Politizace sudetoněmeckého sjezdu brání smíření, říká politoložka Jana Urbanovská

Brno - Sudetoněmecké dny se letos poprvé uskuteční v České republice, a ještě před svým konáním vyvolaly ostrou politickou reakci. Podle expertky na česko-německé vztahy Jany Urbanovské však dnešní podoba sudetoněmeckého hnutí už neodpovídá obrazu, s nímž část české veřejnosti stále pracuje. Téma odsunu a Benešových dekretů podle ní zůstává citlivé hlavně proto, že se s ním česká společnost nikdy zcela nevyrovnala.

Před dvěma týdny proběhl v Brně mítink SPD proti sjezdu sudetských Němců, překvapuje vás, že jde pořád o takhle emočně silné téma?

Z dlouhodobého hlediska jsem překvapená byla, protože bych si myslela, že už je to téma vyčpělejší, než se ukazuje. Za poslední tečku jsem považovala prezidentskou volbu Zeman versus Schwarzenberg. Od té doby až do letoška nic tak velkého neproběhlo, takže nezastírám, že mě to překvapilo.

Z úst Tomia Okamury a dalších zazněla na adresu sdružení spousta obvinění z návaznosti na nacistickou minulost. Když se vrátíme do roku 1950, kdy spolek vznikl, jaké byly hlavní myšlenky a motivace, které za jeho vznikem stály?

Spolek vznikl s cílem vydobýt si zpět právo na domovinu. Tak to zkrátka bylo, a byť se v Chartě vyhnanců z roku 1950 zřekli msty a odplaty, tak to právo na domovinu dlouhá desetiletí chtěli získat zpátky. A to trvalo až do nultých let.

Do nultých let šlo tedy o převažující názor?

Ano, až do té doby šlo o hlavní důvod jeho existence. Až v roce 2015 došlo k vypuštění nároků na území a majetky. Základní linka byla taková, že ztrátu československého občanství a majetku a následné vyhnání považovali za křivdu a nespravedlnost a přáli si, aby to bylo nějakým způsobem odčiněno. Což nemusí nutně znamenat, že si všichni mysleli, že se vrátí zpátky do svých původních chalup a budou mít opět k dispozici své rodinné jmění. Vedle toho tam byla velice silná linka udržování kulturního dědictví, která později převážila, hrany se začaly otupovat a ze spolku odešli, nebo byli odejiti, ti největší radikálové. Spolek postupně mířil k linii, kterou zastává teď a kterou reprezentuje Bernd Posselt. Ten patřil k těm umírněnějším, byť jeho obraz v české veřejnosti možná takový není.

Když se podíváme na samotný sjezd, tedy sudetoněmecké dny, které se budou konat v Brně, jde dnes o politicky významnou událost, nebo to máme vnímat spíše jako komunitní připomínkovou akci?

Je to kulturně-společenská až folklorní záležitost, i když tam samozřejmě vystupují i bavorští politici. Je tradice, že každého Sudetoněmeckého sněmu se účastní bavorský premiér. Jsou tam i ostatní členové bavorské vlády a další politici, což lze považovat za politickou složku akce, ale je nezbytné se podívat, co tam ti politici říkají. Ta rétorika, kterou jsme byli zvyklí si spojovat se Sudetoněmeckým krajanským sdružením v dřívějších dekádách, už zcela absentuje. Veškeré projevy jsou rámované přátelstvím mezi Čechy a Němci a budováním mostů, a to všechno je ještě zasazené do kontextu Evropy. Evropská linka a linka dobrého sousedství je naprosto dominantní a žádné revanšistické projevy už tam neuslyšíme.

Při pohledu zpět do 90. let, bylo nevyhnutelné, že se otázka vysídlenců po revoluci opět promítne do vzájemných vztahů ČR a Německa?

Byla nevyřešená, takže zkrátka byla na stole. I v podmínkách již nekomunistického Československa Sudetoněmecké krajanské sdružení nadále pokračovalo v cílech, které mělo. Představovali si, že v kontextu demokratického režimu třeba dosáhnou něčeho víc, ale nenašli zastání u spolkové vlády v Německu a česká vláda s nimi také nechtěla jednat, protože to v jejích očích nebyl partner k jednání, šlo o zájmovou organizaci.

Česká republika po roce 1989 usilovala o „návrat do Evropy“, který samozřejmě obnáší i dobré vztahy s Německem. O jak významnou překážku v této cestě šlo?

Sudetoněmecké krajanské sdružení chtělo využít moment blížícího se vstupu České republiky do Evropské unie, protože si představovalo, že ústupky podmíní český vstup do EU. Svoje vyhnání zkrátka považovali za něco, co není v souladu s mezinárodním právem a s evropskými závazky k ochraně lidských práv. Například v Evropském parlamentu hlasovali poslanci CSU proti vstupu České republiky do EU. Jen nebyli v pozici, kdy by toho mohli reálně dosáhnout.

To byl tedy přístup samotného spolku, jak se k tomu stavěla německá vláda? Jaký názor převažoval?

Taky nechtěla, aby ty jejich požadavky komplikovaly česko-německé vztahy. Na mezivládní úrovni se od toho distancovala a nikterak jim nepodávala pomocnou ruku ve vymáhání požadavků, které tehdy měli. Spíš to byl takový iritant vzájemných vztahů, rétorika byla tenkrát ještě opravdu vyhrocená, radikální až agresivní.

V roce 1997 byla podepsána Česko-německá deklarace s cílem historické křivdy překonat, o jak zásadní zlom se jednalo?

Byl to obrovský diplomatický úspěch. Asi maximum možného v té době. Jednání určitě nebyla jednoduchá, probíhala relativně dlouho a velmi utajeně, aby nedošlo k úniku nějakých informací, které by potom mohly zkomplikovat její přijetí. Její hlavní poselství bylo, že uznáme, že obě strany mají nějaký svůj výklad historie, mají svůj právní řád a mají svoji perspektivu. Bylo zjevné, že na jednotné lince se obě země neshodnou, nicméně se domluvily, že sporné otázky minulosti už nebudou komplikovat budoucí vztahy. Šlo udělat za minulostí tlustou čáru. Samotná deklarace a její vyznění jsou rozhodně velmi dobré a mám hlubokou úctu k těm, kteří ji vyjednali. Z dlouhodobějšího hlediska nicméně „tlustá čára za minulostí“ podle mě není úplně produktivní koncept, což se  teď možná ukazuje. Nemůžeme říct, že uděláme tlustou čáru za minulostí a tím, že tohle řekneme, se vše vyřeší, uzavře a už se nám to nebude vracet. Je potřeba s tím nějak dál pracovat.

Jaká je alternativa?

Otevřeně o tom mluvit, zkoumat a pojmenovávat minulost ze všech úhlů pohledu. Není možné se tvářit, že jsme tím minulost vyřešili, že už to nebude vztahy zatěžovat a že se s tím společnost vyrovná. Myslím, že étos Česko-německé deklarace se vlastně moc nepropsal do společnosti. Bylo to něco, co vyčistilo obrovské dusno v mezivládních vztazích a nastartovalo procesy, které vztahy později obrovsky zlepšily. Byl založen Česko-německý fond budoucnosti, což je naprosto klíčový pilíř pro vzájemnou spolupráci na občanské úrovni. Rozjely se projekty výměny mládeže a různé kulturní akce, setkávání, partnerství měst a obcí, a to vztahy strašně moc posunulo. Ale samotná podstata podle mě vyřešena nebyla.

Již jsme se dotkli české SPD, která je nejhlasitějším nositelem otázky vysídlenců u nás. Kdo je hlavním nositelem v současném Německu?

Z celoněmeckého hlediska jde spíše o marginální téma. Já si myslím, že zdaleka ne každý Němec vůbec zná pojem sudetský Němec a uměl by ho vysvětlit. Tím, jak se to politizovalo, tak se to třeba dostává i do celoněmeckých médií, ale jinak to rozhodně na celostátní úrovni nemá žádného politického nositele. Samozřejmě je to velké téma v Bavorsku.

To byla má další otázka. Liší se v něčem přístup bavorské a spolkové vlády?

Vláda v Berlíně řeší opravdu úplně jiné věci. Před pár dny se nechala slyšet, že Sudetoněmecký den v Brně není téma, kterým by se chystala zabývat. To je hodně odlišné od Bavorska, které je specifické v tom, že se v něm usadila většina vysídlených Němců. Bavorská vláda už několik let po válce převzala záštitu nad sudetskými Němci, kteří se stali významnou voličskou skupinou CSU. Říká se, že v současné době každý čtvrtý až pátý obyvatel Bavorska má kořeny mezi sudetskými Němci, pocházejícími z českého území. Takže tam je to společensky i politicky významnější téma.

Jedna ze stran, která se označuje za reprezentanta vysídlenců, je AfD, blízký spojenec české SPD. Není tam trochu rozpor s rétorikou, kterou jsme mohli slyšet na zmiňovaném mítinku?

Samozřejmě je v tom obrovský rozpor. AfD je jediná z větších politických stran v Německu, která požaduje zrušení Benešových dekretů a podmiňuje tím dobré vztahy s Českou republikou. Takže je naprosto absurdní, že je SPD považuje za své spojence. Obdobné je to v případě Rakouska, kdy se zase FPÖ jako strana, která rovněž požaduje zrušení Benešových dekretů, tváří jako spojenec SPD. SPD se netají blízkými vazbami s nimi, nicméně dosud jsem nezaznamenala žádný komentář z jejich strany, kde by se k tomuto paradoxu vyjádřili.

Už jste to trochu naznačila, ale je odpolitizovaný dialog, třeba cestou konání sjezdu u nás, cestou k tomu, aby se emoce v této otázce utlumily?

To už se teď nestane. Politizované už to je. Akce demonstrativně proběhne bez účasti vládních představitelů, což koneckonců nebude ani poprvé, ani naposledy. Většinou, když už se tam někdo z členů vlády objevil, tak se zdůrazňovalo, že tam je soukromě, a ne jako reprezentant vlády. Ale pokud by bývalo nedošlo k tak silné politizaci, tak si myslím, že to by určitě mohla být příležitost se zase posunout ve vyrovnání se s minulostí. Mohl to být významný milník v česko-německém smíření, což je proces, který není rychlý a může klidně trvat řadu desetiletí. Ani si nemyslím, že to má nějaký koncový bod. Mohla to být příležitost se setkat, příležitost vidět, jak něco jako Sudetoněmecký sněm vypadá, a zbavit se některých stereotypů, zjistit, že se nemáme čeho bát.

Povede se to někdy? Přistupovat k této otázce bez emocí?

Bez vyhrocených emocí. Já vůbec nepotřebuji, aby něco bylo bez emocí. Emoce jsou v pořádku, jsou součástí našich životů, ale tyto vyhrocené emoce plné nenávisti a zášti ničemu určitě nepomáhají.