Ženské tělo medicína přehlíží. Brzdou vědkyň není mateřství, ale neflexibilní systém, upozorňuje odbornice

Česká věda přehlíží ženy na diskuzních panelech i v medicínském výzkumu. Upozorňuje na to vědecká novinářka Pavla Hubálková v nové knize Neviditelné ženy ve vědě. Její zjištění navíc boří častý mýtus o mateřství. Kariéru výzkumnic podle ní nebrzdí péče o děti, ale především chybějící zkrácené úvazky a neflexibilní systém.

Vaše nová kniha se jmenuje Neviditelné ženy ve vědě. V čem přesně tato neviditelnost spočívá a kde v českém akademickém prostředí ženy nejvíce chybí?

Ten název je slovní hříčka, která ukazuje na dva problémy. Zaprvé je žen-vědkyň málo, to se projevuje například na diskuzních panelech a konferencích, kde zkrátka nejsou vidět. Zadruhé ale ženské tělo chybí i jako samotný předmět výzkumu. Víme toho málo o menstruaci, menopauze, dokonce i porodech. V medicíně se často léčí „univerzální člověk“, což je ve většině případů muž, přestože ženská fyziologie reaguje na bolest nebo kardiovaskulární potíže jinak. Historicky byla zkrátka věda doménou mužů a na témata, která více trápí ženy, se zapomínalo.

Jako novinářka máte vhled i do mediálního prostředí. Volají redaktoři při hledání expertů pro své články automaticky raději mužům?

Situace se naštěstí mění k lepšímu. My novináři často potřebujeme „mluvící hlavu“, která nám problém rychle vysvětlí. Vědkyně bývají méně flexibilní, nebo jim chybí sebevědomí a do médií jít nechtějí. V tom obrovském časovém presu je pro novináře prostě jednodušší sáhnout po už odzkoušených profesorech. Najít dobrou expertku je někdy náročnější, ale už vznikají iniciativy, které to usnadňují.

Často se jako hlavní brzda v kariéře vědkyň zmiňuje mateřství. Ukazují data a příběhy z vaší knihy, že ženy brzdí skutečně samotná péče o děti, nebo je problém jinde?

Je to hodně o nastavení mysli – ani ne tak samotné vědkyně, ale okolí. V knize například zpovídám Janu Klánovou, která měla desetiletou kariérní přestávku a dnes je špičkovou vědkyní. V dnešní době dlouhých kariér pár let doma s dítětem podle ní není problém. Řada vědkyň ani nechce být s dětmi doma celé tři roky, ale naráží na neflexibilní systém. Chybí zkrácené úvazky, podpora ze strany institucí i dostupná péče o děti. Také se často automaticky předpokládá, že mladá žena brzy odejde na mateřskou, a to jí brání v kariérním postupu.

Při psaní jste mapovala i situaci v Brně. Jak si zdejší instituce vedou v podpoře žen ve srovnání se zbytkem republiky?

Osobně nerada dělám rozdíly mezi Brnem, Prahou a světem, protože věda je jen jedna a je mezinárodní. Ale musím říct, že v Brně jsou špičková centra s výborným vybavením i „mezinárodní“ systémem fungování.

Kniha představuje úspěšné vědkyně. Nebála jste se, že se tím trochu opomene problém těch žen, které systém nepodpořil a z vědy musely tiše odejít?

Hodně o tom přemýšlím. I ty úspěšné vědkyně v knize ale ukazují, že to neměly jednoduché a musely překonávat spoustu překážek. Do budoucna by mě lákalo zpracovat právě téma žen, které z vědy odešly, nebo těch, které pracují na technicko-hospodářských pozicích. Tyto ženy pomáhají s granty a provozem, jsou pro chod vědy naprosto klíčové, ale přitom jsou skutečně neviditelné. Tedy nejsou na odborných publikacích ani v médiích.

Co z vašich závěrů vyplývá jako první konkrétní krok, který by měly instituce zavést pro zlepšení celé situace?

Jednoznačně hledat pestrost ve všech úhlech pohledu. Znamená to zvát k rozhodovacím stolům nejen ženy, ale třeba i mladé nebo lidi z praxe. Je důležité, aby o budoucnosti institucí nerozhodovali jen profesoři nad šedesát let, ale aby tam zaznívaly různé zkušenosti.