Módní průmysl musí zpomalit, říká odbornice. Cestou jsou biomateriály i recyklace textilního odpadu

Brno - Móda je nejen prostředkem sebevyjádření, ale i jedním z nejšpinavějších průmyslů na světě. Jakou ekologickou stopu za sebou zanechávají naše šatníky a jaké jsou alternativy k současné masové výrobě? Neudržitelnost fast fashion, inovativní oblečení z podhoubí i nutnost efektivní recyklace přibližuje odbornice na textilie Andrea Březinová.

Šatníky našich babiček vypadaly úplně jinak než ty naše. V čem jsme se v přístupu k oblékání za poslední století nejvíc posunuli?

Největší zlom přišel zhruba v 90. letech. Tehdy se celosvětová produkce oděvů začala ve velkém přesouvat do Asie. Dnes je tento přesun největším problémem celého textilního průmyslu. Výroba z celé Evropy se přesunula do zemí s nepoměrně levnější pracovní silou. Kvůli tomu evropské konfekční firmy ztratily schopnost konkurovat a spousta jich zkrachovala.

Znamená to, že to, co dnes běžně kupujeme, pochází převážně z této asijské produkce?

To, co vidíme v běžných obchodech, pochází z 99 procent právě z asijských továren. Problém přitom není v tom, že by tamní švadleny nebyly zručné nebo odváděly špatnou práci, ale v tom, že musí za naprosto otřesných podmínek vyrobit obrovské množství věcí v minimálním čase. Rychlost a tlak na objem jsou tak extrémní, že kvalita zpracování musí jít logicky stranou. Zvykli jsme si, že oblečení nevydrží. Bereme ho jako něco velmi levného, co nám udělá chvilkovou radost a čeho se snadno zbavíme, protože to vlastně skoro nic nestálo. Dnes už ale vidíme, že se to snad pomalu začíná měnit a hledáme cesty ven.

Jednou z těch cest, o kterých se hodně mluví, jsou takzvané biomateriály. Vizionáři slibují oblečení z hub nebo z mořských řas. Je tohle ta reálná budoucnost módy?

Vývoj tímto směrem bude muset zrychlovat. Problém je totiž v tom, že fosilní paliva jednou dojdou. Dnes je to tak, že se více něž 60 procent všech materiálů vyrábí z ropy. Bavíme se především o polyesteru a polyamidu. Musíme myslet na to, že tahle cesta brzy skončí a my tyhle syntetické materiály už nebudeme mít k dispozici. Proto se teď intenzivně hledají cesty, jak vyrábět materiály, které by byly biologicky rozložitelné a nezanechávaly by za sebou tak strašnou ekologickou stopu.

Kdy si tedy běžně v obchodě koupíme „houbový“ oděv? Budou tyhle materiály stejně odolné jako polyester nebo bavlna?

Právě otázka jejich odolnosti a trvanlivosti se teď intenzivně testuje. Zatím je to totiž předmětem výzkumu a převážně jde o prototypy. Nečekejme tedy, že bychom v nejbližších měsících běžně v řetězcích viděli materiály z hub. Vývoj takových materiálů je extrémně náročný. Potřebujete na to laboratoře a obrovskou finanční podporu, což si malý designér v ateliéru nemůže dovolit. Vzniká to tedy spíše u inovativních firem. Například ve Španělsku je firma Pyratex, která se soustředí právě na ekologické materiály a mořské řasy.

Zkouší něco podobného s biomateriály i firmy u nás v České republice?

Ano, přímo v Brně máme například firmu Mykilio, která realizuje pokusy a snaží se jako základní surovinu pro oděvy a doplňky využít podhoubí – mycelium. Vyrábějí z něj náhradu za zvířecí kůži. Cílem je, aby se z toho v budoucnu daly běžně vyrábět boty nebo oblečení například pro vegany, protože ten materiál je na dotek a svými vlastnostmi zvířecí kůži velmi podobný. Ale jak říkám, jsme zatím spíše ve fázi pokusů než u stojanů v nákupních centrech.

Cestou k udržitelnosti ale nejsou jen nové materiály, ale i recyklace. Dokážeme v Česku vůbec efektivně zpracovat vyřazený textil, který už máme doma a nechceme ho nosit?

Skvělým příkladem je ostravská firma Nil Textile, který produkuje biobalvnu nebo materiály získané z obnovitelných rostlinných zdrojů nebo recyklací pneumatik. Podařilo se jim vyvinout plně funkční cirkulární systém. V praxi to funguje tak, že si zákazník koupí tričko, a když ho obnosí, může ho vrátit zpět firmě, která mu za to vyplatí část peněz. Použitý kousek následně rozeberou doslova na molekuly, ze kterých získají vlákno pro výrobu úplně nového oblečení. Je to ukázková cesta, jak udržet produkci v chodu bez vytváření dalšího zbytečného textilního odpadu.

Značky se ale dnes běžně ohánějí výrazy jako "eko" nebo "udržitelnost". Jak může zákazník poznat, kdy jde o skutečnou snahu a kdy jen o greenwashing?

To je pro běžného člověka velmi těžké. Běžné módní řetězce, které produkují oblečení v Asii, mají plné obchody zelených cedulek. Tvrdí, že je to udržitelné a ekologické, ale když se podíváte podrobněji na štítek, tak se nedá zjistit, jaké procento biobavlna v materiálu tvoří. Může to být třeba jen jedno procento, zbytek je bavlna z intenzivního zemědělství nebo syntetické příze. Většina takové snahy je jen greenwashing a my mu strašně snadno věříme, protože chceme kupovat levné věci a zároveň se u toho chceme cítit dobře. Je to vlastně omluva pro nás samotné.

Jak z tohoto kolotoče neustálého nakupování ven? Často se dnes mluví o takzvaných kapsulových šatnících. Je to cesta, kterou by se naše oblékání mělo ideálně ubírat?

Je to směr, kterým se teď spousta designérů oprávněně vydává. Lidé si začínají sestavovat kapsulový šatník, tedy základní výběr z několika málo nadčasových kousků, které se dají snadno kombinovat. Jde třeba o kvalitní bílé a černé triko, rolák a dobře padnoucí kalhoty. Princip spočívá v tom, že když máte oblečení málo, musí být opravdu kvalitní a ideálně i lokálně vyrobené, aby vám dlouho vydrželo. A právě tam u nás narážíme. Chybí nám tu totiž takzvaný střední článek neboli cenově dostupná konfekce z místní výroby. Dnes má zákazník na výběr buď extrémně levnou fast fashion, nebo naopak o dost dražší autorský designový oděv. Kvalitní základ pro kapsulový šatník by potřeboval něco přesně mezi tím, což se u nás bohužel hledá jen velmi těžko.