Změna současného financování veřejnoprávních médií v Česku není nutná, ukazuje studie

Brno - Jak financovat média veřejné služby? Nová analytická studie mediálních odborníků ze tří českých univerzit přináší srovnání evropských modelů a jejich fungování v praxi. „Pokud mají být média veřejné služby skutečně pro všechny, dává smysl, aby se na jejich financování podíleli všichni,“ říká spoluautorka Klára Smejkal (druhá z leva), která v rozhovoru představuje výsledky studie.

Jaký byl prvotní podnět pro vytvoření studie?

Nápad na studii se zrodil na začátku března v reakci na diskuzi o plánované změně financování. Připadalo nám, že přístup vlády je poměrně rychlý a že uváděné důvody nejsou dostatečně přesvědčivé, srozumitelné ani expertně podložené.

Například argument ministra kultury, že jde o „moderní“ krok, protože od poplatků ustupují i jiné evropské země, jsme nepovažovaly za dostačující. Ve veřejném prostoru se navíc objevovala řada protichůdných názorů. Proto jsme se spojily napříč třemi katedrami žurnalistiky (Masarykova univerzita, Univerzita Karlova a Univerzita Palackého) a rozhodly se do debaty přispět vlastní expertízou.

Data takového rozsahu tedy dosud chyběla?

Studie o různých modelech financování médií veřejné služby vznikají v zahraničí poměrně pravidelně. Například loni vyšla rozsáhlá analýza modelů financování BBC, která vznikla v reakci na debatu o možné změně jejího financování. A existují i starší české studie, jejich problémem ale je, že situace v Evropě se v posledních letech výrazně proměnila, takže už nejsou relevantní. K dispozici je řada materiálů od neziskových organizací, ze kterých lze čerpat. My jsme však chtěly vytvořit ucelený přehled v češtině, který bude srozumitelný i pro širší veřejnost.

O studii

Studie analyzuje modely ve 13 evropských zemích

• Velká Británie, Finsko, Norsko, Dánsko, Německo, Francie, Itálie, Španělsko, Portugalsko, Estonsko, Slovensko, Maďarsko, Slovinsko

Modely hodnotí podle 8 stanovených kritérií 

(1) nezávislost na politické moci; (2) adekvátnost a udržitelnost financování; (3) předvídatelnost; (4) spravedlnost (z hlediska vymezení okruhu plátců i výše příspěvku); (5) transparentnost; (6) odpovědnost a vztah k veřejnosti; (7) administrativní náročnost a náklady na správu systému; a (8) kompatibilita s digitálním mediálním prostředím. 

Jak si podle hodnocení stojí současný systém v Česku?

Podle naší analýzy i dalších dostupných studií vychází současný český model velmi dobře. Výhodou poplatkového systému je přímá vazba mezi médiem a člověkem, který za něj platí. Média tak mají jasného adresáta, vůči kterému nesou odpovědnost. To je zásadní rozdíl oproti financování ze státního rozpočtu, kde sice média slouží veřejnosti, ale jejich rozpočet závisí na rozhodnutí politiků, takže tato vazba slábne. Výhodou je také valorizace poplatku o inflaci, díky níž se jeho hodnota v čase nesnižuje.

Má současný systém nějaké limity?

Model má ale i své limity. Jedním z nich je nižší sociální spravedlnost, protože poplatek je pro všechny stejně vysoký bez ohledu na příjem. Druhým je administrativní náročnost výběru poplatků, který u nás obstarává Česká pošta.

Právě sociální nespravedlnost je jedním z argumentů vlády pro změnu financování. Je za vás přesvědčivý?

Není, protože Česko nemá progresivní daňový systém. Pokud by se financování médií veřejné služby přesunulo z poplatků na státní rozpočet, samo o sobě by to problém nevyřešilo. Daňový systém totiž dostatečně nezohledňuje rozdíly v příjmech. Jiná situace by to byla například v Dánsku nebo Finsku, kde progresivní zdanění funguje, a financování by tak bylo přirozeně více odstupňované podle výše příjmů. V českém kontextu by to dávalo smysl jen za předpokladu širší reformy daňového systému.

Určité prvky zohlednění ale existují i u nás. Od poplatků jsou osvobozeni lidé s těžkým zrakovým nebo sluchovým postižením a také ti, jejichž příjmy nedosahují dvou a půl násobku životního minima, takže alespoň částečně se sociální aspekt promítá už dnes.

V debatách bývá zmiňován také takzvaný skandinávský model. Co se tím myslí?

Upřímně by mě to také zajímalo, protože nic jako jednotný „skandinávský model“ ve skutečnosti neexistuje. Když se podíváme na Norsko, Dánsko, Švédsko a Finsko, najdeme tam dva odlišné přístupy. V Norsku a Dánsku funguje financování ze státního rozpočtu – model, který pravděpodobně myslí vládní reprezentace. Ve Švédsku a Finsku je financování řešeno speciální daní, která je oddělená od státního rozpočtu a lidem se odečítá při podání daňového přiznání. Na rozdíl od návrhu ministra kultury tak nejde o položku, o níž se každoročně politicky vyjednává, ale o předem nastavený a stabilnější mechanismus. Tyto dva modely se ale zásadně liší.

Studie ukazuje, že například v Norsku nebo Dánsku financování ze státního rozpočtu dobře funguje. Čím to je?

Je důležité zmínit, že v Norsku a Dánsku panuje obecně silné povědomí o hodnotě médií veřejné služby. Převládá představa, že veřejnoprávní médium má být silnou a stabilní institucí skutečně nezávislou na politické moci. Obavy z nedostatečného financování se tam prakticky neobjevují. Nejsem si jistá, že totéž lze říct o situaci v Česku, kde navrhujeme vrátit financování na úroveň z roku 2008. Podoba financování médií je v těchto zemích navíc vyjednávána napříč celým politickým spektrem a fungují tam mechanismy, které zajišťují předvídatelnost financování. Například v Dánsku se mediální dohody, které obsahují přesnou výši částek, uzavírají na čtyři roky dopředu.

Klára Smejkal

Socioložka se zaměřením na média veřejné služby, mediální publika a novináře. Působí jako odborná asistentka na Katedře mediálních studií a žurnalistiky FSS MU. Ve svém výzkumu se zaměřuje na to, jak média veřejné služby vnímají různé skupiny veřejnosti a jak tyto instituce přistupují k digitalizaci svých služeb.

Můžeme říct, že je odklon od tradičního financování v Evropě v posledních letech trendem?

Dá se to tak říct. Důvody vedoucí ke změnám se ale liší od těch, které zaznívají v Česku. Jinde bývá hlavním impulzem například problém s vyhýbáním se placení poplatků nebo snaha reagovat na proměnu digitálního prostředí a způsobu, jakým lidé obsah konzumují. V těchto případech země obvykle upravují poplatkový systém tak, aby se vztahoval nejen na vlastníky televizí a rádií, ale i na další zařízení umožňující přenos obsahu. Nic z toho ale podle mě v české debatě výrazně nezaznívá.

Ke změnám tedy dochází i v dalších zemích. Většinou ale mají promyšlený a dlouhodobý charakter, zvlášť pokud nejde jen o dílčí úpravy, ale o zásadní změnu samotného modelu financování. A to není situace v Česku, kde dochází ke změnám z aktuální politické vůle vládní většiny.

Z vaší studie tedy vyplývá, že změna stávajícího modelu nutná není. Přesto navrhujete možné alternativy. Jaké to jsou?

Z analýzy fungování financování médií veřejné služby napříč Evropou se v zásadě ukazují tři hlavní možnosti. První z nich je plošný poplatek na domácnost, který funguje například v Německu nebo Rakousku. Takový model by pomohl rozložit finanční zátěž mezi větší skupinu lidí a zároveň zmírnit administrativní zátěž jejich výběru. Druhou variantou je samostatná daň, která umožňuje nastavit příspěvek progresivně podle příjmů, zároveň ale zůstává oddělená od státního rozpočtu. Její výhodou je snížení administrativní zátěže. Krajním řešením je financování ze státního rozpočtu. Pokud by k němu došlo, je podle nás zásadní posílit pojistky nezávislosti. Například, aby změny nebylo možné prosadit většinou v Poslanecké sněmovně, ale vyžadovaly by souhlas obou komor parlamentu.

K jaké variantě se přikláníte vy osobně?

Přiznávám, že mně osobně je nejbližší německý model. Líbí se mi už samotný princip, že poplatek platí všichni bez ohledu na to, zda vlastní přijímač. Pokud mají být média veřejné služby skutečně pro všechny, dává smysl, aby se na jejich financování podíleli všichni. Zajímavě je nastavené i určování výše poplatku. Každá spolková země nominuje odborníka na mediální finance do nezávislé komise, která ve spolupráci s veřejnoprávními médii navrhuje jeho výši. Do procesu tak vstupuje nezávislý orgán, který funguje jako určitá pojistka proti přímému politickému vlivu.

S kolegyněmi jste výsledky prezentovaly i širší veřejnosti na sociálních sítích. Co si tedy studie klade za cíl?

Video jsme vytvořily jako atraktivní formát, který by pomohl přiblížit studii veřejnosti. Samotnou studii jsme pak rozeslaly na místa, kde jsme předpokládaly, že by měla rezonovat, například na Ministerstvo kultury nebo premiérovi. Dvě z mých spoluautorek se s premiérem osobně setkaly a závěry mu představily. Zároveň jsme uspořádaly diskusní panel na Univerzitě Karlově v Praze, kam jsme pozvaly klíčové aktéry z oboru.

Odezva přichází z různých stran, jak od veřejnosti, tak z politického prostředí. Pro řadu lidí jde o zajímavý a přínosný materiál. To, jestli si z ní politická reprezentace reálně něco vezme, se ovlivňuje těžko.

Autoři studie

Marína Urbániková (FSS MU, FSV UK), Klára Smejkal (FSS MU), Alice Němcová Tejkalová (FSV UK), Lenka Waschková Císařová (FSS MU), David Klimeš (FSV UK), Andrea Hanáčková (FF UP)