Mluvit cizím jazykem neznamená jen překládat slova, ale často i hledat novou identitu

Když Daniela mluví česky, její hlas zní jemněji. Opatrněji. Skoro, jako by se neustále omlouvala za svou přítomnost. Jakmile ale zvedne telefon a přepne do rodné ukrajinštiny, její okolí zpozorní. Hlas klesne o několik tónů, získá na barvě a jistotě. Z milé, tiché dívky se během vteřiny stává sebevědomá mladá žena, která se nebojí prosadit svou.

Tento fenomén není jen otázkou přízvuku. Je to příběh o tom, jak nás jazyk, kterým mluvíme, dokáže buď osvobodit, nebo uvěznit v neautentické verzi nás samotných.

Pocit, že člověk v cizím jazyce ztrácí část vlastní osobnosti, není výjimečný. Potvrzuje to i dlouhodobý výzkum psycholingvisty Jeana-Marca Dewaeleho, který se bilingvismem zabývá už více než dvacet let. Ve své studii z roku 2012 zjistil, že většina vícejazyčných lidí skutečně popisuje změny v emocích, sebevědomí i chování podle toho, jakým jazykem právě mluví. Mnozí respondenti uváděli, že se v druhém jazyce cítí „méně sami sebou“, méně spontánní nebo emocionálně vzdálení.

Nejde přitom jen o slovní zásobu nebo gramatiku. Jazyk je spojený s emocemi, kulturou i tím, jak jsme se v daném prostředí naučili fungovat. „Můžou se měnit emoce, míra otevřenosti, sebejistota nebo způsob chování. Jazyk je propojený se vzpomínkami, sociálními rolemi i kulturním prostředím, ve kterém jsme ho získali,“ vysvětluje psycholožka Sofiia Berezka z Kariérního a poradenského centra Masarykovy univerzity.

Pořád mezi lidmi, ale sama

Podobnou zkušenost popisuje i česká studentka Tereza, která odjela na Erasmus do nizozemského Groningenu. Před odjezdem měla pocit, že angličtina nebude problém. Spolužáci byli přátelští, studentský život intenzivní, každý večer se něco dělo. Přesto se po několika týdnech dostavil zvláštní pocit izolace. „Nikdy jsem si nemyslela, že se člověk může cítit osaměle kvůli jazyku, i když je pořád mezi lidmi,“ říká.

Nejsilněji si to uvědomila během narozeninové oslavy mezinárodních studentů. Skupina několik hodin seděla u stolu, vyprávěla historky z dětství, flirtovala, spontánně přeskakovala z tématu na téma. „Já zvládala normální konverzaci – školu, cestování, small talk. Ale jakmile přišlo něco osobnějšího nebo emocionálnějšího, úplně jsem zamrzla.“ V češtině je podle vlastních slov intenzivní, spontánní a ironická. V angličtině ale měla pocit, že ukazuje jen „bezpečnou” verzi sebe sama. „Měla jsem hodně známých, ale dlouho žádné opravdu blízké přátele.“

Právě emocionální odstup v druhém jazyce potvrzují i psychologické studie. Výzkum publikovaný v roce 2021 v časopise Československa psychologie ukázal, že lidé při používání cizího jazyka často reagují na emocionálně zabarvená slova méně intenzivně než v rodném jazyce. Slabší bývají dokonce i fyziologické reakce těla, například stresová odezva nebo emocionální aktivace při citlivých tématech. Podle psycholožky Berezky je rozdíl zvlášť výrazný u lidí, kteří se druhý jazyk naučili později. „Lidé, kteří si osvojili jazyk až v pozdějším věku, často cítí větší psychologický odstup. Rodný jazyk bývá mnohem hlubší součástí jejich identity a emocionální zkušenosti.“

Jiný jazyk, jiná pravidla

Pro korejskou studentku Yeonjin není rozdíl mezi korejštinou a angličtinou jen otázkou emocí, ale i společenských pravidel. „V korejštině pořád přemýšlím nad tím, jak působím. V Koreji hodně záleží na věku, hierarchii a způsobu vyjadřování,“ vysvětluje studentka, která tráví Erasmus v Brně.

V korejském prostředí je tišší a opatrnější. V angličtině se ale její chování mění. „Najednou jsem mnohem přímější, hlasitější a spontánnější. Možná proto, že angličtina pro mě nemá stejná společenská pravidla.“ Zároveň ale říká, že právě v angličtině ztrácí část emocí.

Nejvíc si to uvědomila během videohovoru s rodiči po náročném období v zahraničí. „Když jsem o tom mluvila anglicky s kamarády, připadala jsem si strašně chladná. Ale jakmile jsem přešla do korejštiny s mámou, okamžitě jsem se rozbrečela.“

Podobný fenomén popisují i odborné studie o bilingvismu a emocích. Rodný jazyk bývá podle výzkumů emocionálně „silnější“, zatímco druhý jazyk může vytvářet určitý odstup - a právě proto v něm někteří lidé paradoxně dokážou snadněji mluvit o traumatických nebo citlivých tématech.

Když člověk neumí být sám sebou

Pro mnoho zahraničních studentů ale není problém jen v emocích. Jazyk přímo ovlivňuje i to, jak je vnímá okolí. Daniela popisuje, že na začátku studia v Česku často raději mlčela, protože měla strach z chyb. „Člověk pak působí mnohem méně zajímavě, než ve skutečnosti je,” říká.

Podle Berezky může jazyk významně ovlivňovat sociální postavení člověka v kolektivu. „Přes jazyk lidé hodnotí inteligenci, kompetentnost nebo sebevědomí. Akcent, rychlost řeči nebo slovní zásoba mohou ovlivnit, jak nás ostatní vnímají.“ Studium v cizím jazyce navíc podle ní vyžaduje větší mentální úsilí, což může vést k únavě, úzkosti nebo syndromu podvodníka.

Daniela ten pocit zná velmi dobře. „Někdy mi jazyková bariéra úplně zabrání ukázat sama sebe. Někdo něco řekne a já nedokážu okamžitě najít správná slova. A až o dvacet minut později mě napadne perfektní odpověď.“ Právě tento moment podle ní vytváří neviditelnou vzdálenost mezi ní a ostatními. „I když jsem ve třídě dobře integrovaná, někdy mám pořád pocit, že tam úplně nepatřím.“

Kdo jsme mezi jazyky

Berezka přitom upozorňuje, že nejde o „dvojí osobnost“. Člověk se nestává někým jiným. Spíš různé jazyky aktivují různé části identitity. Výzkum o vztahu mezi bilingvismem a identitou publikovaný v roce 2017 ukazuje, že jazyk v sobě nese kulturní normy, způsoby vyjadřování emocí i sociální očekávání. Proto se může stejný člověk v různých jazycích chovat jinak. Pro některé lidi je ale právě tato proměnlivost osvobozující.

Daniela například říká, že v angličtině paradoxně cítí menší tlak než v češtině. „Všichni vědí, že to není moje rodná řeč. Když udělám chybu, není to tak trapné.“ Yeonjin zase díky angličtině poprvé zažila pocit větší spontánnosti mimo přísná korejská společenská pravidla. A Tereza dnes říká, že Erasmus jí pomohl pochopit zkušenost migrantů mnohem hlouběji než dřív. „Najednou jsem pochopila, proč se lidé v emigraci mohou cítit strašně sami, i když jsou pořád mezi ostatními,“ doplňuje.

Možná právě proto mnoho vícejazyčných lidí nakonec nehledá jednu pravou verzi sebe sama. Jak uzavírá Yeonjin: „Mám pocit, že každý jazyk vytahuje jinou část mojí osobnosti. A to skutečné já zůstává někde mezi nimi.“