Dekarbonizace nemusí bolet. Ukazuje to výstava v botanické zahradě

Brno - Vlhké teplo, vůně exotické flóry a nad tím vším tvrdá data o uhelných elektrárnách, těžkém průmyslu a skleníkových plynech. Návštěvníci Botanické zahrady Masarykovy univerzity mohou od začátku května narazit na neobvyklý úkaz. Na vyvýšeném můstku v pavilonu třináct je k vidění výstava Dekarbonizace Česka. Expozice se snaží bořit zažité mýty a pomocí tvrdých dat ukazuje, že řešení klimatické krize už existují a Česko se kvůli nim nemusí vzdávat své ekonomické prosperity.

Kdo chce nahlédnout do budoucnosti českého průmyslu a energetiky, musí nejprve vystoupat po točitých schodech. Lávka, která se klene přímo nad korunami tropických a subtropických rostlin, běžně nabízí jen výhled do zeleně. Nyní ji ale lemují informační panely, nabité grafy a texty. Ty vycházejí z obsáhlého Atlasu dekarbonizace, za kterým stojí analytický tým projektu Fakta o klimatu.

Výstava, která je v areálu na Kotlářské ulici k vidění až do 26. června 2026 přichází s jasným varováním i nadějí. Ukazuje například, že klimatická změna není jen abstraktním problémem tajících ledovců. Samotné Česko se od roku 1961 oteplilo o více než dva stupně Celsia, což je zhruba dvakrát rychleji než činí světový průměr.

Co je dekarbonizace?

Transformace ekonomiky s cílem postupně eliminovat emise. Název je sice odvozen od uhlíku (oxid uhličitý způsobuje přes 70 % oteplování), ale v praxi dekarbonizace znamená, že lidstvo přestane do atmosféry vypouštět jakékoli skleníkové plyny.

Konec uhelných gigantů jako nutnost

Panely mezi rostlinami nekompromisně ukazují, kdo nese za českou uhlíkovou stopu největší zodpovědnost. Mýtus o tom, že klima zachrání pouze běžní občané pouze tříděním plastů, zde bere rychle za své. Z dat vyplývá, že téměř polovinu všech českých emisí vypustilo pouhých třicet největších podniků, mezi které patří uhelné elektrárny jako Chvaletice či Počerady, železárny a rafinerie.

Zajímavý je i pohled na často skloňovanou záchranu pomocí výsadby stromů. Ta je sice nezbytná pro zadržování vody v krajině, ale z hlediska emisí stát nespasí. Vysázení deseti milionů stromů by v horizontu roku 2030 přineslo úsporu jen zhruba 0,2 % celkových emisí. Zranitelnost české přírody navíc dokládají data z nedávné kůrovcové kalamity. Místo toho, aby české lesy uhlík pohlcovaly, staly se v roce 2020 kvůli masivnímu odumírání a těžbě samy jeho zdrojem. Vypustily do ovzduší přes dvanáct milionů tun oxidu uhličitého.

Silný vizuální kontrast těžkých průmyslových dat a křehké přírody skleníků je sice působivý, samotné umístění na vyvýšené lávce ale budí i otázky. „O výstavě jsem vůbec nevěděla a ve skleníku jsem vlastně poprvé. Myslím si, že se k panelům moc lidí nedostane, jednak se sem asi tolik nechodí, a taky je to vysoko,“ pozastavuje se nad fyzickou bariérou návštěvnice Zuzana.

Přemýšlí i nad tím, jakou cílovou skupinu může expozice reálně zasáhnout. „Asi bych to zaměřila víc na naši věkovou kategorii (okolo pětatřiceti až čtyřiceti let, poznámka redakce), protože my se k těmto číslům a souvislostem tak snadno nedostaneme,“ dodává návštěvnice s tím, že mladší generace se k podobným datům podle ní dostává snadněji.

Odborná pracovnice a PR specialistka Botanické zahrady, Hana Ondrušková, ale netradiční umístění vysvětluje mnohem prostěji. Nabízející se poetický kontrast tvrdých čísel a živé přírody podle ní nebyl primárním záměrem. „Botanická zahrada se dlouhodobě věnuje výstavám o ekologii a i tato výstava není výjimkou,“ přibližuje Ondrušková s tím, že jde o přirozené pokračování jejich vzdělávací činnosti.

Pokud by měla návštěvníkům doporučit, u čeho se na lávce zastavit nejdéle, měla by jasno. „Je těžké vybrat jeden panel, ale mně osobně se líbí graf o vývoji znečištění ovzduší za uplynulých osm set tisíc let. Jde tam přesně vidět, jak to roste.“

Inspirace ke změně

U mnoha lidí se v souvislosti s klimatickou krizí mohou objevovat pocity bezmoci, takzvaný klimatický žal. Okamžitý lék na tuto tíseň sice expozice neslibuje, ale nabízí pohled na cestu ven. „Nemyslím si, že výstava může fungovat přímo jako lék, ale spíše jako inspirace k možné změně,“ věří Ondrušková.

K tomu podle ní může přispět i každý z nás ve svém každodenním životě. Základem je například zavedení rozhodovacího řetězce při nákupech. „Nejlepší odpad je žádný odpad. Je třeba se ptát: Potřebuji to? Mohu si to půjčit? Mohu to koupit z druhé ruky? Mohu to koupit někde z kvalitního zdroje?“ doporučuje odbornice. Dalším krokem může být snížení teploty v domácnostech. „Méně topit pomáhá. Uhelné elektrárny jsou stále jedny z největších producentů znečištění,“ dodává.

Jak mohu já přispět?

• Promýšlet nákupy. Nenakupovat zbytečnosti, upřednostnit věci z druhé ruky nebo z půjčovny.

• Méně topit. Stažení termostatu přímo uleví uhelným elektrárnám.

• Upřednostnit hromadnou dopravu a vlaky před osobním autem.

• Omezit živočišné výrobky.

Expozice Dekarbonizace Česka je přístupná v rámci běžného vstupného do skleníků a návštěvníci si ji mohou prohlédnout každý den od 9:00 do 17:00 hodin.