Hráči curlingu musí být i jádry komunit. Peníze nejsou a noví hráči nepřibývají, říká curler Karol Vidlár

Třináct let strávených na ledě, vybavení podobně drahé jako to hokejové a tréninky třikrát do týdne. Karol Vidlár se věnuje velmi netradičnímu sportu – curlingu. Narodil se v Bratislavě, kde se i poprvé postavil na led, dnes žije a studuje v Brně, kde s hraním pokračuje. „Curling je na úrovni barového sportu. Celý by měl fungovat tak, že se sejde osm lidí, dají si spolu pivo a zahází si. Něco jako bowling,“ říká

„S curlingem jsem začal, když mi bylo asi sedm. Dělal jsem strašně moc sportů, jenže u každého se u mě vyskytly nějaké zdravotní komplikace,“ říká Karol, který má dlouhodobě problémy s chodidly. Nápor na prsty na nohou mu způsobuje bolesti a několikrát musel podstupovat zákroky. Zkoušel hrát florbal, tenis nebo fotbal – zdravotní komplikace vymizely teprve když začal s curlingem. V té době se na Slovensku curling hrál pod Ružinovským sportovním svazem v Bratislavě, který vedl jen kroužek pro děti a nenabízel prostor pro postupný růst. Protože je curling velmi malou komunitou, podařilo se mu najít spoluhráče, se kterými dnes tvoří samostatný tým.

Kdo to ale zaplatí?

​​​​​​​Curling ale dlouhodobě naráží na jeden velký problém – finance. „Když hrozilo, že se zavře naše bratislavská hala, vyvolalo to ve mně řadu emocí,“ vzpomíná na nedávný výboj dlouhotrvajících finančních trablů Karol. „Vyrostl jsem tam, hraje tam každý, koho znám. Pro mě by samotné zázemí nebyl až takový problém, protože žiju v Brně, kde hala je. Spíš jsem byl frustrovaný, že finance hrají v našem sportu takovou roli,“ říká Karol.

Sport se musí ve velkém spoléhat na dary od sponzorů, které toho nepokryjí mnoho, ale drží ho naživu. Těch je ale málo a noví podporovatelé se shání velmi těžce. Minulé mistrovství světa v curlingu mělo sledovanost jen asi sedm tisíc lidí. A to prostě nestačí na to, aby sport nalákal k inzerci více sponzorů. Proto se týmy musí většinou spoléhat na vlastní finance nebo na sponzorování z řad známých. „Posledně jsme na náš tým dostali asi dvacet pět tisíc korun jako sponzorský dar,“ vysvětluje Karol. Dar pokryl asi deset tréninků a část jednoho turnaje.

Startovné je na turnajích velmi vysoké a pronájmy hal se pohybují okolo tisíce korun za hodinu. Pořádný trénink trvá dvě hodiny a měl by být asi třikrát do týdne. Osm tisíc korun za týden tréninků je na čtyřčlenný tým, který do toho musí ještě jíst a pít, opravdu mnoho. Karol tedy nemůže trénovat tolik, jak by chtěl. Rok curlingu ho teď vyjde asi na třicet pět tisíc korun. Pokud by trénoval tak často, jak by měl a chtěl, částka by se vyšplhala ještě výš. A to si jako student nemůže dovolit.

Členové spíše mizí, nemají čas ani peníze

„Na curlingu je super to, že ho člověk může začít hrát v jakémkoli věku. Na amatérské úrovni nemusí být ani nějak extra fyzicky zdatný,“ vysvětluje Karol, proč je tak jednoduché začít hrát curling. Nové členky a členy týmů se kluby snaží hledat neustále. Problémem stále zůstává, že jsou omezení zázemím a financemi. „Můj tým třeba dost dlouho hrál na kluzišti v nákupním centru. Bylo o čtyři metry kratší a kameny nejezdily, jak měly. Ale byli jsme rádi, že si tam vůbec zahrajeme,“ směje se Karol. O curlingu se také obecně moc neví, nejsou peníze na marketing a noví hráči se tedy objevují zřídka. K curlingu se většinou dostanou tak, že ho hraje někdo v rodině nebo v okruhu známých.

V Česku jsou čtyři haly, dvě v Praze, jedna v Brně a Ostravě. Na Slovensku je dokonce jenom jedna. „Jsme opravdu strašně limitováni zázemím. Pokud nejste z velkého města, kde je hala, nemáte šanci se ke curlingu dostat,“ vysvětluje. Karol zná hráče z Popradu, kteří pravidelně jezdí trénovat do Bratislavy. „Je zázrak, že ten tým stále existuje. Turnaje berou jako dovolenou a na tréninky jezdí i s rodinou,“ dodává.

Pravidla, co mediálně škodí

​​​​​​​Podle Světové curlingové federace musí každý hráč mít na každý oficiální zápas koupenou novou tzv. „houbu“, která je na spodu koštěte, kterým curleři leští led před hozeným kamenem. „Jedna stojí asi 300 korun. Jeden mistrovský turnaj má asi osm zápasů, musím tedy zaplatit dva tisíce čtyři sta, jen abych byl schopen startovat, plus všechny ostatní poplatky,“ říká Karol. Houba přitom dokáže vydržet klidně i třicet zápasů, pokud ji vyperete.

To není jediné pravidlo, které by se podle Karola dalo změnit. „Curling je strašně těžký na sledování. Není to televizní sport, není to jako hokej, chybí mu napětí,“ vysvětluje. Na curling je o mnoho zajímavější se koukat, pokud ho hrají amatéři. Profesionálové přesně vědí, kam jaký kámen hodit a v podstatě se nestává, že by se v zápasu stalo něco šokujícího nebo alespoň trochu nečekaného.

„Musely by nastat velké změny v pravidlech, aby byl curling zajímavý na sledování. Třeba mixed doubles jsou o mnoho zajímavější, na to lidi baví se koukat,“míní. V mixed doubles se hraje ve dvojicích místo ve čtyřčlenném týmu. Hráči dostanou nastavenou situaci, se kterou se musí nějak vypořádat. To znamená, že rozhodčí na led před začátkem zápasu už postaví nějaké kameny. Vytvoří se tedy větší prostor pro kreativitu a individuálnost každého hráče, což přitáhne i potencionálního diváka. „U curlingu pro čtyři by musely nastat velké změny, abychom přitáhli sledovanost a tím i sponzory, průměrný Čech nebo Slovák prostě nedojde do baru a neřekne si – hrají curling, na to se mrknu,“ uzavírá Karol.