Bezpečnost a udržitelnost jdou často proti sobě, říká energetická expertka

Rostoucí napětí na Blízkém východě se začíná promítat i do evropské energetiky. Ceny ropy a plynu reagují na nejistotu na trzích a znovu se otevírá otázka, jak je Evropa na podobné krize připravena. O dopadech konfliktu v Íránu, energetické bezpečnosti i proměně evropské strategie hovoří expertka na energetiku Veronika Zapletalová.

Konflikt v Íránu se určitým způsobem dotkl i evropského energetického trhu. Co se u nás za dobu od začátku konfliktu dělo s cenami ropy?
Je třeba oddělit dvě věci. První je cena pohonných hmot. Ta jde často nahoru ještě předtím, než se zvýší cena ropy na světových trzích, a to se stalo i teď, ačkoli prodejci samozřejmě mají ještě zásoby za staré ceny. Co se týče zdražení, které by bylo taženo měnící se nabídkou na trhu s ropou, na to je ještě brzy.

Donald Trump tvrdí, že má v plánu válku ukončit během čtyř týdnů. Pokud by se tato očekávání nenaplnila, Hormuzský průplav by zůstal omezený po delší dobu a Evropa by musela soutěžit o omezené dodávky ropy s asijskými státy, které ji potřebují více než my?
Typicky se v těchto případech děje, že cena jde nahoru, což vede k většímu soupeření mezi státy. Výhodou Evropy je její bohatství. Pořád jde o jeden z největších a nejbohatších trhů. Bude záležet na tom, jestli začnou na trh dočasně dodávat i jiní producenti, čímž by se nabídka do jisté míry vyrovnala. Paradoxně jde o situaci, která velmi hraje do karet Rusku, pro které rostoucí cena ropy znamená další peníze do rozpočtu, který je financován převážně prodejem nerostných surovin.

Lze rozsah případné energetické krize srovnat s tou z roku 2022 po začátku války na Ukrajině?
Je těžké je srovnávat. Nyní se bavíme o nedostupnosti suroviny, zatímco v roce 2022 šlo o politické rozhodnutí odpoutat se od Ruska. V současném případě můžeme v nejčernějším scénáři hledat podobnost s ropnými šoky v sedmdesátých letech, kdy skutečně hrozí, že ona komodita, ropa, nebude dostupná.

Naše závislost na státech Perského zálivu spočívá převážně v LNG. Dá se určit, které evropské zemi hrozí nejcitelnější dopady, pokud by se pesimistický scénář naplnil?
Evropská unie je na podobné situace připravena hlavně díky rezervám, které státy musí mít, a to až do výše spotřeby za 90 dní, což je časový úsek, během kterého by se krize měla stihnout vyřešit. Obecně je evropský trh velmi propojený, takže se bavíme spíše o dopadu na celek než na jednotlivé státy. Nyní je ale stále brzy na podobné odhady, nevíme, jestli například nezačnou více LNG dodávat Spojené státy a výpadek se tak podaří pokrýt.

Když se vrátíme do měsíců po začátku rusko-ukrajinské války, vznikla řada opatření s cílem větší připravenosti na další krizi. Jedním z nejvýraznějších je REPowerEU, která má za cíl eliminovat dodávky z Ruska. Můžeme dnes považovat tento projekt za úspěšný?
Sice jsme se s dodávkami nedostali na nulu, ale ta největší změna proběhla ve vnímání energetiky jako takové. Dlouho se mělo za to, že přechodným zdrojem na cestě k obnovitelným zdrojům bude plyn. To se úplně změnilo. Dnes už téměř nikdo nehovoří o nákupu levných ruských surovin a v tom vidím největší úspěch.

Jedním z bodů této strategie bylo zvýšení využití LNG. Jak je dnes v našem energetickém portfoliu zastoupeno ve srovnání s předválečnou dobou?
Jeho podíl neustále roste, a to zejména ze Spojených států, které opustily své letité pravidlo, že nevyvážejí suroviny, a začaly dodávat na trhy, které byly ještě před pár lety nemyslitelné. Samozřejmě nechci srovnávat USA s Ruskou federací, ale vlivem geopolitických kroků Donalda Trumpa se naopak začíná hovořit o tom, zda jsme nevyměnili jednu závislost za druhou. Ačkoli dlouhodobě se spíše ukazuje, že i v případě politických neshod funguje energetický byznys bez větších komplikací. Ostatně i západní Evropa obchodovala v době studené války se Sovětským svazem.

Když nastupovala současná Evropská komise, zaznívalo, že v novém funkčním období uslyšíme místo slova dekarbonizace stále více slovo bezpečnost. Jak jsou spolu tyto dva cíle – čistá a bezpečná Evropa – v souladu a jdou v něčem proti sobě?
Ano, často jdou proti sobě. To je základní poučka energetické politiky Evropské unie. Tři základní cíle, konkurenceschopnost, bezpečnost a udržitelnost, jdou často ze své podstaty proti sobě.. Typicky v době krize směřuje pozornost na bezpečnost, která opět zapadá prachem v klidných časech. K výraznému posunu došlo v rétorice Komise, která je nyní hodně zaměřena na geopolitiku. Je zde mnohem větší tlak na vytváření energetických zásob před zimou. Zpočátku byl diskurz takový, že dekarbonizací si zajistíme větší bezpečnost. Tento pohled však dostává trhliny, podíváme-li se na původ surovin, které jsou potřebné pro obnovitelné zdroje a které často pocházejí z Číny. I tady se tak mluví o nové rostoucí závislosti.

Předchozí vláda byla minimálně rétoricky velmi ukotvena v Evropě. Do jaké míry se však Česká republika skutečně podílela na formování evropských energetických strategií?
Zemím východní Evropy nelze upřít, že upozorňovaly na riziko spojené s rostoucí závislostí na Rusku, i když můžeme diskutovat o tom, jaký byl reálný dopad na jejich vnitrostátní politiky. Konkrétně u české evropské energetické politiky je to složité v tom, že nemáme jasně definovaný vlastní energetický zájem. To je vidět na zdlouhavých debatách o aktualizaci státní energetické koncepce. Nediskutovatelnou věcí je zde jádro, ale spousta dalších věcí chybí. Nemáme jasnou představu, jak má v ČR energetika vypadat. Oproti Polsku nám chybí širší politická shoda. Když si vzpomenu, kde jsme byli aktivní, šlo právě o jednání o jaderné energetice – tam jsme skutečně vidět byli, ale výrazné zapojení do tvorby jednotlivých strategií tam nevidím.