Recenze: Ďábel nosí Pradu 2 – Miranda Priestly v éře Generace Z a digitálních médií

Zánik starého světa a algoritmus místo vkusu 

Zatímco v prvním díle byla redakce časopisu Runway nedobytnou pevností luxusu, v pokračování čelí existenční krizi. Hlavním tématem už není ambice jednotlivce, ale přežití celého odvětví. Zlomový bod – úmrtí majitele vydavatelství Irva Ravitze (Tibor Feldman) – slouží jako katalyzátor nevyhnutelného střetu generací.

Impérium přebírá mladý dědic (B. J. Novak), pro kterého móda není uměním, ale položkou v tabulce. Tento posun od „estetiky“ k „datové analytice“ a strachu z toho, že novináře brzy nahradí AI, tvoří páteř filmu. Vytrácí se z části i jistá serióznost časopisu, který díky digitální formě mohou lidé číst i na záchodě, což ve filmu trefně podotkne Nigel (Stanley Tucci).

Miranda v éře politické korektnosti 

Fascinujícím prvkem je proměna samotné Mirandy Priestly (Meryl Streep). Snímek reflektuje éru, kde toxické pracovní prostředí a ponižování podřízených už nejsou tolerovány jako „daň za genialitu“. Scéna, kdy si Miranda musí sama odložit kabát, místo aby jím zasáhla asistentku, nebo moment, kdy je v rámci korporátních škrtů donucena letět turistickou třídou, jsou zdrcujícím vyjádřením její oslabené autority.

Nová asistentka v podání Simone Ashley představuje generaci Gen Z, která si je vědoma svých práv. Nenachází se v toxickém prostředí, které Andy Sachs (Anne Hathaway) před lety mlčky snášela. Dokonce se dostává do role, kde Mirandu kárá a usměrňuje, aby nemluvila a nechovala se, jak nemá. Jde o jeden z nejsilnějších motivů filmu.

Vyvrcholení filmu 

Vypjaté finále pak nabízí zajímavý paradox: Mirandina původní asistentka (Emily Blunt) se pokouší o dravé převzetí moci, které má Mirandu definitivně odsunout do historie. Kruh se však uzavírá skrze Andy, jejíž zásah vnáší do příběhu nečekaný prvek loajality. Ukazuje se, že navzdory starým křivdám drží stará garda v boji proti nové, chladné éře byznysu nakonec při sobě.

Vizuál a nevyužitý potenciál 

Vizuální stránka je dle očekávání nadstandardní, film se však paradoxně věnuje spíše mediální mašinérii než samotné módě. Cameo vystoupení Lady Gaga pak funguje jako trefná metafora pro současný průmysl: je bizarní, extrémně rychlý a pro ‚starou školu‘ naprosto neuchopitelný.

Snímek má však i svá slabší místa. Ačkoliv se tváří, že řeší krizi digitálního věku, v závěru sklouzává k řešení otázky „kdo bude Runway vlastnit“ namísto toho, „jak Runway přežije“. Divák se sice dozví, v čích rukou časopis zůstane, ale odpověď na otázku, jak chce Miranda zaujmout publikum, které pozornost udrží jen pár sekund, zůstává bohužel viset ve vzduchu. 

Srovnání hereckých výkonů 

Meryl Streep (Miranda): V roce 2006 byla Miranda neproniknutelný monolit, ztělesněná ostrost a perfekcionismus. V pokračování Streep mistrovsky hraje Mirandu, která je stále stejně inteligentní, ale viditelně unavená bojem proti světu, kterému už nerozumí. Její pověstné mlčení už nevyvolává hrůzu, ale spíše nepříjemné ticho v místnosti plné lidí, které nechce „triggerovat“. I takovou změnu Streep hraje velmi výstižně.

Anne Hathaway (Andy): Andy už není ustrašené „tlusté děvče“ (které mělo velikost 38), ale sebevědomá žena, která našla balanc. Hathaway hraje s mnohem větším klidem a vnitřní silou než v prvním díle. Působí jako most mezi starým světem elitářství a novým světem empatie. 

Emily Blunt (Emily): Jestli byla Emily v prvním díle komickou figurkou definovanou svou dietou a zoufalou snahou zavděčit se, v roce 2026 je to dravý predátor. Blunt do postavy vnesla tvrdost a cynismus někoho, kdo byl příliš dlouho v pozadí a teď je připraven spálit mosty.

Stanley Tucci (Nigel): Nigel neprošel velkou změnou, stále se drží po boku Mirandy a dělá všechno bezchybně. Tucci je v roli stále stejně elegantní postava se smyslem pro humor. Klíčovým momentem je scéna, ve které Nigel zastupuje Mirandu a přednáší projev, který sám napsal.

Závěrečné hodnocení 

Pokračování kultovního hitu sází především na nostalgii a bezpečnou hru. Ačkoliv film trefně glosuje úpadek tištěných médií, jeho finále působí poněkud nedotaženě a tempo v druhé polovině citelně uvadá. Ďábel nosí Pradu 2 je tak spíše důstojným epilogem než revolučním restartem. Neurazí, ale ani nenabídne onu elektrizující energii prvního dílu. Je to film o tom, že i ta největší ikona se musí naučit hrát podle nových pravidel – nebo se smířit s tím, že se stane digitálním archivem.