Zpívají do noci a ladí stovky metrů trávy. Studenti JAMU otevírají svět profesionální opery

Zatímco většina studentů řeší v těchto dnech termíny seminárních prací, v Divadle na Orlí se odehrává úplně jiný souboj. Skupina studentů zde v rámci inscenace opery Ženitba od Bohuslava Martinů balancuje mezi vyčerpáním a profesionálním triumfem. Za každým potleskem stojí příběh, který divák z pohodlí sedadla neuvidí. Je to příběh únavy, odhodlání a tichých hodinách v prázdném divadle, které začínají přesně ve chvíli, kdy ostatním studentům končí přednášky.

Dvojí život v režimu 8:00 – 23:00

Pro okolní svět jsou to jen „studenti opery“. Pro ně samotné je to ale každodenní logistická operace. Režim, v němž studenti ráno v osm sedí na přednášce a v jedenáct večer se stále ještě ladí pozice na jevišti. To je pro tým hry Ženitba standardem.

„Hlavně poslední dva až tři týdny před premiérou jsou extrémní. Člověk je od osmi ráno do čtyř hodin odpoledne ve škole na přednáškách a od čtyř do jedenácti večer na zkouškách v divadle,“ popisuje realitu produkční Mária Ohrad’anová. Podle ní škola připravuje studenty na reálný provoz, ale skloubit všechna angažmá a rozvrhy jednadvaceti zpěváků a šedesáti hráčů orchestru je nadlidský úkol.

Představte si, že dopoledne studujete teorii a odpoledne musíte podat špičkový fyzický výkon. Čtyři hodiny intenzivního zpěvu denně nejsou koníček, je to vrcholový sport. „Někdy se opravdu čtyři hodiny denně věnujete zpěvu, trénujete hlasivky a vlastně je namáháte. Je to obrovský zápřah jak na psychiku, tak na fyzično,“ vysvětluje Karolína Pohanková, která ztvárňuje dohazovačku Fjoklu.

Když vám Martinů hází „horké brambory“

Pokud si myslíte, že opera je jen o krásných melodiích, dirigent Kento Satsuma by vás rychle vyvedl z omylu. Martinů je pro hudebníky pověstný „oříšek“. Jeho rytmika v taktu 6/8 je všechno, jen ne intuitivní. „Hlavně když je hudba napsaná v 6/8 taktu, je to dost těžké na dirigování. Ale když cítím tu energii a zpěvnost, tak dirigování je trochu snadnější a radostnější,“ přiznává Kento.

Nejtěžší bylo se v té konverzační komedii časově sladit tak, abychom si ty fráze přehazovali jako horký brambor,“ přirovnává studium role k náročné hře Tomáš Chloupek, který ztvárňuje Podkolesina. Zpěváci se učí repliky, které si mezi sebou musí posílat s přesností chirurga. Cílem je totiž vytvořit zdání absolutní lehkosti, aby divák v hledišti nepoznal, že interpret uvnitř svádí souboj s nepravidelným rytmem. „Rozhodně nejtěžší bylo hudební nastudování. Díky týmu už se ale v roli cítím dobře a nemusím s vytřeštěnýma očima permanentně sledovat dirigenta,” doplňuje Karolína Pohanková.

Produkční noční můry a surrealistická kavárna

Studenti scénografie a produkce zase řeší problémy, které v učebnicích nenajdete. Zadání znělo: surrealistické „trapné první rande“ v kavárně. Výsledek? Scéna pokrytá 128 metry čtverečními umělého trávníku.

„Přemístit takový objem, vyřešit, kam to přijde, kdo materiál doveze a jak ho uskladníme, to bylo neskutečně vtipné a náročné zároveň,“ vzpomíná Mária Ohrad’anová. Tato „tráva“ se stala symbolem jejich úsilí – věc, kterou divák vnímá jako estetický detail, byla pro tým týdny trvající logistickou bitvou.

Své o tom ví i kostýmní výtvarnice Jitka Pohořálková. Kostýmy nejsou jen o kráse, ale o psychologii zmateného člověka. „Začínáme v současném civilu a postupně tam přichází spousta divných, retro a kýčovitých prvků jako volánky, lesk, zvony, závoje. Myslím, že v krejčovně jsme se všichni hodně bavili,“ říká výtvarnice.

Divadlo na Orlí jako laboratoř dospělosti

Divadlo na Orlí není pro studenty jen budova, je to pro ně dramatická laboratoř. Místo, kde mají poslední šanci si vše vyzkoušet nanečisto, než vyjdou do světa skutečných operních domů. A ten tlak je cítit. Do hlediště totiž nechodí jen kamarádi, ale i ředitelé divadel z celé republiky a přísní kritici.

„My si možná často ani neuvědomujeme, jak velkou výsadu máme. Tato možnost není samozřejmostí pro všechny studenty napříč obory,“ zdůrazňuje Karolína Pohanková. Podle ní jde o zásadní krok do profesionálního světa.

Zároveň ale přiznávají, že s blížícím se dnem D přicházejí i pochybnosti. „Vždycky dojde do bodu, kdy to začnu celé zpochybňovat a začne mi to připadat trapné. To k tomu ale patří,“ popisuje upřímně své pocity Jitka Pohořálková. Právě v tu chvíli se však ukazuje síla týmu. „V tom nikdo nelétá sám,“ uzavírá produkční Mária Ohrad’anová.

Odvaha vystoupit z komfortní zóny

Ženitba“ na JAMU je příběhem o hledání odvahy. Nejen té literární, gogolovské, ale té ryze studentské. Postavy tvůrci vnímají jako normální lidi, kteří se bojí vystoupit ze své komfortní zóny. „Je to paralela k dnešní generaci,“ vysvětluje asistent režie Jakub Jan Černý.

Pro studenty JAMU je tato opera testem, zda dokážou přežít drsný proces zkoušení a v jedenáct večer, se staženým hrdlem, do té „horké brambory“ od Martinů pořádně kousnout.