Divadlo je terapie a komunita je lék, říká členka amatérského souboru seniorů

Sedíme v brněnské kavárně. Tmavovlasá a usměvavá Ivana Daňhelová si objednává espresso, číšnice ho přináší s malým bonbónem ve tvaru dýně, který Ivana vesele uvítá. Je poznat, že dokáže ocenit maličkosti. Těžko uvěřit, že loni oslavila šedesátku, působí mladě a je plná života. Do vyprávění o divadle se pouští okamžitě a modré oči jí září čím dál víc. Již třetím rokem je součástí amatérského divadelního souboru Studio 60+, který vznikl jako projekt v divadle Husa na provázku, aby dal jak herecký, tak i autorský prostor seniorům. Říká, že tato komunita jí pomohla překonat nemoc, kterou si minulý rok prošla.

Ivana je podle svých slov „provázkovská“ fanynka už od školních let. Když na jejich sociálních sítích narazila na zprávu o konkurzu do Studia 60+, zajásala. „Vůbec jsem nevěděla, co od konkurzu čekat. Bylo nám řečeno, abychom přišli bez přípravy. Hráli jsme hry, dostali jsme za úkol zdramatizovat scénku a podobně. Dost jsme se při tom nasmáli,“ vzpomíná. A tak se deset vybraných členů souboru 60+ poprvé poznalo.

„Všichni máme stejnou chuť hrát a zároveň je každý z nás potrhlý trochu jinak,“ rozesměje se Ivana. Na věku podle ní nezáleží, i když je mezi jednotlivými členy i skoro dvacet let rozdíl. „Postupně se z nás stala parta, která společně tráví mnohem víc času, než jsme čekali,“ říká. Schází se nejen na pravidelných čtvrtečních zkouškách, ale i mimo divadlo. „Chodíme spolu na víno – hlavně po představení, organizujeme zpívánky a občas jezdíme ke kolegyni na chalupu,“ dodává.

Divadlo se kolem Ivany točí už dlouhé roky. Když v osmdesátých letech studovala na brněnské filozofické fakultě angličtinu a češtinu, stala se členkou souboru The Gypsywood Players, který dodnes funguje pod katedrou anglistiky a amerikanistiky. „Díky tomu jsem nejspíš i dostudovala, protože mě to bavilo, na rozdíl od společenských a politických věd,“ vrací se do minulosti a přiznává, že divadlo pro ni byl tehdy ostrůvek svobody. „Hraní mě naučilo mluvit nahlas a víc si věřit.“ Po revoluci učila angličtinu, překládala a tlumočila. Před pár lety pomáhala založit amatérské anglické divadlo BEST, ve kterém hrála, režírovala a organizovala konkurzy. Ale nečekala, že se její život takto propojí právě s Husou na provázku.

Strach se dá překonat, pokud máte kolem sebe spřízněné duše

„Zpočátku jsme si mysleli, že budeme chodit do Studia jen hrát a že se dozvíme něco z divadelní praxe. Když jsme ale zjistili, že za necelý rok máme vytvořit autorskou inscenaci, byli jsme v šoku,“ přiznává. Jejich lektorka Marie Klemensová tento plán měla už od začátku, inspiraci pro hry ale prý získala už po několika setkáních Studia 60+.

Tématem první inscenace Napečeno mám byly předsudky vůči seniorům. Do realizace se zapojili všichni, každý z nich tam má svůj otisk. Toto představení je velmi úspěšné a pravidelně vyprodané.

„Před premiérou jsem měla obrovskou trému, ale v šatně panovala tak dobrá nálada, že jsme tomu nakonec podlehli a chechtali se, až nás bolela bránice,“ popisuje Ivana společné pocity před prvním vystoupením. „Pomáháme si humorem. Když stojíme v zákulisí několik minut před představením, tlak stoupá, tvoří se fronta na WC, říkáme si, proč to vlastně děláme. No a pak si odpovíme – protože nás to baví! Nebrat se vážně, to je důležité,“ dodává.

Podobným způsobem začala vznikat i jejich další inscenace s názvem Án Uch, inspirovaná románem Pán much, kde se ale místo ztroskotaných dětí na ostrově ocitnou senioři v domově důchodců – zamčeni a bez personálu.

Ivana si do této hry vymyslela postavu knihomolky. „Měla jsem pořád chodit s knížkou a ostatní mi ji měli brát, abych pořád jen nečetla. Nejprve by to byla velká kniha a postupně bych si brala menší a menší, až bych skončila s kolibřím kapesním slovníčkem,“ usmívá se od ucha k uchu, když popisuje, jak se těšila. Pak ale odloží šálek s kávou. „Jenže přišlo období, kdy jsem vůbec nevěděla, jestli se na jeviště ještě vrátím,“ říká tiše.

Divadlo ji zachránilo i v krizi

„Loni v lednu, když už jsme začínali hru připravovat, jsem šla na vyšetření na mamografii a zjistili mi, že mám rakovinu,“ vrací se Ivana k nepříjemným chvílím. Lékaři jí sdělili, že nádor je sice malý, ale operace musí proběhnout co nejdřív. „A mám po divadle, myslela jsem si tehdy. Může to znít asi bláznivě, ale tohle mi opravdu v té chvíli vadilo nejvíc,“ pousměje se. „Řekla jsem to všem hned, ale nikdo mě z inscenace nevyškrtl,“ říká. Naopak se zvedla obrovská vlna podpory. „Neboj, vymyslíme postavu, která tam buď bude, nebo ne,“ nabídli jí řešení režiséři hry. Vzpomíná i na to, jak s ní jedna mladá kolegyně z divadla, která si touto situací právě prošla, sdílela, jak probíhá léčba krok za krokem. „Najednou jsem přestala mít strach,“ dodává s vděčností.

Ivana se v tomto těžkém období upnula na to, že to prostě zvládne a nic jiného slyšet nechtěla. Sice se nemohla zúčastnit generálky ani premiéry, ale na scénu zase naskočila hned, jak jí to její zdravotní stav dovolil. S většinou lidí si psala i z nemocnice. „Oni se báli o mě a já zase o ně, jak zvládnou premiéru,“ říká. A po krátké odmlce dodává. „Divadlo mě zachránilo, a hlavně ti lidé v něm.“ Sílu našla nejen v komunitě, ale i v sobě a momentálně hraje opět aktivně v souboru 60+.