Silná média veřejné služby znamenají kritickou a nezávislou žurnalistiku, říká mediální vědkyně
Rozhovory
Brno - Zvýšení televizních a rozhlasových poplatků je po více než patnácti letech opět ve hře. Velká mediální novela, schválená poslanci koncem února, nyní putuje na schválení do senátu a poté k prezidentovi republiky. Pokud ke schválení dojde, bude zákon účinný od 1. května. Novela mimo jiné upravuje výši poplatků a rozšiřuje definici přijímačů. O situaci ve financování veřejnoprávních médií, jejich politizaci, modelech a budoucnosti financování s mediální vědkyní, socioložkou a odbornou asistentkou na Fakultě sociálních studií Marínou Urbánikovou.
Navýšení televizních a rozhlasových poplatků je ve hře po více než patnácti letech. Mezitím ale rostly náklady na výrobu obsahu, inflace a technologické požadavky. Byla situace ve financování veřejnoprávních médií udržitelná?
Rozhlasové poplatky se nezvyšovaly od roku 2005, televizní od roku 2008. Mezitím celá země čelila inflaci, která výrazně snížila reálnou hodnotu poplatků. Ačkoli se obě média samozřejmě snažila šetřit, kde to jen šlo, v posledních letech se dostala pod značný finanční tlak. Upozorňoval na to už bývalý generální ředitel České televize, Petr Dvořák, který před nějakým časem zveřejnil soubor kroků, na které by televize musela přistoupit, pokud by financování médií veřejné služby nebylo nastaveno do udržitelnější podoby. Šlo o opatření od různých obsahových omezení, redukce sportovních programů až po propouštění.
Odrazí se zvýšení poplatků na kvalitě obsahu nebo jde spíše o udržení stávajícího provozu?
Jde především o udržení stávajícího provozu. Stále ale zůstává otázkou, zda se to za současného nastavení vůbec podaří, protože se reálnou hodnotou nevrátíme na úroveň roku 2005 nebo 2008.
Současné zvýšení poplatků spolu s redefinicí poplatníka v optimistickém scénáři umožní udržet standard, na který jsme zvyklí, ale nepřinese žádné zásadní rozšíření či zlepšení. Nebude možné zásadně rekonstruovat areál Kavčích hor, ani se nedá očekávat, že by se objevily výrazné finanční prostředky na výraznější produkci nového obsahu, více sportovních práv či podobné věci. Půjde tedy čistě o udržení stávajícího stavu.
Mělo podle Vás ke zvýšení televizních a rozhlasových poplatků dojít dříve?
To je otázka. Když jsem se na to v rámci výzkumu ptala politiků, tak typicky argumentovali tím, že vysoká inflace vystřelila až v posledních letech. Takže do roku 2020-2021 nebylo příliš nutné se o navyšovaní bavit, kvůli tomu, že inflace byla velmi stabilní a velmi nízká. Samozřejmě by se dalo diskutovat o tom, zda tento krok z hlediska politického cyklu neměl přijít jindy než těsně před koncem volebního období. Ale to je asi otázka na ministerstvo kultury. Je pravda, že ministerstvo kultury se na začátku toho volebního období věnovalo Malé mediální novele, kdy se mírně měnil způsob výběru členů rady České televize a Českého rozhlasu. Plus se chystala velká novela zákona o audiovizi.
Myslím, že je to kombinace těchto dvou faktorů. A ten třetí faktor, o kterém se nějak klevetí, ale je těžké vyhodnotit, do jaké míry mohl hrát roli, je i faktor výměny generálních ředitelů. Petra Dvořáka nahradil Jan Souček a v některých interpretacích se objevuje určitá možnost, že ochota zvýšit televizní poplatky mohla souviset i s tímto.
Velká mediální novela
Velká mediální novela zajišťuje stabilní financování a nezávislost médií veřejné služby. Zvyšuje televizní poplatky na 150 Kč a rozhlasové poplatky na 55 Kč s automatickým navyšováním o 6 % při alespoň 6% kumulované inflaci. Novela rozšiřuje okruh plátců o chytré telefony, tablety a počítače, zachovává ale princip jedné platby za domácnost. Omezuje reklamu – sponzoring ČT nepřesáhne 260 hodin ročně, část výtěžku půjde do Státního fondu kultury a reklama na webech ČT a ČRo bude zakázána. Novela také zavádí systém memorand s ministerstvem kultury, která na pět let stanoví roli veřejnoprávních médií.
Proč myslíte, že poslanci schválili Velkou mediální novelu až ke konci jejich volebního období?
Myslím si, že to bylo čistě z časových důvodů. Ministerstvo předtím chystalo dva jiné velké zákony. V zásadě obrysy této novely ministerstvo předložilo v září roku 2023, ale objevil se odpor ze strany komerčních médií. Byl také zájem o vedení diskuzí, které trvaly poměrně dlouho, bez nich by to ale nešlo. Novela potřebuje mít dostatečnou podporu, nebo je aspoň nutné s různými stakeholdery probrat její obrysy, aby se k tomu mohli vyjádřit a najít případně nějaké kompromisy a průniky, což dost dlouho trvá. A samozřejmě musíme brát v úvahu i obstrukce ze strany opozice, které byly poměrně výrazné a které zpomalily celý proces.
Schválení velké mediální novely bylo doprovázeno obstrukcemi ze strany opozice. Poplatek se ale v celkové výši zvedne pouze o dvacet pět korun. Proč k těmto silným obstrukcím docházelo?
Musím říct, že mě překvapilo, do jaké míry se navýšení rozhlasových a televizních poplatků stalo politickým tématem. Vysvětluji si to dvěma způsoby. Jednak máme určitou část populace, odhadujeme ji zhruba na čtvrtinu, která nemá s médii veřejné služby příliš dobrý vztah a je proti poplatkům. To znamená, že máme také určitou část politického spektra, která chce těmto voličům vyjít vstříc. A zároveň, málokterým politikům jsou silná média veřejné služby vůbec příjemná nebo něčím, za co by chtěli bojovat a ztrácet na tom politický kapitál. Protože silná média veřejné služby zároveň znamenají silnou, kvalitní, kritickou a nezávislou žurnalistiku, která politiky potom bude kontrolovat. A samozřejmě i načasování nedlouho před volbami hraje roli. Opoziční strany potřebují svá témata, potřebují se vymezit proti koaličním stranám. Když to velmi zjednoduším, jde prostě o srozumitelné téma.
Marína Urbániková
Marína Urbániková je mediální vědkyně a socioložka působící jako odborná asistentka na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity a zároveň jako odborná asistentka na Ústavu pro otázky soudnictví Právnické fakulty Masarykovy univerzity. Ve svém výzkumu se věnuje problematice médií veřejné služby, žurnalistické autonomii, otázce bezpečnosti novinářů, mediální politice či novinářské etice. Byla členkou televizní a rozhlasové pracovní skupiny na Ministerstvu kultury, které se zabývaly tvorbou charty pro média veřejné služby, která je v dnešním zákoně označená jako memorandum.
Spoustu občanů si stěžuje, že Českou televizi nesledují nebo Český rozhlas neposlouchají, ale přesto musí poplatky platit. Jak těmto lidem vysvětlit důležitost poplatků?
Média veřejné služby fungují na jiném principu než komerční média a v tomto případě nebereme v úvahu pouze individuální spotřebitelskou hodnotu. Proto za komerční média skutečně platí jen ten, kdo je chce konzumovat, ale povinností médií veřejné služby je přinášet službu celé veřejnosti, proto jsou pro naši společnost tak důležitá. Nevlastní je soukromí vlastníci, takže nemusí v nějaké formě zrcadlit a hájit komerční, podnikatelské a politické zájmy vlastníků.
Zároveň jako veřejnost nad nimi máme určitý stupeň kontroly – u médií veřejné služby jsou všechny požadavky a povinnosti napsané v zákoně a zároveň jsou kontrolované a vymáhané. Pokud se je někdo bude snažit „nakolejit“, máme možnosti, jak je bránit. To znamená, že fungují jako určitá pojistka a protiváha proti komerčním médiím. Komerční média kromě toho z podstaty věci produkují to, co se jim ekonomicky vyplatí, a ne nutně to, co společnost potřebuje.
Myslíte si, že je důležité, aby média veřejné služby vysvětlovala občanům důležitost rozhlasových a televizních poplatků?
Média veřejné služby musí dostatečně dobře vysvětlovat veřejnosti, proč jsou důležitá, jakou hodnotu jim přinášejí. Nelze čekat, že se lidé již narodí se schopností ocenit jejich přínos. Nejedná se ale o úplně jednoduché téma, protože lidé mají přirozenou tendenci nerozlišovat a aplikovat na média veřejné služby uvažování, které používají ve vztahu ke komerčním médiím – platím za to, co konzumuji. V Česku je to zkomplikované tím, že když se o vysvětlovaní svého přínosu a důležitosti média veřejné služby snaží, tak jim zároveň část politického spektra vyčítá, že utrácejí peníze poplatníků na svou vlastní propagaci. V zahraničí je to ale poměrně běžná věc.
Zkrátka pokud chceme, aby za média veřejné služby platili přímo občané, tak je zároveň nutné, aby je každý den média veřejné služby přesvědčovala o tom, že to má smysl a že je to dobrý a funkční model.
Děje se to podle Vás v dostatečné míře?
Nemyslím si. Vnímám, že obě média veřejné služby se bojí jít do výraznějšího vysvětlování, co vlastně občanům přinášejí, aby to nebylo chápáno jako reklama na sebe samé. Například když si vezmeme takovou malou kampaň, kterou Česká televize připravila ke zvyšování poplatků, tak už ta byla poměrně kritizovaná. Je ale třeba říct, že co se týče velké mediální novely, myslím si, že i Ministerstvo kultury by mohlo a mělo být aktivnější a cíleněji vysvětlovat, co novela obnáší. Proč média veřejné služby potřebujeme a proč je důležité, aby byla financovaná přímo z poplatků, a ne například ze státního rozpočtu.
Obávají se komerční média silnějšího postavení veřejnoprávních médií po zvýšení poplatků?
Do určité míry ano. I proto v sobě velká mediální novela zahrnuje i nový nástroj – memorandum. To by mělo vždy na nejbližších pět let precizovat a popsat, v čem spočívá veřejná služba, kterou mají veřejnoprávní média přinášet. Je to svým způsobem i nástroj pro snadnější čtení situace pro komerční média, aby věděla, kudy zhruba povedou hranice veřejné služby. Ale samozřejmě, co se týká vyjednávání o velké mediální novele, tak zájem komerčních médií je úplně jiný než zájem médií veřejné služby. Když to velmi zjednoduším, tak komerčním médiím by nejvíce vyhovovalo, kdyby se média veřejné služby věnovala pouze obsahům a žánrům, které jsou natolik minoritní a okrajové, že pro komerční média nejsou zajímavé. Toto by ale byl velmi špatný směr, protože by to následně vedlo k úplné marginalizaci médií veřejné služby a dalo by se ještě více argumentovat tím, že za ně není třeba platit, protože nepřinášejí nic, co zajímá větší část veřejnosti.
Jde ale o přirozený zájem komerčních médií a je z mého pohledu úlohou ministerstva, aby našlo způsob, jak udržet média veřejné služby v solidní kondici, ale bez toho, aby to významným způsobem křivilo trh a znemožňovalo fungovaní komerčních médií. Nesmí to být ale tak, že obrysy novely nadiktují zástupci komerčních médií nebo naopak generální ředitelé médií veřejné služby, je to úloha ministerstva.
Jak funguje financování veřejnoprávních médií v jiných evropských zemích?
Je třeba říct, že ve většině zemí evropských zemí už proběhl odklon od rozhlasových a televizních poplatků. To ale neznamená, že by nutně vždy šlo o financování přímo ze státního rozpočtu a stále máme dost zemí, které si poplatek zachovaly, nicméně výše poplatků za média veřejné služby v České republice je ve srovnání s ostatními zeměmi pod průměrem.
Například Švýcarsko si poplatek odsouhlasilo v referendu, poplatek má stále Velká Británie. Německo a Rakousko mají dokonce stanovený poplatek plošně na každou domácnost, bez toho, aby byl navázaný na přijímač. Zajímavý je takzvaný švédský nebo finský model – média veřejné služby jsou placená přímo občany, a to speciální samostatnou daní, kterou platí právnické a fyzické osoby, jejichž roční příjem je nad určitou úrovní. Tyto peníze potom jdou přímo médiu veřejné služby, což znamená, že nejsou součástí státního rozpočtu. Určitá výhoda spočívá v tom, že je to sociálně spravedlivější systém, protože výška poplatku se odvíjí od jednotlivých příjmů, kdežto v České republice je poplatek nastavený plošně. A vzhledem k tomu, že výpočet poplatku je navázaný na zdanitelný příjem, tak automaticky osvobozuje lidi, kteří příjem mají nízký nebo žádný.
Jak by mohla vypadat budoucnost financování veřejnoprávních médií v České republice?
Už ve finálním vyjádření Aleny Schillerové (poté, co sněmovna schválila tuto velkou mediální novelu) zaznělo, že změna způsobu financování médií veřejné služby bude první věc, kterou udělá nová vláda, pokud vyhraje volby. Myslím si, že nás debata o financování médií veřejné služby čeká znovu už za pár měsíců.
Proč si myslíte, že je financování skrze poplatky, které platí přímo občané, vhodným modelem?
Osobně jsem přesvědčená, že model financování prostřednictvím rozhlasových a televizních poplatků, které platí přímo občané, je pro náš region nejvhodnější. Přináší největší transparentnost, která je zároveň spojena s vysokou mírou stability. Jinými slovy, pokud by byla média veřejné služby financována přímo ze státního rozpočtu – a je jedno, zda by šlo o běžnou rozpočtovou položku, nebo by se použil model jako na Slovensku, kde je financování navázáno na určité procento HDP –, bylo by to pro veřejnost mnohem méně čitelné. Znamenalo by to zároveň, že politici by měli výrazně větší možnosti s tímto financováním manipulovat, ať už by média odměňovali, nebo naopak trestali. Systém financování prostřednictvím poplatků tyto možnosti omezuje.
To ostatně dokazuje i příklad ze Slovenska. Parlament v létě schválil, že na média veřejné služby půjde 0,17 % HDP. V září byly volby a do konce roku Robert Fico jednoduchou změnou zákona snížil tuto částku z 0,17 % na 0,12 % a RTVS tak přišla o třetinu rozpočtu. Myslím si, že něco podobného by se nestalo, pokud bychom měli systém financování prostřednictvím poplatků. Je to vidět i na českém příkladu – politici velmi neradi zasahují do výše poplatků, i proto se tak dlouho nezvyšovaly, a to je svým způsobem i ochrana.
Z pohledu občanů ale platí, že ať už je financování řešeno jakkoli, stále ho platí oni. Pokud si část lidí teď stěžuje, že musí platit poplatek, i když Českou televizi nebo Český rozhlas nesleduje, financováním z rozpočtu si nijak nepomůže. Nebylo by navázané na konzumaci obsahu ani na vlastnictví přijímače, a vláda by musela najít způsob, jak získat přibližně deset miliard korun. Na něčem by se muselo ušetřit a ve výsledku by se pravděpodobně stejně zvýšil objem vybraných peněz od občanů – protože peníze někde vzít musíte a nemůžete je jen tak vytisknout ve sklepě.
