RECENZE: Na čem staví Cena péče

Co spojuje paliativní péči, socialistickou architekturu a absurdní drama? Režisérka Gabriela Ženatá se svým kolektivem se v inscenaci „Cena péče“ nebojí provokativních kontrastů. Přestože se celé představení odehrává v minimalistickém blackboxu, otevírá hluboká a dnes velmi aktuální témata. Inscenace měla premiéru loni na podzim v rámci festivalu Den architektury a my vám prozradíme, proč (ne)stojí za to vyrazit na některou z jejích repríz.

Hra je věnována osudu Růženy Žertové (Lucie Ingrová), jedné z nejvýraznějších osobností poválečné československé architektury a designu. Tato ostravská rodačka, která většinu života prožila v Brně, proslula především svými návrhy obchodních domů. Protože byla bezdětná, o svých stavbách s oblibou mluvila jako o vlastních dětech. Mezi její ikonické realizace se tak řadí například obchodní dům Labe v Ústí nad Labem či Prior v Košicích a Pardubicích.

Spolek Mikro-teatro si před sebe nepostavil snadný úkol. Ztvárnit reálné postavy v zápletce citlivé kauzy okolo dědictví rodinného domu, přímo v kterém se hra měla původně inscenovat a rámovat toto téma širším kontextem je na hodinovou hru ambiciózní cíl. Na jevišti vás kromě Růženy uvítají postavy Alice (Hana Jagošová) a Šárky (Kateřina Jebavá), dvou žen, které jsou s koncem Růženina života úzce spjaty. Alice je architektka, která pro suchý vtip nejde daleko. Když si ji Růžena najme na pomoc s digitalizací svých projektů, z profesního partnerství se brzy stane pevné přátelské pouto. Šárka je pak především historička architektury a kurátorka a s Růženou se zná už dlouho, k hlubšímu sblížení je však dovede až situace, v níž se všechny tři nedobrovolně ocitnou.

Ke konci života Růžena vážně onemocní a na stůl se pokládá otázka, co s jejím domem v brněnských Žabovřeskách. Růžena, který svůj dům vlastnoručně navrhla i postavila, vybavila svými vlastními lampami a se svým zemřelým manželem na jeho zahradě zasadila borovici nemůže přeci po její smrti přepadnout jen tak někomu. Růžena by si moc přála, aby její domov zdědil někdo, kdo mu dá tu správnou péči. Rozhodne se, že její dům bude v nejlepších rukou jako otevřené muzeum její práce. Do hry ale přijde osoba lékaře, který udělá to nejlepší aby se její poslední přání nenaplnilo.

Inscenace stojí z velké míry na skvělých hereckých výkonech zmíněných představitelek, které plynule přecházejí z jedné role do druhé. Scénář je napsaný tak, že v rámci jednotlivých obrazů dynamicky skáče v čase, přesto není pro diváka problém se v ději zorientovat. Příběh o konci života Růženy Žertové je velmi hořký a poskytuje nejedno téma k zamyšlení, se kterým se divák snadno ztotožní. Konverzační pasáže střídají dynamické scény, které jsou satirou na stále žalostné postavení žen v dnešní české společnosti.

V sále je sice často slyšet smích, ten má však spíše hořkosladkou pachuť. Diváci se smějí situacím podaným s nadsázkou, které však v jádru vtipné nejsou – humor zde slouží spíše jako způsob, jak odlehčit náročnou situaci, v níž se ženy ocitají. I přes mrazivý podtext lidského chtíče v pozadí však hra končí v humorném a nadlehčeném tónu. „Cena péče“ bez obalu pojmenovává společensky tabuizovaná témata a slouží jako důležitá připomínka životního příběhu, od kterého by společnost neměla odvracet zrak.