Musel jsem podepsat, že hraju na vlastní riziko, říká fotbalista Vukadinović

V mládí přišel o ledvinu a lékaři mu doporučovali s fotbalem skončit. Špatná načasování i série chybných rozhodnutí znamenaly zklamání v několika klubech. I přes všechny nezdary patří Vukadin Vukadinović, především díky výkonům ve Zlíně, mezi vyčnívající křídelníky z prostředí českých trávníků.

Pětatřicetiletý srbský fotbalista obléká dres Artisu Brno teprve od léta. V Česku však strávil už patnáct let. Naučil se jazyk, oženil se s Češkou, plánuje zde zůstat po konci kariéry. Jako „polo-Čecha“ jej vnímají i spoluhráči.

„Do určité míry se budu vždy cítit jako cizinec, protože mám v příjmení -ić a nejmenuju se Honza nebo Martin,“ vysvětluje s úsměvem Vukadinović. Česko jej ale kvůli jeho nasazení rychle přijalo.

Nyní se jako doma cítí spíše tady než v Srbsku. „Balkánská mentalita je výrazně odlišná. I když mám volno, vrátím se tam maximálně na dva týdny. Déle to nevydržím a utíkám zase zpátky. Kompletně jsem přeladil na zdejší styl života,“ říká fotbalista. I při rozhovoru v rodném jazyce občas přimíchá české slovo.

Nejisté začátky

Talent a vztah k fotbalu zdědil Vukadin po svém otci, který ho také provedl fotbalovými základy. Od pěti let hrál v dětských ligách, ve dvanácti přestoupil do mládežnického týmu tehdy druholigového Hajduku Bělehrad. První zlom kariéry i života nastal v sedmnácti.

„Když vás v Srbsku nevezmou do akademie Crvene Zvezdy nebo Partizanu, dvou největších tamních klubů, nejspíš se vůbec neprosadíte. Táta mi řekl, že pokud se chci dál soustředit na fotbal, musím získat profesionální smlouvu, abych přispíval domácnosti,“ vzpomíná křídelník. Kdyby se tak nestalo, musel by se svého snu vzdát a věnovat se škole a běžnému zaměstnání.

Chvíli na to dostal nabídku hrát v Sezimově Ústí, kterou se rozhodl přijmout, a tak poprvé přišel do kontaktu s Českou republikou. Zároveň se fotbal pokoušel spojit se studiem. „Možná to bude znít směšně, ale ani nevím, o jaký obor přesně šlo,“ směje se. „Jen vím, že nějaká ekonomie. Studoval jsem jeden nebo dva měsíce, ale vůbec mi to nešlo skloubit s tréninky. Vybral jsem si fotbal, což se rodičům moc nelíbilo. Do Česka mě poslali hlavně kvůli škole.“

Srbskému hráči nakonec riskantní tah vyšel. V druholigovém Sezimově Ústí od osmnácti let nastupoval za A tým a odehrál v něm dvě sezóny.

Hororové zranění

Po vydařeném začátku s následným přestupem do prvoligového Jablonce mohla však kariéra předčasně skončit. V zápase juniorské ligy jej protihráč kopnul do oblasti ledviny, kterou nakonec museli doktoři vyoperovat. „Doktor mi naznačil, že kdybych na sobě měl víc hmoty, možná by se to nestalo... Všichni mi doporučovali konec s fotbalem. Žádný lékař si to nechtěl vzít na triko,“ povídá Vukadinović.

S koncem kariéry v jednadvaceti letech se ale smířit nemohl a po dvou letech rehabilitací se na trávník vrátil. „Zbylá ledvina úspěšně přebrala funkci té druhé, na fyzických testech jsem měl lepší výsledky než většina spoluhráčů. S návratem mi hodně pomohl spoluhráč Vít Beneš, který si dříve prošel úplně tím samým,“ vykládá Vukadin s údivem. Ve fotbalovém kontextu jde o velmi vzácné zranění.

„Musel jsem podepsat, že hraji na vlastní riziko. Máma s tímhle rozhodnutím dodnes není v pohodě a vždy se o mě bojí. Fotbalové kluby v tom ale vzhledem k mé kondici neviděly problém,“ pokračuje hráč Artisu.

Vrchol ve Zlíně

Návrat do fotbalu korunoval Vukadinović svým hostováním v pražské Slavii. Tehdejší trenér „Sešívaných“ Miroslav Beránek si chtěl srbského útočníka nechat i na další sezóny. Klub se však zrovna potýkal se složitou finanční situací a majitel nakonec koupi zamítl. Místo toho přišla do Jablonce nabídka ze Zlína, kterou klub i hráč přijali.

„Vůbec jsem tam tehdy nechtěl. Vydařila se mi sezóna ve Slavii a chtěl jsem u nich zůstat. Do posledních dní přestupového okna jsem doufal, že se kluby domluví a přestup se podaří, ale pražský tým nemohl zaplatit požadovanou částku. V Jablonci mi kvůli traumatu ze zranění nebylo psychicky dobře, Zlín tedy připadal v úvahu jako jediný,“ objasňuje fotbalista.

Netrvalo však dlouho, než si nový klub zamiloval. „Zlín mě hned na začátku hodně překvapil. Jako prvoligoví nováčci neměli ani zdaleka takové zázemí jako Jablonec nebo Slavia, ale faktorem X byl trenér Bohumil Pánik. Viděl ve mně talent a potenciál. On i celý klub mě okamžitě přijali,“ popisuje Vukadinović.

Srbský křídelník si nemůže vynachválit ani město. Během kariéry procestoval celé Česko a nejvíce mu vyhovuje Morava. „Například v Praze působí lidé chladněji a uspěchaněji. Ve Zlíně jsem cítil, že do něj patřím,“ říká.

Přišla sezóna 2016/2017 a s ní i největší triumf Vukadinovy kariéry – vítězství v Českém fotbalovém poháru, neboli MOL Cupu, čímž se Zlín zároveň kvalifikoval do příští sezóny Evropské ligy. Vukadinović tehdy v zisku trofeje sehrál důležitou roli. „Fenomenální moment a neuvěřitelný úspěch, díky kterému jsem se i já zapsal do klubové historie. Nevím, jestli se to klubu podaří podaří zopakovat v budoucích sto letech. Na tyto momenty se nezapomíná,“ pronáší.

Série neštěstí a pochybení

Další sezónu se však hráč rozhodl hrát v jiném dresu. Na vrcholu své dosavadní kariéry jej oslovila Sparta Praha, která se podle jeho slov zkrátka neodmítá. S tímto přestupem však přišel i několikaletý kariérní útlum.

„Do Sparty jsem přestoupil v nejhorší možnou chvíli. Chtěl mě jejich trenér Petr Rada, jenže o měsíc později jej nahradil Andrea Stramaccioni, který mě vůbec neznal,“ vysvětluje Vukadinović.

Italský kouč následně začal kupovat velká jména ze zahraničí, kteří před srbským křídelníkem dostávali přednost. „Těší mě, že jsem se s takovými hráči mohl seznámit, ale na hřišti to nefungovalo a já pro sebe bohužel nedokázal vybojovat více minut,“ dodává. Za chybu však tento přestup nepovažuje. Vukadina poslali na hostování zpět do Zlína, šanci ale nedostal ani po návratu do Prahy.

Nevydařená zastávka vyústila v několikaleté hledání ztracené formy. „Po Spartě jsem se dopustil tří velkých kiksů. Nejprve stěhování do tureckého Bolusporu, kde se trénovalo s velmi nízkou intenzitou,“ konstatuje fotbalista.

Po půl roce a ztrátě kondice se nepovedlo ani angažmá v Karviné, která tehdy bojovala o sestup. Ideálně se necítil ani v průměrné sezóně v Teplicích a tak se rozhodl přestoupit do klubu Radnički Niš ve své rodné zemi. To označil za svoji třetí velkou chybu.

„Pomyslel jsem si, že možná nastal čas pročistit si hlavu doma. Ve skutečnosti mi tam ale nic nevyhovovalo. Ani mentalita, ani styl hry,“ povídá Vukadinović. Tehdy devětadvacetiletý fotbalista netušil, kam dál a kariéra visela na vlásku.

Moravské světlo naděje 

Nabídka z klubu, v němž zažil nejlepší momenty své kariéry, představovala pro srbské křídlo restart po výkonnostní i mentální stránce. „Dali mi druhou šanci, a za to budu navěky vděčný,“ rozplývá se Vukadin.

Odehrál s klubem další dvě sezóny v první lize, ze které ovšem sestoupili do druhé. Vukadinović dostal nabídku z jiného klubu, aby mohl v první lize pokračovat, on ale zůstal Zlínu věrný.

„Nemohl jsem klub opustit. Nechtěl jsem opustit loď, když se potápí, obzvlášť když mi tolik dala,“ osvětluje fotbalista. Ve druholigové sezóně patřil s devíti góly a šesti asistencemi mezi nejlepší hráče týmu a pomohl jim vyhoupnout se zpět mezi elitu.

Do první ligy však putovali bez něj. „Skončila mi smlouva a vedení mi nabídlo prodloužení jen o rok. Ve svých letech bych si přál větší jistotu. Tu mi nabídl Artis se smlouvou na dva a půl roku,“ vykládá. Zároveň se mu líbí klubový projekt a doufá, že s líšeňským klubem zopakuje to samé, co se podařilo sezónu předtím ve Zlíně.

Důchod zatím neplánuje

Srbský křídelník na konci tohoto roku oslaví třicáté šesté narozeniny. Pro mnoho hráčů jde o věk, ve kterém se s kariérou loučí. Vukadin takhle nepřemýšlí. „Vždy se rozhoduji podle toho, jak se cítím v daném momentu. Nyní se mám moc dobře. Myslím, že mám klubu co nabídnout. Fotbal je můj život. Dokud bude moci moje tělo, budu moci i já,“ říká. Skončí, až pocítí ztrátu formy, aby si nepošpinil jméno.

„Jsem se svou kariérou spokojený. Když si vzpomenu, že mohla skončit už v jednadvaceti, musím za to, jak jsem nakonec dopadl, být vděčný,“ uzavírá fotbalista Vukadin Vukadinović.