Kapela Caramel: Studentská komunita je základ

„Smutní kluci z Brna”, jak si členové kapely Caramel rádi říkají, ve své tvorbě propojují melancholické texty a tvrdé kytary. Minulý čtvrtek si na své konto připsali další úspěch, když v Artbaru pokřtili nový singl Ruský spánkový experiment. Zpěvák a kytarista Matyáš Kyncl, bubeník Ondřej Kohoutek a produkční kapely Zdenka Benešová v rozhovoru mluví o brněnské komunitě a důležitosti vzájemné podpory.

Na Ruském spánkovém experimentu jste pracovali s Petrofskim. Není to vaše první spolupráce – jak se vám daří skloubit dva poměrně odlišné žánry dohromady?

M: U tohohle singlu i u Tesca, které jsme nahrávali s Petrem, to bylo podobné. Poslal jsem mu nahrávku, kde jsem zpíval a hrál na klavír. Text je můj a zůstal nezměněný až do konce. Co se týče hudby, je to jenom rozladěný klavír a kytara, které jsme nahráli na telefon. Mám rád tyhle nedokonalé zvuky, myslím si, že nahrávkám dodávají charakter. S Petrem jsme doladili instrumentál a on se pak pustil do produkce, kde celé skladbě dodal nádech synthpopu. Nakonec jsme se sešli ve studiu Space Tape v Praze, kde jsme nahráli zpěv.

 

Minulý týden jste nový singl pokřtili v brněnském Artbaru. Proč jste zvolili zrovna tohle místo?

M: Artbar už je dnes hodně splatý s naší kapelou, točili jsme tam videoklip k písni Noc a přesně před rokem se tam konala premiéra krátkometrážního filmu Rande, ke kterému jsme nahráli singl Jizvy. To místo je nám hodně blízké a za mě osobně musím říct, že i ten prostor je hodně zajímavý.

 

Čím vynikají brněnské hudební kluby nad kluby v jiných městech?

M: Určitě energií. To ale tolik nesouvisí přímo s kluby, ale s lidmi, kteří na koncerty chodí. Brno je naše domovské město, začínali jsme tady a ta energie je nepopsatelná. Já rád s humorem říkám, že lidé v praze neumí pogovat, ale vlastně jde také spíš o tu atmosféru. V Praze je to taky super, ale v Brně je to vždy šílenější.

O: Já nechci porovnávat města mezi sebou, ale je pravda, že jsme v Brně začínali a jde to poznat. Lidé znají texty písní, je to neskutečné. Za bicími chci fanouškům vrátit minimálně dvakrát takovou energii, jakou oni dávají mně. Pohání mě to.

M: Na křestu byla atmosféra úplně třaskavá. Myslel jsem si, že poslední koncert, který jsme hráli v prosinci v Kabinetu múz už nic nepředčí, ale minulý týden to bylo ještě o něco kouzelnější.

 

Potkáváte na koncertech známé tváře?

M: Hodně se to stávalo na našem začátku. Studoval jsem brněnskou konzervatoř a s kluky jsme měli okruh kamarádů ze školy, kteří nám chodili na koncerty. Potom se to začalo rozbíjet a začali se objevovat i lidi, které neznáme. Teď se naše publikum zase změnilo tím, že já i Zdenka studujeme JAMU.

Z: Mně dělá největší radost, když vidím, že nepřišli jen lidi z JAMU. Jsem ráda, když přijdou i studenti jiných vysokých škol, a nejen moji a Matyášovi kamarádi.

M: Jsou tam stálí fanoušci, kteří chodí vždy a zároveň lidi, které vůbec neznáme. Občas za námi i přijdou a řeknou, že nás poslouchají už od začátku, a to je skvělé.

 

Jak vnímáte ve svojí tvorbě spolupráci s brněnským studentstvem?

M: Jsou to mladí lidé stejně jako my a jsem rád, že si navzájem dáváme prostor. Například Rádio R nám ze začátku pomohlo se zviditelnit, hráli jsme na jejich akci v Káznici a byli jsme i hosty v podcastu Pod pódiem. Spolupracujeme i s lidmi s JAMU, například s Janem Polívkou, který hrál v našem videoklipu k písni Směj se, kde jsi plakala. Všechno je to provázané.

O: Při natáčení nám studenti JAMU pomáhají v produkci, scénografii a spoustě dalších věcí. S kamerou nám zase pomáhají lidé z Plzně. Je skvělé, že společně získáváme zkušenosti v rámci těch hudebních projektů.

 

Zdenko, jak to vnímáš ty jako člověk z produkce?

Z: Já si myslím, že studenti jsou to, na čem ty malé kapely stojí, a to obzvlášť v brněnské scéně. Brno je mnohem více studentské než Praha a vidím to i na koncertech. Objeví se tam i jiné věkové skupiny, ale to jsou většinou rodinní příslušníci, kamarádi nebo lidi, které jsme pozvali, ale největší část publika tvoří právě studenti. Tím se lišíme práve od Prahy, kde musí lidé kapelu opravdu znát, aby přišli na koncert. Líbí se mi, jak se jako studenti navzájem podporujeme.

 

Co vaše ambice do budoucna?

M: Co se týče prostorů, mě baví ta klubová atmosféra a myslím, že kluky taky. Naplňuje mě to, ale určitě bychom chtěli vyzkoušet i vetší pódia.

O: V Brně bychom chtěli zahrát v Sonu, v Praze například v Lucerně. To jsou naše větší cíle do budoucna.

M: Ty menší a střední kluby už zvládáme obstojně, ale taky bychom se chtěli víc podívat i mimo Brno a Prahu. Zkoušeli jsme pár polských písniček, moje rodina je totiž částečně z Polska. Psal jsem tedy nějaké polské texty, máme takovou ambici stát se Ewou Farnou číslo dva. Ten tah je velmi zajímavý, ale uvidíme, jak to dopadne.