Jedna cesta končí rovnou v nahrávacím studiu. Od hudby jede zase stopem na další

Díky stopu byl na obědě s italskou profesionální hráčkou League of Legends nebo přespával u člověka, který spolupracoval s The Prodigy. V Rakousku ho dva dny prováděl kluk, kterého zastavil na cestě z party. V Bosně a Hercegovině ho zase vozili po místech, kde probíhala občanská válka. Yenda Ševčík zažil na cestě šílené, nepříjemné i moc milé chvíle, které dnes prosakují jeho hudební tvorbou.

Yenda vyrazil na svou první cestu stopem do Amsterdamu. Byl zrovna čerstvě po maturitě, v živé paměti měl Na cestě od Jacka Kerouaca a po boku kamarádku s podobným cestovatelským cílem. „Vlastně to šlo docela hladce, domluvili jsme se s jedním kamioňákem. Moc jsme mu sice tehdy nerozuměli, ale z Prahy nás vzal rovnou do Amsterdamu,“ vzpomíná dnes na své začátky. Od holandského výletu rozšířil seznam navštívených zemí o Albánii, Bosnu a Hercegovinu, Chorvatsko, Španělsko, Slovinsko a další. Ne každá cesta přitom trvala jen pár hodin v jediném autě.

Poznávat životní příběhy je šancí rozhodnout o tom vlastním

Po několika letech na cestách mu stopování dalo vše, co od něj čekal, a možná ještě víc. „To, že mě okradnou v Barceloně, jsem třeba vůbec nečekal,“ žertuje, i když mu tehdy do smíchu moc nebylo. Kromě zážitků získal také spoustu známých a přátel, za kterými se může vracet a kteří naopak jezdí za ním. Nejvíce si ale cení životních příběhů, se kterými se během cest setkal.

Ve dvojici jednou například stopli řidiče, který jim vyprávěl, jak se vypracoval z ničeho, jak jeho manželka skončila s jinou ženou a jak dnes s nimi i s dětmi jezdí na dovolené. Nakonec jim ještě zaplatil noc v hotelu, jenom se pousmál a odjel. „Vůbec kolem sebe nekopal. Chtěl svůj život opravdu řešit. Člověku pak dojde, že i takové situace se dají řešit. A čím víc různých lidí potkávám, tím víc si můžu sám vybrat, co vlastně v životě chci,“ doplňuje při vzpomínce na muže, který jim jednou zastavil v Chorvatsku. Doma měl tři děti, byl závislý na heroinu a živil se rozvážením nákupů.

Kde začít a kam mířit?

„Pro stop jsem se nenarodil. Moc neumím s mapami, věčně nevím, kde jsem, a mám neustále vybitý mobil. Ale zase mám komunikační dovednosti na vysoké úrovni,“ popisuje Yenda své obtíže se smíchem. Nejtěžší je podle něj najít správné místo. Když člověk omylem vystoupí na cestě, kde projede jedno auto za hodinu, řeší se to složitě. Yenda se proto už za jízdy dívá na Hitchwiki – mapu s místy, která jsou podle předchozích stopařů označena za vhodná či nevhodná. „U Břeclavi je zastávka Boří les. Odtud jezdí všichni lidi směrem na Vídeň. Já sám znám zastávku jako své boty. Začínal jsem na ní už asi pětkrát, takže ji můžu osobně doporučit,“ doplňuje.

Ne vždy má přitom určený cíl své cesty. Na jednom výletě si například s kamarádkou řekli, že zkusí vyrazit úplně bez peněz a skončí kdekoliv. Vyzkoušel si také odletět do Albánie a zpět do Česka se vrátit stopem nebo zastavit někoho při cestování v Thajsku. Tam stopování sice nikdo neznal, ale nakonec to také klaplo. Momentálně má však jiný plán. „Chci se domluvit s kamarády, že bychom se rozdělili do dvojic a určili místo srazu, například Lublaň. Každý by se tam pak dostal stopem po svém. A u piva bychom si vyprávěli, co jsme na cestě zažili a koho jsme potkali,“ plánuje Yenda blízkou budoucnost.

„Ahoj, jmenuji se Yenda a pocházím z Česka…“

Občas je pro něj stopování náročné i po psychické stránce. Cestuje s lidmi, kteří mu úplně nesednou, nesdílejí stejné názory nebo si zkrátka nemají co říct. Ve stísněném prostoru auta s nimi pak tráví i několik hodin a těch aut a řidičů za den několik vystřídá. „Někdy už mluvím úplně na autopilota, protože nemám čas si od těch sociálních interakcí odpočinout. Na jednu stranu je skvělé, když mi do deseti minut zastaví další auto, ale zároveň za den devětkrát zopakuju, že jsem Yenda z Česka a dělám kreativní věci,“ vysvětluje s nadsázkou.

Lidi, lidi, lidi – důvěra v, předsudky vůči a jistota, že…

Stopař nikdy neví, jestli ho řidič nezaveze mimo trasu nebo se o něco nepokusí. Ani řidič si ale nemůže být jistý, že mu stopař, kterého bere k sobě do auta, neublíží. „Proto je to hodně vyrovnaná hra. Člověk by ale neměl jít nikam na sílu. Je lepší nechat auto odjet, protože nakonec stejně zastaví další,“ varuje při vzpomínkách na zvláštní rozhovory u krajnic zapadlých silnic.

Přestože na sebe musí v první řadě dávat pozor a každou situaci pečlivě zvážit, stopování ho zároveň nutí zpochybňovat vlastní předsudky. Přílišná nedůvěra by ho totiž zbytečně brzdila. „V Černé Hoře jsem ze začátku nechtěl moc jezdit s moc jezdit s muslimy. Měl jsem nějaké špatné zkušenosti a slyšel různá varování. Zrovna oni nám ale ve výsledku pomohli nejvíc. Takže tenhle předsudek se mi úplně rozplynul,“ přiznává upřímně.

Potkat dobré řidiče je přitom stejně důležité jako vydat se na cestu se správnými lidmi. Někteří kamarádi by s ním jeli rádi, když spolu sedí v bezpečí hospody. Spát pod širákem nebo se několik dní nemýt je ale náročnější. „Mít u sebe člověka, který cestuje stejně na punk jako já, taky není dobré, ale zároveň potřebuju být s někým, kdo to má podobně nastavené. A důležitá je hlavně vzájemná komunikace,“ zdůrazňuje. Malicherné spory způsobené frustrací z dlouhého čekání na rozpálených silnicích jsou však normální.

Na druhou stranu i proto Yenda stopování nebo celkově náročnější cestování doporučuje. Řešení problémů v nepříjemných situacích totiž mezilidské vztahy hodně vyzkouší i posílí. On sám vzpomíná na čas, kdy měl žaludeční potíže na hranicích v Albánii. Měl tehdy už málo vody a pochyboval, že ho někdo pustí do auta. „Kamarád mě ale celou dobu uklidňoval a snažil se situaci odlehčit. Když jsme se dostali na ubytování, nakoupil mi všechno, co jsem potřeboval. Pomohl mi se zotavit a právě to nás ještě víc spojilo. I kdybychom spolu už nikdy nikam nejeli, tahle vzpomínka mi zůstane,“ vypráví s nadšením.

Stopováním k hudbě, hudbou ke stopování

Kromě stopování se Yenda věnuje také hudbě, kterou vždy vnímal jako cestu pro reflexi vlastního života. Zatímco dřívější písně těžily především z party kultury, nyní promlouvají o všemožných cestách i spirituálních tématech. „Myslím, že se lidé posouvají spolu se mnou. Dřív jsme vyhledávali kluby a zpívali o psychedelických látkách, dneska si vyprávíme o našich cestách,“ popisuje svou menší, ale silnou komunitu známých, kamarádů a fanoušků, kteří za jeho koncerty jezdí i přes celou republiku.

Přestože na starší tvorbu nezanevřel, a nejen kvůli fanouškům ji hraje stále, s některými písněmi už se nyní neztotožňuje. Místo toho vypráví v nové písni Unterkirnach o letní cestě do Německa za přítelkyní, o stopování v noci na dálnici, o vybitém mobilu i o náhodném setkání s další stopařkou. Na začátku léta chce také vydat EP s názvem Beach club, které nahrál ani ne čtyřiadvacet hodin po návratu z Thajska. „Stojím si za tím, že je tam skutečně ostrovní thajský vibe. Byl jsem toho zrovna plný,“ sdílí své budoucí plány. Kromě vydání desky se těší především na festival Zobej život fest, který pořádá a také na něm hraje 22. srpna v Ludkovicích u Luhačovic.

„Zobej život fest“ by pro Yendu mohlo být i jakýmsi životním mottem. I když stále na něčem pracuje, nechtěl by tím trávit svůj veškerý čas. „Myslím, že dokud člověk nemá tolik závazků, měl by někam vycestovat. Ať si klidně koupí s kamarády letenky a vydá se kamkoliv. Dnešní kultura nás postrkuje k práci, užitečnosti a efektivitě. Lidé by se ale neměli soustředit jen na to,“ uzavírá na základě svých četných zkušeností.