„Chtěla jsem odborný nadhled.“ Studentka popisuje zkušenost s psychologickým poradenstvím na MUNI

Zlom a první krok 

Co bylo tím momentem, kdy jste si řekla: „Už to sama nezvládám, zkusím psychologa na MUNI“?

Šlo spíše o proces. Člověk má určitý problém, který se snaží vyřešit sám – čte knihy, poslouchá podcasty, zkrátka se v daném tématu vzdělává. Získá sice širší rozhled, ale pokud se situace nelepší, zkouší hledat oporu v blízkých. Když ani to nepomáhá, časem dozraje k myšlence, že takhle už žít nechce a musí s tím něco udělat. Mou hlavní motivací byla touha cítit se lépe. Chtěla jsem odborné, legitimní řešení, nikoliv jen rady od blízkých. Ti pro mě sice chtějí to nejlepší, ale nedokážou mi poskytnout potřebný objektivní nadhled.

Jaké byly konkrétní důvody, které vás přiměly vyhledat pomoc?

Chtěla jsem se naučit budovat zdravé vztahy a zjistit, jak se v nich lépe chovat. Cítila jsem se vnitřně „rozbitá“ a nevěděla jsem, co se sebou. Nedokázala jsem si pomoci sama, a když je takový stav dlouhodobý, pak je to špatně.

Navštívila jste psychologa již někdy v minulosti?

Ano. Troufám si říct, že jsem v určitém období zažívala jedny z nejtěžších chvil v životě. Tehdy jsem vyhledala pomoc poprvé, docházela jsem k dětské psycholožce. Cítila jsem, že věci nejsou v pořádku a nevěděla jsem, jak si ulevit. Impulzem bylo uvědomění, že na své problémy sama nestačím a že mi nedokážou pomoci ani moji blízcí, protože na to jejich síly rovněž nestačily.

Pomohlo vám to tehdy?

Ano, pomohlo mi to uvědomit si spoustu věcí a otevřelo mi to oči. Ukončila jsem tehdy záležitosti, o kterých by mě dříve ani nenapadlo uvažovat, že bych je mohla nechat být. Byla to pro mě velmi cenná zkušenost.  

Spousta studentů má z první návštěvy psychologa strach. Jak vypadalo vaše úplně první sezení?

Trochu jsem se bála toho, že mi psycholožka řekne, že podobné problémy řeší každý a že bych je měla zvládat sama. Jakmile jsem ale na to první sezení dorazila, mluvila jsem o všem na rovinu. Nechtěla jsem chodit kolem horké kaše – není na co čekat, chtěla jsem ty problémy vyřešit. 

Zvažovala jste i jiné možnosti než poradenství na MUNI?

Ne, byla to jasná volba. Nechtěla jsem nikoho složitě shánět a hledat. Navíc jsem za služby nechtěla platit, takže pokud existuje taková nabídka zdarma, je dobré ji využít.  

Proces a systém na MUNI 

Když jste se konečně odhodlala požádat o pomoc, jak na vás působil samotný proces objednání termínů?

Navštívila jsem webové stránky s tím, že tam najdu vypsané termíny. Poprvé jsem je ale vůbec neviděla – možná tam zkrátka žádné volné nebyly. Zkusila jsem to několikrát, a nakonec jsem napsala e-mail s dotazem na volné kapacity. Přišla mi odpověď, že aktuálně volno nemají a že mám stránky pravidelně sledovat. Přislíbili mi sice, že se ozvou, pokud někdo termín zruší, ale to se bohužel nestalo. Nakonec jsem stránky jednou otevřela, uviděla jeden volný termín a okamžitě si ho zarezervovala. 

Jak dlouho celý proces objednávání trval?

Určitě kolem tří týdnů.  

Měla jste pocit, že váš problém během té doby „vychladne“, nebo se naopak zhoršoval?

Pamatuji si, že den před tím, co jsem si rezervovala ten termín, jsem se sesypala. Věřím, že kdyby se mi povedlo ho zarezervovat dříve, tak by to tak nemuselo dopadnout. Asi jsem tam měla začít chodit už dávno, ale vůbec mi to nedošlo. Stále jsem si myslela, že to zvládnu sama.

Na stránkách poradenského centra MUNI uvádějí, že konzultace neslouží pro akutní stavy. Nenapadlo vás vyhledat někoho jiného, když se vám nedařilo zarezervovat termín?

Zkusila jsem to, ale všude byla dlouhá čekací doba. Dříve jsem psycholožku našla přes známé, ale v Brně nikoho takového nemám. Na MUNI jsem měla alespoň určitou jistotu, že to dříve či později vyjde.  

Vybrala jste si na MUNI konkrétního psychologa, nebo jste se rozhodovala jen podle dostupného termínu? 

Zvolila jsem první volný termín, který se objevil. Od té doby docházím stále ke stejné psycholožce.  

Je nyní snazší domluvit si další návštěvu?

Ano, po skončení sezení se rovnou domlouváme na dalším volném termínu. Momentálně docházím jednou měsíčně a v dubnu mě čeká poslední sezení.  

Limity psychologického poradenství 

Věděla jste od prvního sezení, že jich máte k dispozici jen sedm?

Věděla. Zpočátku jsem si nebyla jistá, zda budu chtít docházet dlouhodobě, nebo mi budou stačit třeba tři návštěvy. Pak jsem si v hlavě urovnala, že by bylo lepší chodit pravidelně. Nechci tam chodit jen ve chvíli, kdy mám velký problém – já ty menší potíže pociťuji vlastně neustále.

Vytváří na vás tento limit nějaký tlak? 

Původně jsem si myslela, že mám sedm sezení na kalendářní rok, ale pak jsem zjistila, že se to počítá jinak. Pokud jsem začala v září a do dubna vyčerpala sedm sezení, nárok na další mi vznikne pravděpodobně až v září dalšího akademického roku.

Když se blíží sedmé sezení a vy víte, že byste potřebovala v terapii pokračovat, plánujete si v Brně najít jiného psychologa?

Znovu se ocitám v určité spirále pochybností, zda to vůbec potřebuji. Přemýšlím, jestli to zvládnu sama. V duchu si říkám, že ostatní to zvládají, tak to musím dokázat také. Zároveň si ale uvědomuji, že už jsem to zkoušela a nefungovalo to. Takže je nejspíš na čase si někoho alespoň na ten půlrok najít.  

Vzkaz čtenářům 

Jak vám tato sezení vlastně pomohla?

Vidím na sobě velké zlepšení. Po každém sezení jsem se sice celý den cítila špatně a myslela si, že se z toho nikdy nedostanu, ale po týdnu se to zatím vždycky začalo zlepšovat. Má to pozitivní dopad na mnoho aspektů mého života.  

Budete využívat služby i další rok?

Určitě ano. Myslím, že když člověk zjistí, co mu pomáhá, měl by se toho držet.

Kdybyste mohla něco vzkázat člověku, který přemýšlí nad využitím psychologického poradenství, co by to bylo?

Za zkoušku nic nedáte. Může se vám jen ulevit. Psycholog tu není od toho, aby vám bylo hůře. Je velmi nepravděpodobné, že byste odcházeli v horším stavu, než v jakém jste přišli. V dlouhodobém měřítku to bude mít spíše pozitivní přínos.