V srpnu 1968 zažil tanky a střelbu vojáků. Dnes apeluje na obezřetnost

Bučovice - Když do Československa vtrhla vojska Varšavské smlouvy, bylo Oldřichu Horákovi sedmnáct let. V rodných Bučovicích zažil střelbu do výloh, budov a také do samotných civilistů. Dnes s ohledem na válečný střet na Ukrajině zdůrazňuje, že člověk musí být neustále obezřetný.

Do Bučovic dorazila vojska Varšavské smlouvy večer 25. srpna 1968. Oldřich Horák se skupinou přátel zrovna opouštěl tamní kino a zpozoroval, jak se přes náměstí přesouvají tanky a vojáci. Ti následně bez zjevného důvodu započali střelbu do všeho, co se kolem nich nacházelo.

„Vyšli jsme z kina a spatřili ozbrojence a tanky. Vojáci začali z neznámého důvodu střílet. V šeru zářily jejich kulky. Stříleli do výloh a všude, kde jezdily tanky, létaly dlažební kostky. Všude byl slyšet rachot tanků, střelba a křik. Rozprchli jsme se domů, " vzpomíná na nepříjemný zážitek.

Když dorazil domů, kde bydlel s rodiči a sestrou, nalezl pouze vystrašenou matku. Jeho otec a sestra se naštěstí po zhruba dvaceti minutách domů dostali také. „Matka byla úplně bledá a vystrašená, zůstal jsem s ní doma a doufal, že se otec a sestra brzy objeví, což se naštěstí stalo. Otec přišel celý špinavý, protože se schovával pod stolem v místní hospodě. Sestra byla taky v kině, ale odešla jiným směrem," říká. Kolona v Bučovicích bloudila a snažila se najít cestu na Brno. Bučovičtí obyvatelé ovšem převraceli ukazatele a snažili se tanky zmást. „Lidé otáčeli cedule. Značky tak mířily ne na Brno, ale na Ždánice a další jiné směry. Tanky tak bloudily, ale bohužel dál pustošily město," dodává.

Následující den se dozvěděl okolnosti invaze. Zjistil, že vojáci pálili i na civilisty. Postřelily jeho bratrance a zastřelili jednoho z obyvatel. Šlo o paní Ilju Sušánkovou. „Ráno jsem se dověděl, že mému bratranci prostřelili lýtka. Zároveň zastřelili paní Sušánkovou, která se zrovna za oknem skláněla nad svým nemocným synem," popisuje.

Tato zkušenost prohloubila jeho nesouhlasný postoj ke komunistickému režimu. V roce 1974 se oženil s Dagmar Kuběnovou, která byla dcerou jihomoravského místopředsedy krajského národního výboru Rudolfa Kuběny. „Když jsem poznal Rudolfa Kuběnu, tak jsem pochopil, že někteří lidé v socialismus skutečně věří. A i když byl ortodoxním a významným komunistou, bylo v jeho zájmu, aby se všichni měli stejně dobře. Věřil, že je komunismus spravedlivý a pro dobro všech. I když jsem se s ním nikdy nepohodl, pochopil jsem, že nejsou všichni komunisté stejní," vzpomíná na zajímavou životní zkušenost. Členství v KSČ však nadále odmítal a stejné stanovisko zaujala jeho manželka, která je po jeho boku dodnes.

Dnes jako jednasedmdesátiletý má dění ze srpna 1968 stále v živé paměti. Sám sebe pokládá za pesimistického člověka, a to především v politických aspektech. Jeho pesimismus a obezřetnost jsou pravděpodobně zakořeněny právě ve zmíněných zkušenostech. „Jsem sice pesimistický, ale je stále lepší být pesimista než optimista. Aspoň méně čekám a jsem pak mile překvapen," říká s úsměvem. Jeho značnou obezřetnost projevuje i v postoji k současné situaci na Ukrajině. Na ní právě vnímá určité podobnosti s invazí vojsk Varšavské smlouvy. „Rozhodně se nesnažím střet na Ukrajině s mým zážitkem porovnávat. Nicméně některé věci jsou podobné. Je třeba si to uvědomovat. Navíc stejně jako tehdy jsme neměli jistotu, tak ani teď si nemůžeme být jistí, jak daleko je Putin schopen zajít," konstatuje.

Zážitek ze srpna 1968, který se také ve výsledku podepsal na zdraví jeho matky, v něm rezonuje dodnes. Svoje zkušenosti a zážitky z dob komunistického režimu vypráví v současnosti svým vnoučatům a do Bučovic je často vozí. „Mladí lidé by měli vědět, co se tu dělo a jak se dříve žilo. Že svět byl jiný. Chci také, aby byli obezřetní, i když doufám, že toho minimálně v souvislosti s Ukrajinou nebudou muset využít,“ dodává.