Pro voliče není sexy představa odchodu z Evropské unie, tvrdí politolog Vratislav Havlík

Země V4 představují podle politologa Vratislava Havlíka, výjimečně vhodné prostředí pro sledování toho, jak se v období krizí proměňují euroskeptické a iliberální narativy. Kniha Euroscepticism and Illiberalism in Central Europe, které je spoluautorem, popisuje, jak se tyto fenomény vyvíjely od krize eurozóny a migrace po pandemii covidu a válku na Ukrajině, v čem se liší od běžné kritiky Evropské unie a proč mezi nimi existuje hlubší vazba, než by se mohlo zdát.

Výraz iliberalismus může být pro spoustu lidí neznámý. Kdybyste měl popsat jeho znaky a jak se v politické praxi projevuje, co byste vypíchl?

Nejdůležitějším znakem je, že iliberálové se vymezují vůči liberalismu a berou ho jako svého nepřítele. To znamená, že se vymezují vůči tomu, čemu my říkáme liberální demokracie. To je systém, v rámci kterého funguje i Česko. Tento systém považují za nepřijatelný a překonaný a nabízejí alternativu, které říkají iliberální nebo také neliberální demokracie. Iliberální demokracie je podle svých zastánců stále demokracií, protože v ní probíhají jednou za čtyři roky svobodné volby. V několika ohledech se však liší. Jakákoliv demokracie je vládou většiny, ale iliberální demokraté mají za to, že by většiny měly rozhodovat o všem a pořád a na zájmy menšin se tolik nehledí. Problém je v tom, že to, co nabízejí, je podle kritiků model, který je de facto tyranií většiny.

Lze tedy říci, že pokud strana v tomto systému vyhraje volby, může si dělat, co chce, protože disponuje mandátem od většiny?

Ano, někdy se tomu říká také volební demokracie. Stále probíhají volby, ale to nestačí, to je absolutní minimum, to je základ. Na to máme ještě nadstavbu v liberální demokracii, jako jsou svobodná média, komunikace s opozicí nebo nezávislá soudní moc. Toto jsou všechno věci, které v iliberálních demokraciích trpí.

Druhým fenoménem, kterému se vaše kniha věnuje, je Euroskepticismus, což nelze zjednodušit na pouhou kritiku Bruselu. Kde je hranice legitimní kritiky evropských institucí a kdy už můžeme hovořit o euroskepticismu? Kde se to láme?

To je výborná otázka, protože dnešní odborné texty se s ní nevypořádávají dostatečně kvalitně. My víme, co je euroskepticismus. Známe jeho různé typy, ale ta hranice je stále poměrně vágní. Nevíme, co je ten okamžik, kdy končí legitimní reformní opozice, kdy navrhujete lepší Evropskou unii, ale nejste proti jejím principům, a začíná kritika, která není motivovaná reformou, ale snahou demontovat to, co v dnešní době existuje. Je pravda, že ta hranice je opravdu velmi tenká. Některé odborné texty se tomu sice věnují, ale stále pouze okrajově, takže je to velice těžké určit.

Státy, kterým se v knize věnujete, Česko, Slovensko, Maďarsko a Polsko, jsou všechno státy střední Evropy. Máte pocit, že je tento region ke zmiňovaným fenoménům náchylnější? A pokud ano, proč tomu tak je?

Tyto státy jsou považovány za ideální případy pro studium těchto fenoménů, ke kterým jsou náchylnější. Nezapomeňme, že jde o nové demokracie, které mají na rozdíl od těch západních výrazně kratší tradici. Když máte kratší tradici, tak tam není kontinuita, na kterou byste se mohli odvolávat a která by pro vás tvořila jakousi kotvu. To znamená, že jste náchylnější k vykolejení z nastoleného trendu, k odchylkám a k jedincům, kteří na sebe chtějí strhávat pozornost a chtějí vykolejovat.

Můžeme mluvit o tom, že demokratické instituce v těchto zemích trochu předběhly politickou kulturu a chybí jim určitá vyspělost?

Přesně tak. Doba, po kterou jsme je vyvíjeli, je pořád příliš krátká. Demokracie potřebují ne jednu, ne dvě, ale i tři dekády, aby se pevně ukotvily. A ani to nemusí stačit. V západní Evropě vidíme, že i zaběhlé demokracie jsou nyní náchylné k tomu, že část voličů volí nové populistické, radikální strany nabízející nesmyslná řešení. To se týká Německa, Nizozemska i Francie. Když existuje náchylnost v takových zemích, tak jaká má být teprve u nás? Nemáme tak kvalitní občanské vzdělávání, nemáme pevně zažité demokratické narativy, a to ani v rámci debat v rodinách, kdy naši rodiče vyrůstali v něčem úplně jiném.

Popisujete, že tyto tendence posílila čtveřice krizí, tedy krize eurozóny, migrační krize, covid a válka na Ukrajině. Co je spojuje a v čem jsou si jejich dopady podobné?

Podobnost je velká. Naše kniha ukazuje, že krize jsou spouštěčem fenoménů, o kterých píšeme. Krize vedou k větší vlně iliberalismu i euroskepticismu, a navíc vedou k tomu, že se ty fenomény v rámci krizí velice rychle propojují. Euroskepticismus tak urychluje a podporuje iliberalismus v rámci jedné politické strany. Snažíme se to ukázat na řadě konkrétních příkladů, jako je Fidesz v Maďarsku nebo Smer na Slovensku. Zároveň zdůrazňuji, že to není vždy pravidlem, existují i výjimky. Britští konzervativci jsou bezesporu euroskeptičtí, nebo byli před brexitem, ale zároveň nikdy nebyli iliberální. Protože jejich euroskepticismus byl do značné míry ekonomický, a ne hodnotově zaměřený. Nebylo to zpochybňování hodnot, na kterých je EU vystavěna. Podobně česká ODS je dlouhodobě charakterizovaná jako euroskeptická, ale zároveň ne iliberální. Určitě tedy máme výjimky, ale často vidíme propojování iliberalismu a euroskepticismu. To je i hlavní přidaná hodnota naší knihy.

Jak konkrétně se toto propojování projevuje?

V dnešní době se euroskepticismus u mnoha stran přesouvá do kulturních témat. U těchto stran jde o logický kalkul, protože na ekonomickém euroskepticismu politicky mnoho nevyděláte. Lidé mají rádi společný trh. I pro kritiky Evropské unie je přijatelná myšlenka, že nebudeme platit clo na hranicích a bude fungovat volný pohyb zboží, osob a kapitálu. Je to hezky vidět na Alternativě pro Německo (AfD). Ekonomický euroskepticismus jí vydělal sedm až osm procent, pak ale přišla migrační krize roku 2015, kterou rychle uchopila a přesunula se od ekonomických témat, a její podpora začala růst. Přesun ke kulturním otázkám s sebou však přinesl i iliberální rétoriku. Najednou začínáte kritizovat liberály jako takové a spolu s tím i některé aspekty liberální demokracie. Časem musíte prstem ukázat, kdo jsou ti liberálové, a ukážete na evropské instituce. Aniž jste to plánovali, začínáte se postupně obracet proti Bruselu samotnému. AfD chtěla být protiimigrační, ale zjistila, že bez euroskepticismu to nejde.

Když jste zmínil britské konzervativce, chtěl bych se na moment zastavit u brexitu. Na jedné straně je to praktický důkaz, že z unie lze odejít, zároveň však vidíme, že důsledky nejsou optimální. Jak tenhle krok ovlivnil euroskeptické smýšlení v zemích střední Evropy?

Ovlivnil ho velice. Nejzásadněji v tom, že řada euroskeptiků se změnila. Přestali vyzývat k odchodu, protože vidí jeho vysoké náklady a ví, že pro voliče to není sexy představa. Nyní svůj odchod dávají do hávu výrazů, jako je referendum o setrvání, nebo dokonce ještě jemnějších, jako je požadavek zásadní reformy. O odchodu už tolik nemluví. To ale neznamená, že by tvrdý euroskepticismus zmizel. Nezmizel ze dne na den, ve stranách jsou pořád stejní lidé. Pouze si uvědomili, že se musí vyjadřovat jinak, protože to očekávají voliči. Vliv brexitu je tedy i v tom, že musíme chápat tvrdý euroskepticismus v nových kontextech. Už nemusí jít jen o řeči o vystoupení, ale musíme číst mezi řádky. Určitě jsou však i takoví politici, kteří přiznali, že odchod už není alternativa, protože pochopili, že brexit byl dost drastický a že to jejich země nechce zažít.

Jak na růst iliberálních subjektů reagují mainstreamové strany? Mají tendenci se jim, alespoň rétoricky, přibližovat, nebo se naopak ostřeji vymezovat?

Mainstreamové strany jsou extrémně bezzubé a dostávají se do zoufalé situace. Důkazem jsou volební výsledky. Kdyby na to uměly reagovat, tak by volby nedopadaly tak, jak dopadají. Třeba německá CDU dlouhodobě tahá za kratší konec a nedokáže korigovat nástup AfD. Právě proto se kancléř Merz snažil rétoricky zařadit problém migrace do svého programu a reagovat tak na rostoucí AfD, což se povedlo jen velmi omezeně. Podíváme-li se do Česka, tak vidíme, že mainstreamové strany ztratily dech už při finanční krizi. V tu dobu nastoupilo ANO a tradičním stranám se už nepodařilo se vrátit. Tyto strany totiž nedokážou opustit rétoriku typickou pro liberální demokracie a nedokážou se snížit k některým tématům, a současné tempo tedy nestíhají.

Když zůstaneme v Česku, jsou tu evropská témata podobně silná jako v těch sousedních zemích? Někdy se mluví o českém apatismu k těmto tématům. Zajímá nás Evropa skutečně méně?

Nemyslím, že nás zajímá méně. Myslím, že je to do jisté míry také způsobené politiky. Ukažme si to na problematice eura. Politici dlouhodobě depolitizují otázku přijetí eura v České republice. Když už ji někdo otevře, ať už je to Hospodářská komora, ekonomové nebo prezident Pavel, tak politici dělají všechno pro to, aby to téma rychle zaniklo. Nechtějí říkat, jestli jsou pro, nebo proti, to téma je jim velmi nepříjemné. České mainstreamové strany neumějí pracovat s evropskými tématy. Bojí se, že je voliči potrestají. Voliči toho tak často ví o Evropské unii málo, protože strany se o ní odmítají bavit. V tomto ohledu dělají euroskeptici svoji práci lépe než eurooptimisté. Řeknou jednou, dvěma větami svůj postoj, ale nedělají mravenčí práci, kdy by vysvětlovali výhody, protože se bojí potrestání. Tyto strany své voliče neinformují a nevzdělávají. Pak se nelze divit, že voliči žijí v informačním vakuu.