Smrt v naší společnosti vytlačujeme místo toho, abychom jí dávali prostor

Gabriela Doubek je nezávislá obřadnice, která obřady vždy připravuje podle představ pozůstalých nebo zesnulého. Pozůstalé motivuje k tomu, aby se v obřadu co nejaktivněji zapojili. Pomáhá lidem najít cestu k vyrovnání se smrtí a radí, jak o ní mluvit s blízkými.

Co vás přivedlo k vaší profesi?

Když mi asi deset let zpátky zemřela babička, poprvé jsem se zapojila do organizace pohřbu. Překvapilo mě, když rodina řešila, jestli a jakou formou jí udělat obřad. Říkala jsem si, že nejzásadnější je, abychom se s ní rozloučili správně a také to, aby na obřadu promluvili lidé, kteří ji opravdu znali – ne lidé, kteří o ni v podstatě nic nevěděli. Rozhodla jsem se vzít si slovo a jít do organizace. Rodina mě moc nechápala, říkala si, zda toho na mě není moc. Mně to ale přišlo přirozené. Po obřadu za mnou chodili lidé a děkovali mi, že jsem se toho ujala. V tu chvíli mi došlo, že vůbec není běžné, aby lidé vstali a řekli pár slov o někom, koho měli rádi. Na základě této zkušenosti jsem se rozhodla stát pohřební obřadnicí.

Jak tato práce změnila vaše vnímaní života?

Moje práce mi pomáhá v zásadních životních momentech. Přeskládala mi hodnoty. Díky tomu, že smrt beru více v potaz, dělám jiná zlomová rozhodnutí. Stále mám však chvíle, kdy si říkám, že nechci umřít. Rozhodně nemůžu říct, že bych se smrtí byla plně smířená.

Jak změnil váš pohled na smrt přístup ke vztahům?

Hodně. Vztahy jsou přece jen o čase. Dávám větší pozornost tomu, jestli jsou moje vztahy zdravé, jestli je třeba nějaké opouštět nebo naopak posilovat. Vztahy nabývají větší hodnoty právě díky tomu, že jsou konečné.

V čem si myslíte, že naše koncepce smrti zaostává v kontrastu s jinými kulturami?

Rok zpátky jsem navštívila Váránasí, což je jedno z nejstarších kulturních a náboženských center v Indii. Tam jsem zjistila, jak běžné je v západní kultuře vnímat různé složky života jako oddělené - spiritualitu od každodennosti, život od smrti. Smrt ideálně přesouváme úplně do pozadí, protože negativně ovlivňuje naši produktivitu. Vymezení prostoru na prožití smrti nejde dohromady s tempem naší společnosti. V hinduistické kultuře probíhají všechny složky života paralelně. Ve Váránasí se s lehkostí mísily pohřby, pálení těl a modlitby s každodenním životem. U nás je vše více strukturované. Na vnímání smrti máme striktně vymezený čas i prostor: v neděli se chodí do kostela, za smrtí se chodí na hřbitov, jinam ne.

Co bychom tedy měli dělat jinak?

Měli bychom smrt více integrovat do života. Když ji vytěsňujeme, stává se z ní strašidlo, které se vrací zpět v horších podobách. Proto vnímám jako jeden z hlavních úkolů naší společnosti přizvat smrt do života. Myslím, že díky tomu můžeme být spokojenější a vyrovnanější.

Často tvrdíte, že strach ze smrti je pro člověka ten nejzákladnější. Je něco, čeho bychom se měli bát stejně jako smrti?

Nemyslím si, že bát se je samo o sobě dobré, ani že je něco, čeho bychom se měli bát stejně jako smrti. Naopak, přijetím smrti můžeme odhalit spoustu dalších strachů, které ze strachu ze smrti plynou, což nám dává možnost se s nimi lépe vypořádat. Když se smíříme s tím, že smrt nemůžeme ovládnout, získáme větší klid v dalších oblastech našeho života.

Jak se vypořádáváte se smutkem, který je s vaší prací spojený?

Nejvíce mi pomáhá, že si udržuji otevřené srdce místo toho, abych se vůči smrti vymezovala. Nechávám plynout emoce, které se ke každé zkušenosti se smrtí pojí. Díky tomu jsem o to více vděčná za sebe a všechny, které mám stále po svém boku. V nejnáročnějších případech mi pomáhá také sauna nebo koupel ve studené vodě. Je to dobrý způsob, jak z těla dostat emoce.

Co si myslíte, že je po smrti?

Věřím tomu, že na každého po smrti čeká to, co chce, aby následovalo. Věřím ve svobodnou vůli, která každému po smrti přidělí to, co si přeje.