Vesnice uprostřed Brna. Příběh poslední dělnické kolonie, přibližuje nová výstava

Brno - Nová výstava Od Skály po Kamenku ukazuje život v poslední brněnské nouzové kolonii. Oslavuje 101. výročí založení této čtvrti skrze dobové fotografie, výpovědi místních obyvatel a díla lokálních umělců.

Kamenná kolonie v Brně slaví 101 let

Muzeum města Brna otevřelo novou výstavu o brněnské Kamence. Od čtvrtka si budou moci návštěvníci v prostorách muzea na Malém nádvoří hradu Špilberk prohlédnout tři místnosti, které zachycují vývoj této poslední brněnské nouzové kolonie. A to skrze příběhy jejích obyvatel a zvyky, které ji provázejí od počátku 20. století do současnosti.

​Myšlenka výstavy vzešla od architekta a obyvatele kolonie Radima Horáka. Místní na ni zapůjčili dobové předměty a vystavena jsou i díla umělců spojených právě s Kamenkou.

​„Kamenka je fenoménem dnešní doby. Původně pro mě tato kolonie byla jen malebné místo, o kterém nikdo moc nevěděl, ale později jsem Kamenku poznala z jiné stránky. Život se tam děje lidštěji, tak nějak spontánněji,“ uvedla kurátorka Žaneta Ročková, která sama v Kamenné kolonii žila.

​Vesnice uprostřed města

​Kamenku místní obyvatelé popisují jako vesnici uprostřed velkoměsta. Jedná se o asi 130 malých domků, které obklopují skály Červeného kopce. I přesto, že odtud lze dohlédnout na brněnské výstaviště i katedrálu sv. Petra a Pavla, je Kamenka jednou z nejizolovanějších částí Brna.

​Tato kolonie vznikla jako takzvaná nouzová pro rodiny chudých dělníků z lomu pod Červeným kopcem, kde se od počátku 18. století těžil kámen. Jednalo se o sousedství, kde se stavělo často bez stavebního povolení i většího územního plánování. Proto jsou všechny domy postaveny poměrně chaoticky a blízko u sebe.

​Kamenka nebyla jedinou nouzovou kolonií v Brně, další vznikaly pro dělníky ve Slatině, Líšni i na Veveří. Dodnes se však dochovaly pouze části. Tím je Kamenka výjimečná – díky své poloze ji nikdy nepohltila zástavba velkoměsta. I z toho důvodu se v sedmdesátých letech začali do Kamenky stěhovat mladí lidé a umělci, kteří utvořili druhou etapu jejího vývoje. Izolovanost jim dovolovala tvořit svobodněji i v době normalizace. Jedná se například o fotografa Rostislava Čuříka nebo právě architekta Radima Horáka, kteří v kolonii žijí dodnes.

​Kamenka je charakterizována úzkou komunitou. I když se na první pohled může zdát, že jde o turistickou atrakci, ve skutečnosti většinu domů obývají obyčejní lidé, mladé rodiny s dětmi, ale také starousedlíci. Místní mají blízko k folklorním tradicím, v prvních dekádách 21. století se zde obnovily tradiční kamenkovské hody i s původními kroji. Vznikl zde také ženský folklorní soubor Šlajerky z Kamenky, tvořený sousedkami z kolonie. Ty celou výstavu zahájily zpěvem v kamenkovských krojích.

​Jednou z nich je i Michaela Antonín Malaníková, která v místě žije s rodinou od roku 2008. „Nejlepší na Kamence jsou lidi, ale ti jsou také někdy to nejhorší. Všichni jsme tam nakoncentrovaní na malém prostoru. A teď, jak Kamenka oslavila 100 let, tak se stala daleko více turistickou. Lidé někdy nevěří, že tam opravdu někdo bydlí, takže si připadáme jako ve skanzenu,“ popsala život v kolonii zpěvačka.

​Problémy s infrastrukturou

​Kamenka se nachází v situaci, kdy jako turistický skanzen opravdu může působit. Vedle malých domků s barevnými okny, ploty a bohatou výzdobou se nacházejí i penziony a pár moderně vyhlížejících nebo právě rekonstruovaných staveb. Zároveň jsou však desítky domků v dezolátním stavu.

​Právě kvůli pozemkům měli obyvatelé Kamenky v minulosti střety s magistrátem. Jak uvádí spolupracovník výstavy Ondřej Varaďa, který se o Kamence dozvěděl díky univerzitnímu spolku Masarykovi historici. „Jeden z velkých problémů je, že přetrvala situace z doby vzniku Kamenky. Pozemky vlastní město, domy obyvatelé, kteří platí městu nájem. Část Kamenky stále nemá kanalizaci. Kvůli podloží, na kterém se nachází, navíc nefunguje zrovna dobře," říká. Dalším problémem jsou úniky vody do podzemí kvůli starému a děravému potrubí.

​Například v roce 2000 město po obyvatelích chtělo, aby zaplatili vysoký dluh za spotřebu vody, která unikala v důsledku rezavého vodovodu. Kvůli tomu byly domy dokonce od vody odpojeny a místní byli nuceni dluhy zaplatit. Obyvatelé si v minulosti stěžovali na neadekvátní výši nájmu vzhledem k problémům s inženýrskými sítěmi, svozem odpadu a špatnou dostupností hromadné dopravy. Nejbližší zastávka je na vrcholu Červeného kopce (obnovená letos v dubnu), kde autobus číslo 62 jezdí jednou za hodinu. S tímto problémem se tak nepotýká jen Kamenka, ale i přilehlá čtvrť na Červeném kopci.

​Duck bar je vyhlášeným kulturním centrem

​Dříve byl srdcem kolonie kulturní dům, kde se pořádaly besedy Občanského fóra a který byl velmi důležitý pro umělce a disidenty v době revoluce. Dnes v těchto místech funguje stacionář zřízený městskou částí Brno-střed. Současným srdcem kolonie se stala jediná hospoda – Duck bar. Ten byl založen na přelomu 20. a 21. století a pro mnohé je to to první, co o Kamence slyšeli.

​Tereza a Kateřina, obě v baru pracovaly jako barmanky. „Moje sestra na Kamence bydlela, ale já jsem tam předtím, než jsem v Duck baru začala brigádničit, vůbec nechodila. Nakonec jsem tam zůstala dva a půl roku,“ řekla Tereza. „Je to centrum kulturního života v Kamence. Od té doby, co vznikl, se tam konaly koncerty, výstavy a setkání,“ doplňuje Kateřina. Obě na výstavu přišly právě díky svým vazbám na tento podnik.

​Není to ale jen bar. Srdcem kolonie se často stává samotná ulice. Kurátorka Ročková popisuje, že například o Velikonocích se na hlavní ulici vytáhnou stoly a místní slaví společným jídlem. „Děti si na ulici hrají, každý každého zná. Nedopadají tam nešvary okolního města,“ přiblížila Ročková.

​Výstava se snaží všechny tyto fáze Kamenky zachytit skrze příběhy obyvatel, míst a událostí, které jsou pro kolonii specifické. Především pak to, co je nezvyklé pro dnešní podobu velkoměsta – blízké, na lidech postavené sousedství. Výstava potrvá až do konce února.