V Británii se politika často odehrává až skoro shakespearovsky, říká první Češka v britské Akademii sociálních věd

Brno - Politoložka Monika Brusenbauch Meislová se stala historicky první Češkou zvolenou do britské Akademie sociálních věd. Docentka z Masarykovy univerzity se dlouhodobě věnuje britské politice a vztahům mezi Evropskou unií a Spojeným královstvím. „Je to veliká čest, ale nejde jen o symbolickou záležitost. Členství otevírá prostor pro intenzivnější mezinárodní spolupráci a zviditelňování české vědy," říká.

Když se ohlédnete za svou kariérou, byl nějaký moment nebo rozhodnutí, které ji zásadně nasměrovalo?

Určitě ano. Jedním z formujících momentů byl vstup České republiky do Evropské unie. Když jsem přemýšlela o tom, co studovat na univerzitě, byla to právě doba, kdy se u nás o evropské integraci velmi intenzivně debatovalo. Zapojila jsem se do kampaně před referendem a postupně si uvědomila, že právě evropská politika je tématem, které bych chtěla studovat. Proto jsem si vybrala politologii a evropská studia. Sice jsem se dostala i na práva a chvíli si pohrávala s myšlenkou studovat oba obory zároveň, ale nakonec jsem se rozhodla věnovat naplno jen jednomu. A nikdy jsem toho nelitovala.

Dlouhodobě se věnujete britské politice. Proč jste si jako hlavní oblast svého výzkumu vybrala právě Spojené království?

Začalo to vlastně trochu romanticky, přes literaturu. Od dětství zbožňuju knihy, jako malá jsem snila o tom, že budu pracovat v knihovně, abych jimi mohla být neustále obklopená. Na gymnáziu mě uchvátil Shakespeare, a právě přes něj jsem se postupně dostala k britské historii, kultuře i politice. Když jsem pak Británii v patnácti letech poprvé navštívila, úplně jsem se do ní zamilovala. Hned mi učarovala její atmosféra, smysl pro humor, vřelost, ale i jedinečná směs tradice a lehkosti, kterou v sobě má. A fascinující je i politicky. Je to země s mimořádně silnou parlamentní kulturou a institucionální pamětí, ale současně i prostor, kde se politika často odehrává až skoro shakespearovsky, s rozmáchlými gesty, silnými emocemi, výraznými osobnostmi a nečekanými zvraty. Pro politologa je to nebývale vděčný materiál ke studiu.

Britská Academy of Social Sciences

• sdružuje odborníky v oblasti společenských věd
• podporuje výzkum, vzdělávání a veřejnou debatu o společenských otázkách
• tvoří komunitu přibližně 1700 vědců, tzv. Fellows
• kandidáti jsou zvoleni na základě vědeckých výsledků a přínosu společnosti
• členové mohou používat titul FAcSS (Fellow of the Academy of Social Sciences)
• ze 74 nových Fellows jsou mimo Británii zastoupeny pouze Austrálie, Irsko, Finsko a Česká republika

Co vlastně zvolení mezi fellows prakticky znamená? Je to spíš čestný titul, nebo s sebou nese i konkrétní role, projekty či závazky?

Je to veliká čest, ale nejde jen o symbolickou záležitost ve smyslu nového titulu za jménem. Prakticky to znamená, že se člověk stává součástí velmi silné mezinárodní komunity odborníků, kteří se z různých oborových perspektiv věnují klíčovým společenským problémům současnosti. Akademie tímto oceněním vyzdvihuje nejen vědeckou excelenci, ale i širší dopad výzkumu na společnost, takže to s sebou nese závazek dál realizovat co nejkvalitnější výzkum a aktivně vstupovat do veřejného prostoru.

Jakým projektům se plánujete v Akademii věnovat? Otevírá vám členství třeba nové výzkumné možnosti?

Budu pokračovat především v tom, čemu se věnuji dlouhodobě, a sice výzkumu britské politiky, vztahů mezi Spojeným královstvím a Evropskou unií a také otázkám politické komunikace, legitimizace a digitální diplomacie. Členství v Akademii otevírá prostor pro intenzivnější mezinárodní vědeckou spolupráci, propojování výzkumu s širší veřejnou a sférou politického rozhodování, a zviditelňování české vědy. Moc se na to všechno těším.

Členové akademie jsou převážně z Velké Británie a historicky jste teprve třetí vědec ze střední a východní Evropy, který byl zvolen. Čím si podle vás vysvětlujete, že je region v této instituci zatím zastoupený tak málo?

Potkává se tu několik faktorů. Academy of Social Sciences je bytostně britská instituce, pro mimobritské vědce je tak už ze samotné podstaty mnohem těžší se do tohoto okruhu dostat. Britské akademické prostředí je navíc extrémně soutěživé, s vysokou koncentrací špičkových univerzit, etablovaných profesních sítí a top světových vědců.

A pak je tu i širší strukturální rovina. Region střední a východní Evropy sice bezpochyby má řadu vynikajících vědců, ale jako celek stále výrazně zaostává za evropskou špičkou. Obecně méně publikujeme v kvalitních mezinárodních časopisech, získáváme méně velkých grantů a máme slabší zastoupení v redakčních radách renomovaných vědeckých žurnálů a v dalších klíčových mezinárodních strukturách. To všechno se pak přirozeně promítá i do omezenější viditelnosti regionálního výzkumu, a tím pádem i menšího zastoupení v podobně prestižních institucích. O to pozitivnější zprávou je, že se to postupně mění k lepšímu.

Je podle vás pro vědce z menších zemí obecně náročnější prosadit se v mezinárodním akademickém prostředí?

Nejde ani tak o velikost země jako spíše o to, odkud člověk do mezinárodního akademického prostoru vstupuje. Jsou i malé země, které ve vědě excelují, třeba Švýcarsko nebo Nizozemsko. Takže nejde jednoduše říct, že menší země to mají automaticky těžší. Spíše platí, že náročnější to bývá pro vědce z regionů, které nestojí v tradičních centrech mezinárodní vědy a nemají tak silné institucionální zázemí, přístup k vlivným sítím, zdrojům apod. Dnešní akademický svět je naštěstí v mnoha ohledech stále otevřenější, a pokud člověk dělá kvalitní výzkum, publikuje, buduje mezinárodní spolupráce a aktivně vstupuje do odborných debat, může se prosadit i mimo ona hlavní centra. I když to stojí nemalé úsilí.

Jaké jsou vaše další profesní nebo výzkumné cíle?

Je jich stále hodně, akademická práce je vlastně nikdy nekončící proces, a právě to mě na ní moc baví. Intenzivně se věnuji stávajícímu výzkumu témat spojených s britskou politikou, politickým diskurzem, legitimizací a digitální diplomacií, podávám nové granty, pracuji na knihách, vedu doktorandy, za dva týdny odlétám do Oxfordu. Vedle výzkumu je pro mě velmi důležitá i pedagogická práce. Mám upřímnou radost, když se daří propojovat výzkum s inspirativní výukou, s novými kurzy a podporou studentů a studentek. A neméně významná je pro mě i třetí role univerzity, tedy vstupování do veřejné debaty a snaha přenášet poznatky z výzkumů mimo akademické prostředí. Považuji to za nesmírně podstatné. Univerzita nesmí být uzavřeným světem sama pro sebe, ale živou součástí společnosti.

Hostujete na univerzitách ve Velké Británii i ve Francii. Vnímáte rozdíly v tom, jak se v těchto zemích přistupuje ke společenským vědám ve srovnání s Českem?

Rozdíly určitě vnímám. Britské prostředí je vysoce profesionalizované a silně orientované nejen na excelenci výzkumu, ale také na jeho praktický dopad. Důraz se tam klade na to, aby sociální vědy dokázaly vstupovat do veřejné debaty, oslovovat tvůrce politik a srozumitelně ukazovat, proč jsou pro společnost důležité. Ve Francii je zase patrná jiná intelektuální tradice, trochu jiný styl akademické diskuse i jiný rytmus debat. Je tam silná tradice teoretického myšlení a člověk intenzivně cítí, jakou roli tam hraje širší intelektuální kultura. A právě tyto rozdíly jsou pro mě mimořádně obohacující. Různá akademická prostředí mají různé přednosti, různé akcenty a různé způsoby, jak propojují výzkum, výuku a veřejné působení. Je skvělé se jimi inspirovat.

Je to už šest let od brexitu. Které oblasti podle vás utrpěly ve vzájemné spolupráci největší trhlinu a kde naopak zůstalo partnerství poměrně pevné i přes institucionální odloučení?

Těch narušených oblastí je bezpochyby víc než těch nedotčených. Jako akademička nemohu nezmínit program Erasmus+ a širší oblast studentských a akademických mobilit. To je jeden z citelných důsledků brexitu, protože šlo o oslabení každodenního lidského propojení mezi Británií a širším evropským prostorem. Právě možnost přirozeně studovat, vyjíždět, navazovat kontakty a vytvářet dlouhodobé vazby je jedním z velmi cenných rozměrů evropské spolupráce. O to více mě těší, že se nyní Spojené království do programu Erasmus+ vrací, byť se ještě mnohé dolaďuje. Je to symbolicky důležitý signál. Naopak poměrně pevné zůstalo partnerství v oblasti vnitřní bezpečnosti, tedy v otázkách, jako je boj proti terorismu, organizovanému zločinu, převaděčství, kybernetické hrozby a další formy přeshraniční kriminality.

Řada průzkumů naznačuje, že Britové dnes hodnotí odchod z Evropské unie spíše negativně. Můžeme proto očekávat, že se britští politici budou v budoucnu snažit o další prohlubování vztahů?

Jednoznačně ano, jakkoli to nebude mít podobu nějakého dramatického „návratu“. Půjde o postupné, pragmatické sbližování tam, kde je to výhodné pro obě strany. Současná britská vláda postupuje velmi opatrně: chce „reset“ vztahů, snižování obchodních bariér a užší spolupráci v oblasti bezpečnosti, ale zároveň odmítá návrat k jednotnému trhu a do celní unie. Sama si tedy vytyčuje jasné mantinely. I v jejich rámci ale existuje poměrně široký prostor pro další prohlubování vztahů. Současné geopolitické změny navíc obě strany stále silněji tlačí k tomu, aby spolupracovaly těsněji a intenzivněji.