Nikdo ti neřekne, kam patříš. Studentka zvažuje návrat do Maďarska

Maďarsko má poprvé za šestnáct let novou vládu. Sofie Radličková, jednadvacetiletá studentka s českým i maďarským občanstvím, to sledovala z brněnského piercingového studia – jako osobní věc, ne jako zprávu ze světa. A teď přemýšlí, jestli je konečně čas jet.

Sofie Radličková má dva pasy. Jeden český, jeden maďarský. Říká, že je to výhoda. Pak se na chvíli odmlčí. „Záleží na tom, co zrovna řešíte," usmívá se. Sedíme v piercingové studiu, kde jednadvacetiletá Sofie pracuje. Kolem jehly a šperky, na stěnách ukázky práce. Teď ale řeší státnice. A potom možná Budapešť.

Brno jako nejbezpečnější volba

Větší část života strávila v Brně. Má tu rodiče, sourozence, přátele. Střední školu, univerzitu, oblíbené podniky i práci. Rozhodnutí studovat v Česku bylo přirozené, rodina se po letech střídání mezi oběma zeměmi usadila v Brně ještě předtím, než maturovala. „Byla to automatická a asi i nejbezpečnější volba, kterou jsem v té době ani nijak zvlášť nezpochybňovala," vzpomíná. Varianta studia v Maďarsku tehdy nepřipadala příliš v úvahu.

O místě bydliště do nedávna rozhodovali hlavně rodiče. „Se mnou i se sourozenci si o stěhování vždy hodně povídali a náš názor brali hodně v potaz, finální slovo ale měli oni," vysvětluje Sofie. Po maturitě přišla na řadu sama a vybrala si Brno. Otázka, jestli za tím rozhodnutím byla i snaha vyhnout se volbě mezi dvěma identitami, ji nezarazila. „Brno je pro mě domov," odpovídá jednoduše. „Je to město, které znám nejlépe. Žít jinde silně zvažuji, ale opustit ho by nebylo úplně jednoduché."

Budapešť jako otázka

Přesto nebo možná právě proto začala v poslední době vážně přemýšlet o magisterském studiu v Budapešti. „Prvotně mě do Maďarska táhne rodina a přátelé," říká Sofie. „Myslím, že je přirozené chtít se vrátit do země, ze které pocházíte, i když jen na půl a ve které se cítíte doma." K tomu se přidávají zvědavost a obava z budoucí lítosti. „Mám trochu strach, že bych nevyužité příležitosti jednou litovala," přiznává. Není to ale jen sentiment. Budapešťská univerzita by jí mohla nabídnout zajímavější studijní program a posunout její maďarštinu. Rozhodnutí je stejnou měrou osobní jako akademické tyto dvě roviny nedokáže, a vlastně ani nechce, oddělovat.

Čeho se bojí nejvíc? „Opuštění života v Česku pro nejistou budoucnost v zahraničí. A nevědění, co by na mě čekalo tady, kdybych se chtěla vrátit," říká tiše. Přidává ještě jedno slovo: zklamání. Zajímavé je, že politická situace v Maďarsku pro ni není hlavním důvodem k váhání. „Kdyby Maďarsko politicky vypadalo jinak, volba by byla určitě jednodušší. Ale osobní rovina vztahů a familiarita, kterou mám k Česku, by pro mě byly pořád výrazným důvodem zůstat," dodává.

Zprávy, které jsou osobní věcí

Politické dění v Maďarsku přitom sleduje jako osobní věc, ne jako zprávy ze světa. „Týká se to životů mé rodiny, blízkých a mého druhého domova," říká bez váhání. Má v okolí lidi, kteří volí Fidesz – rodinu i přátele. „Všichni mají k Orbánovi i jeho straně výhrady, ale pocit jistoty a stability, kterou pro ně představuje, je přednější," popisuje Sofie. Nemluví o tom s odsouzením. Spíš s pochopením, které nepřechází v souhlas.

Sama se necítí odpovědná za maďarskou politiku omlouvat. „Kritika míří takřka vždy na vládu, ne na občany nebo národ. Tu obhajovat nechci a v omluvě za ni nevidím moc smysl," říká. V Česku se prý s nevhodnými komentáři ani útoky osobně nesetkala. „Myslím, že všichni vědí, že ne všichni Maďaři souhlasí s tím, co se v politice v posledních letech dělo," dodává.

Konec jedné éry

Zlomový moment přišel pro ni a jak říká, pro hodně lidí kolem ní s kauzou Katalin Nováková v roce 2023. Tehdejší maďarská prezidentka udělila milost odsouzenému pedofilovi, což vyvolalo vlnu odporu napříč celou zemí a Nováková byla nakonec nucena rezignovat. „Myslím, že to byl bod, kdy už lidé nechtěli nebo nemohli ignorovat, co se děje, a pocítili potřebu změny," říká Sofie.

Změna přišla letos v dubnu. Péter Magyar, právník a exmanžel bývalé vládní ministryně, založil hnutí TISZA a během necelých dvou let z nuly vybudoval nejsilnější opoziční sílu v zemi. Ve volbách 12. dubna 2026 jeho strana získala přes padesát tři procent hlasů a ústavní většinu v parlamentu. Viktor Orbán, který byl u moci nepřetržitě od roku 2010, uznal porážku a přesouvá se do opozice. V ulicích Budapešti se tu noc slavilo.

Pro Sofii je výsledek voleb důvod k opatrnosti stejně jako k naději. „Myslím, že nikdo moc neví, co od nové vlády čekat. Doufám, že to bude znamenat posun Maďarska k prosperitě, ale zároveň pociťuji nejistotu," přemýšlí nahlas. Magyarovu výzvu Maďarům v zahraničí, aby se vrátili domů, slyšela. Ale nemyslí si, že se jí týká. „Nemyslím si, že jsem jakožto člověk s duálním občanstvím cílovka této výzvy," říká.

Otevřené téma

Státnice jsou za dveřmi. Budapešť je stále otázkou. Jestli se jednou do Maďarska vrátí nastálo? „Upřímně nevím. Je to pro mě stále otevřené téma," odpovídá Sofie. A cítila by se tam doma? „V Maďarsku se doma cítím už teď," říká. „Je ale možné, že po přestěhování bych přišla na nová kritéria."

Dva pasy. Dvě země. Jedno rozhodnutí, které ještě není hotové.