Zpomalení zelené transformace by Evropu neochránilo, ale spíše oslabilo vůči Číně, zaznělo na debatě ECFR

Debata o zelené transformaci se stále častěji vede jako spor mezi klimatickou politikou a ekonomickou konkurenceschopností. Část evropských politiků tvrdí, že příliš rychlý přechod k čisté energii oslabuje průmysl, zdražuje život a zvyšuje závislost na čínských technologiích. Proti tomuto výkladu se v on-line debatě think-tanku ECFR postavil autor nové studie Albert Rizzi a Jan Dusík, působící v Generálním ředitelství pro oblast klimatu Evropské komise.

Falešné dilema: Klima jako otázka moci

Studie Alberta Rizziho z ECFR stojí na tezi, že energetická transformace již není pouze součástí klimatické agendy, ale především otázkou moci. Autor tvrdí, že způsob, jakým EU zvládne přechod k elektrifikované a nízkouhlíkové ekonomice, rozhodne o její budoucí konkurenceschopnosti, schopnosti nastavovat pravidla i o míře závislosti na cizích mocnostech. Varuje, že pokud Evropa pod tlakem dnešních politických debat zpomalí nebo rozvolní zelenou transformaci, nezíská tím skutečnou autonomii ani dlouhodobou prosperitu.

Oba diskutující se shodli, že Evropa dnes doplácí na závislot na energiích, které sama nevyrábí. Pokud se z této pasti nedostane dostatečně rychle, problém pouze změní podobu: závislost na fosilních palivech vystřídá závislost na dovážených technologiích, v nichž je dominantním hráčem Čína.

Dusík připomněl, že současný spor se netýká jen klimatu v úzkém slova smyslu. Podle něj jde o širší střet dvou modelů – hospodářství založeného na fosilních palivech a hospodářství založeného na elektrifikaci. Evropská unie už se podle něj rozhodla, kterou cestou chce jít. „Měli jsme na výběr a udělali jsme vědomé rozhodnutí. Jdeme jednoznačně k čisté energii,“ doplnil Dusík.

Krátkodobá úleva za cenu dlouhodobého oslabení

V Evropském parlamentu už vznikají aliance, které chtějí klimatické závazky zmírnit a zpochybnit tempo přechodu. Jako nejčastější argumenty uvádějí vysoké náklady, ohrožení průmyslu nebo potřebu upřednostnit výdaje na obranu. Rizzi však tvrdí, že právě zde Evropa riskuje strategickou chybu. „Zaměňuje krátkodobou úlevu za dlouhodobé oslabení. V roce 2040 by měl nastat vrchol poptávky po ropě. Obnovitelné zdroje budou využívány ve stále větším měřítku a zvítězí ti, kteří se na elektrifikaci adaptují dřív a strategičtěji,“ vysvětluje.

Autor se dotkl také politického rozměru věci. Mnoho evropských průmyslových regionů podle něj slyší na nabídku nové pravice a konzervativních stran, které slibují zpomalení nebo revizi zelené transformace. Právě tyto regiony by však podle Rizziho mohly být zasaženy nejvíce. „Pokud Evropa zaostane v závodě v oblasti nových technologií a zcela přenechá hrací pole zahraničním hráčům, převážně Číně, postupně ztratí konkurenceschopnost svých výrobků,“ varuje. Navíc připomněl, že čínská konkurence se již dotýká i tradičních průmyslových odvětví, kde Evropa v minulosti dominovala. „Neohrožuje jen oblast elektromobility. Zasahuje i sektory, kde si Evropa dosud připadala jistější, včetně tradičního automobilového průmyslu. Podmínkou přežití a dalšího růstu je potřeba být konkurenceschopný i za hranicemi.“

Hrozbu čínské konkurence vnímá i Dusík. „Víme, že Čína investuje do zelených technologií obrovské prostředky a jsou oblasti, kde pro nás bude velmi těžké konkurovat, ale jsou tu i další, jako jsou tepelná čerpadla, kde konkurovat můžeme a na ně bychom se měli soustředit,“ uvedl.

Dopady případné rezignace na klimatické cíle se podle Rizziho netýkají jen ekonomiky, ale jsou významnou složkou geopolitiky. „Státy globálního Jihu i další země budou v příštích letech hledat partnery, kteří jim dokážou nabídnout tři věci zároveň –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ klimatické financování, čisté technologie a řešení elektrifikace. Pokud to Evropa přestane dělat, přijde nejen o ekonomické příležitosti, ale i o geopolitický vliv. Čína se pak bude moci prezentovat jako ochránce chudých zemí, které Evropa opustila,“ uvedl.