Jeviště místo oltáře: Svatojakubská pouť ožívá v brněnském kostele

Brno - V kostele svatého Jakuba je v únoru taková zima, že se dech mění v bílé obláčky. Před oltářem ale místo kněze visí sytě rudá opona a prostor protínají kužely reflektorů. Co se stane, když se gotické klenby promění v jeviště a příběh o pouti začne vyprávět kluk, který na ni vůbec nechtěl vyrazit? Divadlo Polárka tu uvádí inscenaci o cestě do Santiaga, která je spíš osobní proměnou než turistickým výkonem.

 

 

Je pátek 20. února, pár minut před půl šestou, a do kostela svatého Jakuba v Brně proudí stovky lidí v kabátech a bundách. Hned u dveří je uhodí chlad. Kámen drží zimu, dřevěné lavice studí do stehen a prsty tuhnou, někdo si zahřívá ruce dechem, jiný je zastrčí do rukávů. Mezi lavicemi se míhá tlumené povídání, šustí bundy a občas někdo krátce zakašle. Zvuk se v kostele neztratí, vysoká gotická klenba ho vrátí zpátky.

Bohoslužba není dnešním programem, i když by se to tak zprvu mohlo zdát. I když si lidé u vchodu dělají křížky svěcenou vodou, oltář zakrývá sytě rudá opona, kterou z obou stran osvětlují zářivé reflektory. U vchodu stojí nízký stolek plný svíček. Vosk voní sladce a plameny se rozechvějí pokaždé, když někdo otevře dveře a vklouzne dovnitř. Poslední opozdilci se vstupenkami v ruce zmateně hledají svá místa k sezení. I z dálky je na nich jasně čitelný název večera: SANTIAGO čili svatý Kuba.

Camino ve španělštině znamená cesta. Svatojakubská pouť míří do Santiaga de Compostela, kde lidé uctívají ostatky svatého Jakuba. Na trasu ale nechodí jen z náboženských důvodů, někdo si jde pro ticho, jiný pro dobrodružství.

Na jeviště stále ještě zahalené oponou vstupuje zdejší kněz Jan Pacner. „Téma poutnictví chceme dále rozvíjet. Přichází sem mnoho lidí, kteří chtějí jít samotné Camino ve Španělsku nebo třeba jen kousek, tady z Brna do Mikulova,“ říká. Jeho hlas se příjemně nese, kostelem se rozléhají slova o tisícileté tradici, ale publikum už je myšlenkami jinde. Vzduch je plný očekávání. Oči se upínají k oponě, ruce se zahřívají třením o sebe. Stačí jeden pohyb látky a celý kostel ztichne.

„Je to Ježíš!“

Světlo se pomalu stahuje k jevišti, lavice, sloupy i vitráže se schovávají do šera. Chlad od šachovnicové podlahy zůstává stejný, jen ticho zesílí.

„Ahoj, já jsem Kuba a vy teď uvidíte příběh o tom, jak jsem šel pouť, na kterou jsem ale vůbec jít nechtěl,“ říká téměř třicetiletý muž v modrých džínech a černé ležérně rozeplé mikině, když vstupuje na pódium. Rovnou si získá ani nedutající publikum. Na okamžik to vypadá, jako by chtěl být kdekoliv jinde. Působí jako líný kluk, který má rád svůj klid, gauč a jistoty. V kostele zůstává šero, svítí hlavně pódium. „Zuzko, dramatická hudba!“ poruči Kuba a varhanice Zuzana Černá spustí. Varhany se opřou do klenby kostela, zvuk se nese prostorem a představení může začít.

V první scéně Jakub nedočkavě vyhlíží přílet své přítelkyně Aničky. V očích má radost i jistotu, že se s jejím návratem vrátí všechno do starých kolejí. Čeká lavinu zážitků, smích, objetí, slova, která zaplní prostor mezi nimi. Jenže místo toho přicházejí věty krátké a opatrné. Anička mluví tiše, jako by každé slovo předem vážila. Mezi jednotlivými větami zůstávají mezery, které jsou delší než odpovědi samotné. Pauzy se rozléhají víc než její hlas.

Když nakonec přizná, že se po cestě zamilovala do někoho jiného, Kuba vyhrkne: „Znám ho, nebo to je nějakej Portugalec?“ Anička klidně odpoví s úsměvem na tváři: „Je to Ježíš.“ Diváci se začnou hlasitě smát. Zvukaři a osvětlovači stojící vedle pódia mají plné ruce práce, aby i poté bylo v netradičním prostoru kostela vše jasně slyšet a vidět.

 

„Dala jsi mi jméno Jakub, tak půjdu Svatojakubskou cestu!“

V průčelí kostela se rozbíhá další scéna a s ní i nová energie. Do šera vletí Tomáš, Jakubův kamarád a nadšenec pro každou příležitost. Mluví rychle, jako by se bál, že když na chvíli ztichne, celé to nadšení vyprchá. Slova se z něj sypou jedno za druhým, brýle mu poskakují na nose a čepice sedí trochu nakřivo. „Když ujdeš kus cesty v něčích botách, tak ho lépe poznáš,“ vyhrkne a v lavicích to lehce zašumí.

O pár minut později už se diváci ocitají v Jakubově pokoji. Když mu matka podává huňaté ponožky, neodpustí si jízlivou poznámku, která smíchem rozehřeje celý kostel. „Za šalinou a za holkama se neběhá, vždycky přijede další!“ pronese. Jakub se hned vzepře, skoro dětsky tvrdohlavě: „Dala jsi mi jméno Jakub, tak půjdu svatojakubskou cestu!“ Máma se otočí do lavic a ptá se jako by to byla pouze řečnická otázka. „Proč vy mladí na tu cestu chodíte? Byl tam někdo z vás?“ vyzvedá. Z předních řad se ale ozývají přitakání, někdo se nesměle zasměje, další už skoro odpovídá nahlas. Hranice mezi jevištěm a hledištěm se na chvíli rozpustí.

Vousatý zvukař otočí kolečkem a z reproduktorů začnou hrát nahrávky skutečných poutníků, fikční děj se začne prolínat s reálnými příběhy. „Byl to náš maturitní výlet. Spíš nás tam vedla zvědavost a touha po dobrodružství. Poutí se tahle nepouť stala až v průběhu cesty,“ rozléhá se prostorem kostela hlas mladé slečny.

Mušle umí mluvit

Když se opona znovu otevírá, Jakub s Tomášem už stojí v Portu. Atmosféra kostela ale španělské slunce nepřipomíná ani zdaleka. Diváci se naklání dopředu a děti v předních lavicích se pošťuchují nedočkavostí.

Jakub si zvrtne kotník hned v prvních kilometrech. Je to rychlé, nečekané, skoro nespravedlivé. Kulhání, zatnuté zuby a první skutečná bolest. V lavicích to ztichne. Cesta, která měla být gestem, se mění v námahu. Kilometry se vlečou, albergues střídají další albergues, batoh těžkne, tempo slábne. Nadšení se drolí a s každým krokem je znát, že tohle už není hra na poutníka, ale zkouška výdrže. V noci přicházejí sny. Ne klidné, ale plné symbolů, hlasů a zkoušek.

Na scéně se objeví hřebenatka, znak svatojakubské cesty. Obří poutnická mušle, přesně taková, jakou člověk zná z ikon a razítek, jen naroste do velikosti zjevení. Dvě bílé lastury se rozevřou do širokého vějíře, po hranách se jim leskne jemná perleť a světlo jim přidá lehce modravý lem. V tmavém kostele působí velkolepě a člověk by si téměř nevšiml, že zpoza kostýmu vykukují lidské nohy. Mušle mluví pyšně, skoro profesorsky. Jakub se náhle probouzí ze živého snu.

 

Co čeká za cílem

Konečně přichází do cíle své cesty, Santiaga de Compostela. Nečeká ho tam však žádná oslepující záře. Zpoza rudé opony se jen tiše a trpělivě vynoří ruka. V tu chvíli přestává bojovat. Shazuje ze sebe svou pýchu, odpouští Bohu, že mu přebral Aničku. „Půjdeš se mnou?“ zeptá se s dětskou naději v hlase. „Vždycky, Jakube,“ nese se její odpověd klenbou.

Muž středního věku za kamenným sloupem pečlivě fotografuje celou scénu. V okolních lavicích lidé mohou slyšet rychlé cvakání fotoaparátu.

Tichem se prořízne zvuk harmoniky, na kterou začne hrát Ondřej Kolín. Přidávají se housle a vzápětí se do klenby opřou varhany v plné síle. Kostelem se rozlehne náboženská píseň. Hudba zaplní každý kout a nenechá nikoho na pochybách, že cesta tady končí.

Hudbu okamžitě vystřídá bouřlivý potlesk, herci se uklání, režisérka dostává květiny. „Kdo poslední přestane tleskat, toho pověsí na kříž,“ prohodí ještě jeden z organizátorů, když se aplaus pomalu utišuje. Lidé se smějí, pomalu se zvedají z prochlazených lavic. Venku čeká únorové Brno a s ním i jistota, že některé cesty dávají víc, než si člověk na začátku umí představit.

SANTIAGO čili svatý Kuba, to je název představení, kvůli kterému se tu dnes všichni sešli. Unikátní inscenace, o jejíž scénář i režii se postarala Hana Mikolášková, připravilo Divadlo Polárka spolu s organizací Visit Jakub. Reprízy čekají diváky v sobotu 25. dubna na setkání pro poutníky a 16. května.

SANTIAGO čili svatý Kuba

Scénář a režie: Hana Mikolášková

Výtvarná spolupráce: Magdalena Teleky

Produkce: Petr Konečný

Technik: Ondřej Tokoš

Délka představení: 50 minut