyhnutelné, jak by se mohlo zdát. „Předsudky společnosti v každodenním životě vůbec nezažívám. Moje sociální skupina je teď už poměrně stabilní, takže v ní už to nikoho nepřekvapuje. Kdybych se pořád seznamovala s novými lidmi, tak to zájem asi vzbudí, ale to se prakticky už neděje. Nijak mě to neomezuje ani v práci. Nemám potřebu komukoliv cokoliv vysvětlovat nebo se před někým ospravedlňovat,“ popisuje svůj život v polyamorii Iva Rolederová.

Co dělat, když se do polyamorního vztahu narodí dítě?

Irena Kašparová se přiznává, že to by ji samotnou zajímalo. „Ve většině kultur světa je manželství totiž v podstatě ekonomický závazek. Důvody pro založení manželství nejsou často romantické, ale ekonomické. Dalo by se říct, že naše společnost je jedinečná v tom, že jsem se manželství rozhodli zakládat na lásce. Předvídatelné svazky s jasně danými pravidly možná nemusí být všem po chuti, ale mají jednu velkou výhodu – zajišťují stabilitu na výchovu dítěte. Z tohoto důvodu je pro mě těžké si představit, jak funguje výchova dětí ve vztahu, co je polyamorní,“ popisuje Kašparová.

„Jako v jakémkoliv jiném,“ namítla by Rolederová. „V polyamorním vztahu se řeší věci úplně stejně jako v monogamních vztazích. V tomhle polyamorie nehraje zas tak velkou roli. Dětem je potřeba věnovat čas a pečovat o ně, bez ohledu na to, do jakého druhu vztahu se narodily,“ vysvětuje.

„Pokud dítě něco potřebuje, koupí mu to rodič, který na to má zrovna prostředky, stejně jako v monogamních rodinách. Pro dítě jsou ale, stejně jako materiální zdroje, významné zdroje v podobě dobrého vztahu a pozornosti. V monogamních rodinách často vzdaluje rodiče od dětí jejich práce. Když v ní tráví moc času a vracejí se domů vyčerpaní, nemají pak už sílu děti vychovávat – to je pro ně mnohem horší,“ tvrdí Rolederová.

„Nikdo se v dnešní době neptá, jak funguje sdílená péče nebo patchworkové rodiny. Tak proč se ptát na polyamorii, když se od těchto forem výchovy zas tolik neliší?“ uvažuje Rolederová. Přitom by o tom sama měla něco vědět, když zanedlouho do svého vztahu přivítá už druhé miminko.

„Co se stability v polyamorních vztazích týče, chápu, že lidé chtějí ve vztahu cítit pocit bezpečí a ochrany a mají pocit, že ochrany a bezpečí je méně, pokud je partnerů více – což tak ale vůbec být nemusí. Pokud se dělají správně, polyamorní vztahy můžou být funkční, pečující a bezpečné pro všechny zúčastněné,“ dodává psychoterapeutka.

Jak tuto komplexní problematiku reflektovala Debata pro loutky?

Studentka Janáčkovy akademie múzických umění Magdalena Čoupková odcházela z představení mírně zklamaná. „Na představení jsem šla s očekáváním, že se o polyamorii dozvím něco nového a možná se i naučím, jak k polyamorním vztahům lépe přistupovat a pracovat s nimi. Přišlo mi ale, že po většinu představení jsme jen klouzali po povrchu. Snad i kvůli omezenému času jsme v žádném tématu nešli úplně do hloubky. Místo porozumění se pak dostavilo spíš klišé,“ komentuje představení.

„Taky mi přijde, že spousta diváků by ráda viděla vyvstat nějaké kontroverze. Na pódiu se debatující ale povětšinou na všem shodli. Nechci ale znít zas až moc kriticky, protože je mi jasné, že tento inscenační koncept je na přípravu velice náročný,“ doplňuje ještě Magdalena Čoupková.

„Na loutkovém divadle jsem nebyl ani nepamatuji. Líbilo se mi nekonvenční spojení něčeho tak „vysokého“, jako je debata, s něčím tak „nízkým“, jako jsou právě loutky,“ komentuje svůj zážitek Kryštof Vaculík. „Přišlo mi, že během představení zaznělo hodně principů, které se dají aplikovat i na nepolyamorní vztahy. Láska je koneckonců univerzální koncept a jak zaznělo i na představení: v lásce je vždycky důležitá nějaká forma závazku. Jediný rozdíl je v tom, že v monogamních vztazích ho mám jen k jednomu člověku a v polyamorních vztazích k více lidem.“

„Spousta věcí, které debatující řekli, se mnou rezonovala. Debata ke konci nebyla už jen o polyamorii, ale o lásce obecně. Během večera zazněla spousta přístupů a rad, které bych ráda zkusila aplikovat i ve svém monogamním vztahu,“ souhlasila moderátorka debaty Aicha Roubíčková.

Debatu pro loutky může divák většinou zhlédnout na pražské scéně ARCHA+. Koncept vymysleli Štěpán Gajdoš a Kateřina Císařová. Později ho předali současnému týmu, který ho dál rozvíjí a zkoumá jeho možnosti.

Debaty bývají na šťavnatá témata, co provokují a ve společnosti jsou často tabuizovaná. Debatující mají po čas debaty změněné hlasy. Zahalení do červených kápí jsou na začátku debaty odvedeni do budek, kde na ně nikdo nevidí. Před zraky diváků je zastupují jen loutky, které jsou něco jako jejich avataři. V minulosti byli debatujícími například Ivan Bartoš, Filip Titlbach nebo Apolena Rychlíková.

Debaty vedou zpravidla dva moderátoři, ve čtvrtek v HaDivadle byli poprvé tři, aby jejich počet odpovídal tématu debaty. V Brně tedy diváci mohli vidět klasické moderátorské duo Jana Vaverková a Aicha Roubíčková doplněné o Timofeje Kožuchova.

Za režií stojí Doubravka Dostálová a Samuel Špilar.

Iva Rolederová, jejíž hlas v článku zaznívá, je spoluzakladatelka projektu Nemonogamně.cz, který sdružuje síť terapeutů pomáhajících v oblasti nemonogamních vztahů, ale také například v oblasti LGBTQ+. Sama má přes deset let zkušeností s nemonogamními vztahy a ráda poradí všem, kteří se o nemonogamní vztahy zajímají.