Na peníze z rozpočtu není vidět. Rušení poplatků nahrává politickému vlivu
Rozhovory
Proč je převod financování České televize a Českého rozhlasu na státní rozpočet rizikem a jak na akademické analýzy reagoval premiér, vysvětluje Klára Smejkal z Katedry mediálních studií a žurnalistiky FSS MU, která se výzkumu vnímání médií veřejné služby dlouhodobě věnuje.
V květnu jste vaši studii předali ministrovi kultury i premiérovi. Určitě jste nebyli jediní. Přesto vládní návrh na zrušení poplatků prvním čtením prošel. Myslíte si, že tyto akademické studie brala vláda v potaz nebo se argumenty akademiků staly jen kulisou?
Dám krátký kontext tomu, co se vlastně stalo. Když jsme takovou studii vytvořili a dali si s ní práci, měli jsme zájem ji předat i těm lidem, kteří mají exekutivní moc. Posílali jsme ji premiérovi, ministrovi kultury i všem členům mediálního výboru, kde samozřejmě nejsou jen členové vládních stran, ale i opozičních. Měli jsme na studii drobnou reakci primárně od poslanců z opozice, kteří za to byli hodně rádi. Mým dvěma kolegyním a spoluautorkám studie, Maríně Urbánikové a Alici Němcové Tejkalové, se podařilo potkat přímo s premiérem na zhruba půlhodinové schůzce, kde mu ve stručnosti představily závěry naší analýzy.
Jaká byla jeho reakce?
Pochopily jsme, že za to byl rád a byl ochotný se s námi potkat, což jsme možná ani nečekaly. Nejspíš pro něj některé informace byly důležité, ale kolegyně z té schůzky zároveň pochopily, že tím, že tenhle bod o zrušení poplatků je v programovém prohlášení, tak je to pro něj podstatnější než racionální argumenty – jednoduše proto, že to slíbil voličům.
A zároveň je pro něj dost důležité, aby tato média procházela nějakou rozsáhlou finanční kontrolou, což má zajistit návrh o kontrole médií veřejné služby Nejvyšším kontrolním úřadem (NKÚ). Na něm sice panuje všeobecná shoda (byl ostatně iniciován opozičními senátory), ale je momentálně zablokovaný snahou vlády schválit nejdříve nový model financování.
Takže ano – argumenty jsme se snažily předložit, ale pro vládu má zřejmě větší význam to, že splní slib svým voličům.
Peníze, na které není vidět
Návrh se prezentuje jako úleva peněženkám českých občanů. Proč by běžného člověka mělo zajímat, jestli poplatky platí ze svého účtu nebo skrze státní rozpočet, na který nemá přímý vliv?
Myslím si, že ty důvody, proč to může být rizikové, jsou dva. Zaprvé, v ten moment, kdy financujete média veřejné služby z rozpočtu, tak tato částka soutěží s jeho dalšími položkami.
Když nebude na dálnice nebo na školy, vláda si může říct „Tak kde ušetříme? Třeba tady na médiích, protože nás se to nijak nedotkne jako vlády a stačí nám k tomu jednoduchá změna zákona schválená prostou většinou poslanců. Peníze jim můžeme zkrouhnout.“
Druhým důvodem je to, že na ty peníze z rozpočtu je mnohem méně vidět a lidem na tom méně záleží, protože to nejde přímo z jejich kapsy, ale prostřednictvím daní. Přijde mi nicméně důležité dodat, že daně platíme víceméně všichni, takže tím ve výsledku nic neušetříme. V momentě ale, kdy to jde z rozpočtu stejně jako peníze na dálnice nebo školství a neplatíte to přímo, nezáleží vám na tom tolik. Pro politiky je pak mnohem jednodušší médiím finance vzít, protože na to zkrátka není tolik vidět.
Častým argumentem je tvrzení, že veřejnoprávní média slouží jen úzké skupině lidí. Z dat vyplývá, že ČT i ČRo sledují i voliči vládních stran. Proč se politikům tak snadno daří obracet vlastní voliče proti médiím, která sami konzumují?
Když se podíváme na ty strany, u kterých víme, že někteří jejich představitelé mají nepřátelský vztah k médiím, tak si myslím, že to do značné míry souvisí s populistickou ideologií, na které tyto strany staví. Její podstatou je totiž rozdělování společnosti na obyčejné lidi a zkorumpované elity, které údajně jednají proti jejich zájmům a právě do těchto elit jsou zahrnována i média. Jsou tedy jejich příznivcům prezentované jako nepřátelské elitářské organizace, které nereprezentují jejich zájmy.
Co podle vás udělá přechod financování na státní rozpočet s vnímáním nezávislosti médií optikou veřejnosti?
To se mi těžce předvídá. Umím si ale představit, že pokud se médiím veřejné služby vezme těch 15 % financí, což je součástí návrhu, může to mít vliv například na to, že budou vysílat menší množství originálního a nového obsahu. Což znamená, že budou častěji sahat do archivu, omezí se regionální tvorba, nebo se propustí někteří zaměstnanci. Některé známější tváře navíc už avizovaly, že by v takovém případě odešly.
Může tak dojít k postupné marginalizaci těchto médií. I kdyby je lidé nevnímali jako méně nezávislá, tak to pocítí postupně na tom, že budou vysílat program, který nebude nový ani nákladný, což se samozřejmě podepíše na kvalitě a sledovanosti. Už teď je vidět, že Česká televize musela přeprodat část práv na světový fotbal televizi Nova a lidé ho tím pádem museli sledovat na komerční televizi, podobně to bylo i s finálem tenisového turnaje ve Wimbledonu. A takhle to může v budoucnu být i s jinými pořady nebo událostmi.
Nejistota a tlak jít politikům na ruku
Jak se může projevit politický vliv na veřejnoprávních médiích po zrušení poplatků?
Přijde mi, že se to v nějaké míře děje už teď. Obě média doteď neví, s jakým rozpočtem budou příští rok hospodařit. Protože pokud se ten zákon schválí a dejme tomu, že začne platit v červenci 2027, tak do té doby se neví, s jakým rozpočtem mají počítat. Média už teď jsou vládními politiky udržována v permanentní nejistotě. Neví, co si můžou dovolit, za jakých podmínek, jaká vysílací práva koupit.
Do toho si umím představit, že si někteří zaměstnanci v těch médiích řeknou „Neměli bychom těm politikům jít víc na ruku, aby nám pak těch peněz dali víc?“ To je první věc – můžete ta média udržovat v nejistotě. A v momentě, kdy to skutečně projde, je můžete i odměňovat a trestat tím, že jim finance buď zvýšíte nebo snížíte podle toho, jak se k vám budou chovat po té změně.
Ačkoli lidé (převážně mladí) sledují televizi méně, zpravodajství konzumují například na sociálních sítích. Pokud bude vedení obou médií nuceno škrtat stovky milionů, nehrozí, že obětuje právě rozvoj digitálních platforem, aby udrželo tradiční televizní a rozhlasové vysílání pro starší generace?
Z toho, co jsem pochopila od zaměstnanců České televize, a i Českého rozhlasu, tak jejich cílem není rušit digitální služby. Právě naopak si uvědomují, že to je budoucnost sledování toho vysílání. Jejich diváci jsou z velké části lidé ve starším a středním věku, ale obě média si jsou velmi dobře vědoma toho, že když je nebude sledovat přes online platformy mladší generace, tak ztratí svou relevanci. A to by nikdo z nás neměl chtít.
Česká televize a Český rozhlas jsou veřejná služba, která poskytuje obsah všem lidem bez rozdílu a je úplně jedno, jestli to dělá přes sociální sítě, přes svůj zpravodajský portál anebo jestli vysílá v televizi nebo přes rádiové vlny.
Důvěra se buduje v regionech
V debatě Dozvuky 4:36 jste varovala i před omezením regionálních studií. Proč je pro veřejnoprávní média tak zásadní mít silné redakce mimo Prahu a co by jejich omezení znamenalo pro důvěru publika?
Když se podíváme na českou mediální krajinu, existuje velké množství míst, která nejsou mediálně vůbec pokrytá. Dlouhodobě se mluví o tom, jak těžké je pro malá lokální média přežít. Musí přežít z reklamy, kterou si ti lidé radši udělají na internetu. Mají třeba i problém zaplatit zaměstnance, a tím pádem ty média postupně utichají. A za mě je tím pádem skvělé, že tu máme média veřejné služby se silnými regionálními redakcemi, která to mohou alespoň částečně suplovat.
U Českého rozhlasu je to mnohem víc vidět. Z mých osobních zkušeností, a i podle mého okolí vidím, že regionální stanice mají velmi silnou posluchačskou základnu. Lidé je mají rádi – vnímají je jako kamaráda, který jim poskytne informace o tom, co se děje v jejich okolí. Myslím si, že by byla obrovská škoda, kdybychom o to přišli. V Praze se sice děje spousta podstatných věcí, ale upínat se jen na ni by znamenalo pominout zájmy zbytku obyvatel.
Proti návrhu zákona demonstrují lidé po celé republice, vznikly různé iniciativy a petice na podporu médií, zaměstnanci ČT a ČRo vstoupili do stávky a akademické spolky vyhlásily stávkovou pohotovost. Má tento občanský odpor šanci vládní koalici zastavit nebo ovlivní alespoň něco?
Jsem na to hrozně zvědavá. Když se podívám na to, jak fungují média veřejné služby v jiných zemích střední a východní Evropy a jak tam došlo k omezení jejich nezávislosti, tak tam vidím určitý rozdíl. Jako Češi máme výhodu silné občanské společnosti, které se pravidelně daří vyslovit proti věcem, které se jí nelíbí, a mívá to úspěch.
Trošku je to vidět i teď. Z původního návrhu premiér a ostatní členové vlády mírně ustupují. Minimálně mi to tak připadá. Začalo se najednou mluvit o jiných modelech, o dobrovolném financování, případně o tom, že ten valorizační vzorec nemusí být tak striktně nastavený, jako je teď. Určité změny tam tedy vidím.
Změnil se váš pohled na to, jakým směrem by se Česká republika v otázce financování mohla vydat?
Z analýzy víme, že stávající systém má sice drobné nedostatky, ale celkově funguje velmi dobře a není potřeba ho měnit. Kdybychom ale vyloženě něco měnit chtěli, pak víme, že současný stav není úplně sociálně spravedlivý. Všichni platí stejný poplatek nehledě na to, jak vysoký mají příjem. Zároveň víme, že vybírání poplatků je poměrně drahé, stojí zhruba čtvrt miliardy.
Umím si představit odstupňování poplatku s ohledem na výdělek, případně zavedení celoplošného poplatku na domácnost, jaký mají v Německu. Levnější výběr poplatků by nabízelo například navázání na daňové přiznání podle švédského a finského vzoru. To má ale jeden háček – v obou zemích platí daně i senioři. Pokud by se to navázalo na daňové přiznání u nás, vypadne z toho systému placení poměrně velká část české společnosti.
Celoplošný poplatek dává smysl, ale bylo by dobré ho odstupňovat podle příjmu. Navíc by se tím mohl smazat argument „Nemám televizi, takže na ni nekoukám.“ Kdyby museli platit všichni povinně, snáz by se obhájil princip, že je to služba pro celou společnost bez ohledu na to, jestli doma máte nebo nemáte televizi nebo rádio.
Je něco, co může běžný člověk, kterému záleží na budoucnosti veřejné služby, udělat v tuto chvíli, aby se debata posunula od politického boje k nějakému věcnému řešení?
Mě samotnou by zajímalo, co by bylo funkční. Z mého blízkého okolí, které se nepohybuje v mediálním prostředí, získávám pocit, že lidé často ani neví, co všechno média veřejné služby v Česku vlastně dělají a o co bychom potenciálně přišli, kdyby se jim peníze zkrouhly. Ani tak nejde o to, jestli se omezí zpravodajství, ale že se omezí celý jejich obsah.
Lidé z mého okolí se mě na to sami opakovaně ptali – chtěli to vědět, ale ty informace uceleně nikde nejsou. V tom vidím velkou roli studujících žurnalistiky i všech, kteří se o to téma zajímají – jednoduše svému okolí trpělivě vysvětlovat, o co všechno bychom přišli.
Odkazy na podobné články:
https://stisk.online/a/pjF85/debata-dozvuky-436-varovala-pred-skrty-pro-verejnopravni-media
