Recenze: Představení Ozvěny ptáků vypráví příběh Josefa Topola

Brno - Tancem, slovem i hudbou vypráví představení Ozvěny ptáků o životě básníka a dramatika Josefa Topola. Pětice účinkujících v inscenaci Martina Dvořáka ve vile Löw-Beer zahltí diváky otázkami po smyslu lidského života. Herci a tanečníci postupně ukazují, jakým obtížím i radostem Topol v životě čelil.

Na scénu postupně přicházejí účinkující. Jeden z nich se představí jako Josef Topol a jeho život začíná. Jako kluk chodil do kostela, ministroval a věřil, že jednou z něj bude farář. V té době tíhl k holubům, a tak je i choval, dokud mu je nezabila lasička. Postupně se děj dostává až k jeho účinkování na divadelní scéně, kde potkal svůj vzor, Emila Františka Buriana. Ve čtyřiadvaceti letech Topola zasáhla smrt otce i následná smrt Buriana.

V té době ho potkalo i štěstí. Seznámil se s pozdějěí manželkou Jiřinou Schulzovou a měl s ní dvě děti. Později se děj, stejně jako Topolův život, stáčí do temnějších časů. Ve chvíli, kdy podepsal petici Dva tisíce slov, se jeho díla přestala uvádět a vydávat. V představení se objeví i to, jak jeho matka ležela na smrtelné posteli a stále se ho ptala, proč není uznávaný autor. Následný podpis Charty 77 Topolovi v očích režimu neprospěl. Opět se ale objeví malé světlo v jeho životě. Představení zachycuje Topolův nový vztah k Vlastimilu Harapesovi, se kterým prožil zbytek života, v jednom domě vedle své ženy a dětí.

Tanečníci Adam Zvonař, Daniela Hanelová a Martin Dvořák v tanečním stylu contemporary ztvárňují, většinou beze slov, různé důležité postavy v Topolově životě i jeho emoční rozpoložení. Někdy se pohybují přímo na pokyn představitele hlavní postavy.

Hanelová bravurně zahrála jeho matku, manželku i dobré životní přítelkyně. Dvořák se objevil v rolích mentorů - otce a Buriana. Zvonař, kromě jiných postav, vdechl život i Harapesovi. Jednotlivé postavy herci obdivuhodně vystihli v tanečních pohybech, i když v mimice zůstali po většinu času nečinní.

Hlavní roli ztvárnil Zbyšek Humpolec, který jako jediný z obsazení mluví po většinu času a vypravuje o Topolově životě. Při svých scénách do něj ostatní postavy občas strčí nebo se jim naopak musí vyhnout, a tak o interakce není nouze. Jeho projev skvěle vystihl všechny strasti i radosti Topolova života.

Další důležitou rolí, kvůli které se na jevišti objevují speciální hosté, je postava básničkáře. V Brně se jí ujal Petr Kubes. Je to další postava, která mluví, ale na rozdíl od hlavní postavy po celou dobu jenom recituje básně. Kubes silným hlasem s výraznou intonací pronáší Topolovu poezii, kterou podněcuje tanečníky k vystoupení a vyjádření různých motivů.

V průběhu celé hry se představitel Topola ptá sám sebe, ale i diváka, na různé otázky. Občas jsou k smíchu a někdy i k hlubokému zamyšlení. Jako třeba: "K čemu je divadlo?" nebo "Jak můžeme my, obyčejní lidé, změnit politickou situaci?" Autor představení se nebojí zeptat i na ošemetná témata, která v dnešní době rezonují společností.

Představení nese název Ozvěny ptáků a taky se v něm často objevuje motiv ptáků. Aspekt holubů, které choval Topol jako mladý kluk, autor hry ukázal pomocí peříček, která vypadávala hercům z kapes během vyprávění o jejich chovu. Postupně peří pokrylo většinu scény a jejich vypadávání končí až smrtí. Ptačí motivy se objevují i v tanečních pohybech jednotlivých tanečníků, v různých ohybech rukou či skocích. V jednu chvíli se Topol rozvypráví o svých snech, kdy se mu zdá, že letí jako pták. V ten moment ho zbytek účinkujících zvedne do vzduchu a „přeletí" s ním přes scénu. Motivy ptáků se ocitly i v hudbě, a to v podobě cvrlikání v pozadí.

Celému vyprávění dodávají větší emoce i reflektory, které postupně mění barvy. S každou novou promluvou se trochu pozmění. Pokud zrovna Topol vypráví o prvním setkání se svou láskou, reflektory září žlutě. Jakmile se zabývá smrtí otce, podbarví celý sál modře. Také hudba, po většinu času melancholická, celému vyprávění dodá dramatičtější ráz.

Představení zachycuje Topolův život jako celek a dodává divákům klidný pocit, jako by svět ztichl, a to i přes otázky, které představitel Josefa Topola pokládá. Taneční výkony nenásilným způsobem vykreslují zbytek příběhu. A básně, které Topol sám napsal, posouvají příběh dále a říkají divákovi, jak se zrovna cítil jejich autor.