Recenze: I’ll do my own lashes, aneb tělo pod dohledem

Chvíli před tím, než modelky vyrazí na molo, je obklopuje skupina vizážistů, vlasových stylistů a dalších asistentů. K přípravě na přehlídku patří i natáčení řas kovovými kleštičkami. Drobný, ale bolestivý úkon, při němž může neopatrnost způsobit slzení a ohrozit samotné vystoupení. Spousta modelek tento zásah odmítne se slovy „Své řasy si upravím sama“. Právě tato věta se stává klíčem k výstavě snímků slovenské fotografky Leny Knappové.

Výstavu I'll do my own lashes otevřela Moravská galerie v Brně minulý týden. Zájemci ji mohou navštívit do 13. září v atriu Pražákova paláce. Na výběru fotografií z archivu čítajícího několik tisíc snímků se kromě autorky podílel kurátor Robert Musil.

Syrové snímky z backstage

Fotografie Leny Knappové zachycují zákulisí módních přehlídek vyznačující se kontrolovanou hektičností a ztrátou osobního prostoru. Fotografka pracuje s některými principy takzvané přímé fotografie, a to konkrétně s bezprostředním, neinscenovaným zachycením reality a důrazem na okamžik. V tomto ohledu autorka působí silně především svou intuicí pro volbu místa a přesného momentu.

Snímky zobrazují velmi tělesné a intimní situace, ke kterým však Knappová přistupuje odosobněně, čímž posiluje dokumentární charakter.

Neuhlazenost a zdánlivá nahodilost kompozice odpovídá chaotickému obsahu fotografií, které kontrastují s formálním a čistým prostředím samotných přehlídek. Převaha černobílých snímků navíc tvoří nadčasovost, potlačuje zdobnost a vede pozornost k zachycenému okamžiku.

Nastavení hranic

Zásadní roli hraje také název výstavy. Fráze I'll do my own lashes symbolizuje akt osvobození, sebeobrany před cizími zásahy a nedůvěry v ostatní. Některé fotografie zobrazují odevzdání do rukou systému, jiné znovuzískání kontroly nad vlastním tělem.

Snímky jsou rozestavěné volněji, kurátor však dbal na blízkost protichůdných fotografií k cyklickému vytváření kontrastů. Jednotný oblouk od rezignace po emancipaci by sice přímočaře navedl návštěvníky, ale rozbil by atmosféru zmatku typickou pro backstage.

Pojmenování výstavy zároveň odráží pracovní přístup samotné Knappové. Slovenská fotografka podle vlastních slov pracuje bez asistentů a s plnou kontrolou nad svými snímky.

Výstava tak otevírá i obecnější otázku důvěry a osobních hranic. Zároveň však k tomuto způsobu čtení nenutí a obstojí i jako samostatný estetický zážitek.

Prostor výstavy jako součást sdělení

Za silnou stránku považuji také design samotné místnosti výstavy. Scénograf Marek Cpin proměnil malé atrium Pražákova paláce v téměř klaustrofobní prostor napodobující stísněnost zákulisí přehlídek.

Uprostřed krychlové místnosti s černými stěnami stojí instalace z temných záclon, která ukrývá autorčinu nejoblíbenější fotografii. Tento objekt zabírá podstatnou část prostoru a nutí návštěvníky obcházet jej obvodovou uličkou. Při vyšší návštěvnosti tak dochází k narušení osobního prostoru. Stejný efekt vzniká i při vstupu do prostoru ukrytého za záclonami.

Stísněnost se vytrácí ve chvíli, kdy je návštěvník v místnosti sám. Jakmile však přijde další člověk, pocítí nepříjemné omezení soukromí.

Nedomyšleně může působit bodové osvětlení směřující na fotografie. V přítmí totiž způsobuje odlesky a z větší vzdálenosti ztěžuje viditelnost snímku. I tento prvek však zapadá do celkové koncepce. Lesku totiž divák zabrání tím, že se k fotografii přiblíží, čímž opět simuluje překročení intimní hranice.

Přestože nepohodlné pozorování může někoho odradit, výstava nutí diváka aktivně sdílet atmosféru z fotografií.

Cenný vhled do nevšedního prostředí

Snímky nabízejí vhled za oponu noblesního světa módy ve své skutečné podobě a soustředí se na momenty profesionálního chaosu, odevzdanosti i vynucené absence soukromí. Zároveň výstava svým názvem obnažuje charakter samotné autorky Leny Knappové a vyplavuje otázky o (ne)důvěře a osobních hranicích.

V kombinaci s uzavřeným tmavým prostorem a rušivým osvětlením vzniká instalace, která návštěvníka nevede k pohodlnému pozorování, ale nutí ho sdílet neklid, jenž snímky zobrazují.

Výstava v atriu Pražákova paláce stojí za pozornost především díky své citové intenzitě a důsledně vystavěné dramaturgii.